Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 3061/2019

30 Cdo 3061/2019-443

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce R. P., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného doc. JUDr. Tomášem Gřivnou, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 23, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v  Praze 2, Vyšehradská 16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, o zaplacení 2 670 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 5. 2019, č. j. -353, takto:

Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně usnesením vyhlášeným při ústním jednáním dne 6. 12. 2018, č. j. -247, zamítl návrh žalobce na vydání rozsudku pro uznání.

Dovoláním napadeným usnesením Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil usnesení soudu prvního stupně.  

Odvolací soud vyšel z následujících skutkových zjištění. Žalované byla dne 15. 3. 2018 doručena výzva k vyjádření k žalobě s poučením podle , (dále jen „ “). Žalovaná na tuto výzvu reagovala podáním, které bylo soudu prvního stupně doručeno dne 10. 4. 2018, v němž požádala o prodloužení lhůty s tím, že jí Nejvyšší správní soud dosud neposkytl žádaný spis z trestního řízení žalobce. Dne 13. 4. 2018 došlo soudu od žalované podání, jehož obsahem je pouze sdělení, že uplatněný nárok neuznává a sporuje veškerá žalobní tvrzení s odkazem na to, že k podrobnějšímu vyjádření dosud nemá žalovaná k dispozici potřebný spisový materiál. Věcné vyjádření dodala žalovaná soudu až dne 24. 8. 2018, v jeho rámci žalovaná argumentuje promlčením práva, kárným odsouzením žalobce a na podkladě zjištění z trestního spisu přiměřeností délky trestního stíhání.

Po právní stránce odvolací soud uvedl, že nedostatek spisového materiálu nebránil žalované v alespoň rámcovém vyjádření k žalobnímu nároku o zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou žalobci nezákonným trestním stíháním, neboť skutečnosti, na kterých žalovaná stavěla svoji obranu, byly zjevné již ze žaloby. Co se však týče nároku na zadostiučinění za újmu způsobenou nepřiměřenou délkou trestního stíhání, zde odvolací soud dospěl k závěru, že k vystavení obrany proti tomuto nároku žalovaná předmětný spis nezbytně potřebovala. I přes to však odvolací soud uvedl, že nebyly splněny podmínky pro vydání výzvy podle , jelikož je dán zjevný nepoměr mezi vylíčením rozhodných skutečností a žalobním návrhem, což je kvalifikováno jako zřejmě bezúspěšné uplatňování práva. Daný zjevný nepoměr pak spatřoval v tom, že žalobce uplatňoval za újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním zadostiučinění 2 500 000 Kč, stanovenou na základě úvahy o 500 000 Kč za každý rok trestního stíhání. Podle odvolacího soudu se však takové zadostiučinění pohybuje v řádech desetitisíců, maximálně statisíců (převážně u osob vazebně stíhaných), což je mu známo z úřední činnosti a což též odvodil s odkazem na jiná jeho rozhodnutí (věc vedená u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. nebo věc vedená u stejného soudu pod sp. zn. ).

Usnesení odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že se dovolání týká právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jakož i soudu Ústavního. Jako dovolací důvod dovolatel uvádí nesprávné právní posouzení věci. Namítá, že žalovaná kvalifikované výzvě soudu nevyhověla a přitom k tomu neměla vážný důvod ve smyslu Dovolatel též nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o zjevné nadsazenosti jeho nároku. Podle dovolatele odvolací soud nevzal v potaz to, že je osobou veřejně známou a trestní stíhání velmi nepříznivě zasáhlo do jeho postavení a soukromého i profesního života. V případě zásahu do přirozených práv soud musí provést objektivní hodnocení nároku žalobce. Toto hodnocení ze své podstaty nemůže být mechanickým uplatněním tabulek či rozhodnutí skutkově blízkých, ale naopak vždy musí hodnotit jednak samotnou intenzitu zásahu, jednak postavení škůdce, a konečně i postavení samotného poškozeného. Odvolací soud se dle názoru dovolatele tak nevypořádal s otázkou individualizace škody a mechanicky odkázal na případy, které pouze na povrchu vykazují podobné znaky. Dále dovolatel zdůraznil, že v případě splnění podmínek pro vydání rozsudku pro uznání je vydání takového rozsudku jeho subjektivní právo a soud jej po zhodnocení všech podmínek ve vzájemné souvislosti musí vydat. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadené usnesení společně s usnesením soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Následně bylo soudu dne 15. 7. 2019 doručeno doplnění dovolání, které podal dovolatel, a to nikoliv prostřednictvím svého právního zástupce. V něm především shrnul skutečnosti, podle nichž měla mít žalovaná informace z různých jiných spisů či řízení, které dle něj měly být dostatečné pro uposlechnutí předmětné výzvy. Dne 26. 7. 2019 bylo soudu prvního stupně doručeno další podání dovolatele s několika přiloženými listinami, které mají prokázat, že žalovaná disponovala dostatečným množstvím informací pro vyjádření se k žalobě.

Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že z ustálené soudní praxe Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, na níž dovolatel odkazuje, naopak plyne, že v dané věci bylo postupováno v souladu s touto ustálenou judikaturou, a tudíž dovolání není přípustné. Pro případ přípustnosti dovolání žalovaná uvádí, že v dané věci nebyla neaktivní, neboť na výzvy soudu reagovala, neměla však v rozhodné době podklady, na které musela z důvodu respektování plnění zákonných povinností jiného státního orgánu vyčkat. V dané věci jde o případ, který dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu neskýtá prostor pro vydání rozsudku pro uznání. Již z vylíčení žalobních tvrzení bylo totiž zřejmé, že uvedenými postupy žalované nemohla být žalobci způsobena nemajetková újma v takové intenzitě, aby ji bylo třeba odškodnit v penězích, natož částkou ve výši 2 670 000 Kč. Žalovaná navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl jako nepřípustné, případně zamítl jako nedůvodné.

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 1 ).

Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle , dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.

Odvolací soud založil své rozhodnutí ohledně nároku na zadostiučinění za újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním především na názoru, že nebyl splněn jeden ze zákonných předpokladů pro vydání kvalifikované výzvy podle , neboť usoudil, že vzhledem k tomuto nároku jde o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva.

Nejvyšší soud se zabýval výkladem b v rozsudku ze dne 25. 4. 2013, sp. zn. , přičemž konstatoval, že prvním předpokladem vydání výzvy podle je, že povaha věci nebo okolnosti případu vyžadují, aby pro účely přípravy jednání bylo k dispozici stanovisko žalovaného. Pokud však už na základě samotných skutkových tvrzení v žalobě se žalobní požadavek na plnění jeví jako zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, pak ani povaha věci ani okolnosti případu neodůvodňují, aby v rámci přípravy jednání byl žalovaný usnesením podle vyzván k vyjádření. V takovém případě, kdy postup soudu při vydání usnesení v rámci přípravy jednání nebyl v souladu se zákonem, nemůže dojít k fikci uznání nároku uplatněného v žalobě, a nelze proto ani rozhodnout rozsudkem pro uznání podle (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2003, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 41/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a ze dne 25. 9. 2003, sp. zn. ). Zřejmá bezúspěšnost uplatňování práva není dána pouze v případě, kdy žalovanému nároku nelze vůbec vyhovět, ale i tehdy, je-li zjevný nepoměr mezi skutkovým vylíčením uplatněného nároku a žalobním petitem, tj. tím, čeho se žalobce žalobou domáhá. Jinými slovy řečeno, o zřejmou bezúspěšnost uplatňování práva se jedná, je-li na první pohled zjevné, že žalobě nelze vyhovět v plném rozsahu žalobního petitu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. ).

Současně se Nejvyšší soud již v minulosti opakovaně vyjadřoval k otázce kritérií pro stanovení formy a výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním. V rozsudku ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo2813/2011, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 122/2012, Nejvyšší soud (v publikované právní větě) konstatoval, že „zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, se poskytuje podle , jenž je normou s relativně neurčitou hypotézou, která není stanovena přímo právním předpisem, a jenž tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Soudy při stanovení formy či výše zadostiučinění vychází především z povahy trestní věci, též z délky trestního stíhání, a především dopadů trestního stíhání do osobnostní sféry poškozené osoby. Forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, tj. její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat.“

Jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. , aby zadostiučinění bylo možno považovat za přiměřené, mělo by odpovídat výši přiznaného zadostiučinění v případech, které se v podstatných znacích shodují, tedy výše přiznaného zadostiučinění by se neměla bez zjevných a podstatných skutkových odlišností konkrétního případu podstatně odlišovat od zadostiučinění přiznaného v případě skutkově obdobném. Je tedy na žalobci, aby v rámci žaloby provedl srovnání (zejména na podkladě judikatury vyšších soudů či Evropského soudu pro lidská práva) s jinými případy odškodňování nemajetkové újmy vzniklé v důsledku porušení stejných práv, a není-li jich, pak i porušení jiných práv, bude-li zřejmé, že oba případy vykazují pro rozhodnutí soudu významné množství jednotících prvků. Bez tohoto srovnání zpravidla nebude možno učinit závěr, že právě žalobcem požadovanou částku (nebo i jakoukoliv jinou) lze považovat za přiměřené zadostiučinění, a za přiměřené zadostiučinění bude možno považovat konstatování porušení práva podle § 31a odst. 2 OdpŠk.

V nynější věci odvolací soud podal určitý přehled použitelné judikatury a provedl srovnání závěrů judikatury s žalobním nárokem. Na základě zjištěného tak uzavřel, že mezi skutkovým vylíčením uplatněného nároku (žalobcem tvrzenou újmou) a žalobním petitem (požadavkem na zaplacení částky 2 500 000 Kč) je tak zjevný nepoměr, že nelze než uzavřít, že v rozsahu žalobou uplatněného nároku jde o zřejmě bezúspěšné uplatnění práva. Odvolací soud se tak neodchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, když uzavřel, že vzhledem k nároku na zadostiučinění za újmu způsobenou trestným stíháním nebylo vydání rozsudku pro uznání namístě.

Namítá-li dovolatel, že odvolací soud při srovnání žalobou žádané výše přiměřeného zadostiučinění nepřihlédl ke konkrétním okolnostem posuzované věci, nelze než dodat, že této povinnosti by soudy nižších stupňů nemohly dostát právě v případě rozsudku vydaného na základě fikce uznání. Krom okolnosti, že obecně povaha věci a okolnosti případu v dané věci vylučovaly postup dle , pak pro závěr, že žádaná výše zadostiučinění neodpovídá skutkovým vylíčením uplatněného nároku, je dostatečné srovnání, jež provedl odvolací soud. Až meritorní projednání nároku vycházející nikoliv z fikce uznání nároku žalovanou umožní nalézacímu soudu, aby individuálně posoudil jednak vznik tvrzené újmy, jednak intenzitu odůvodňující výši přiměřeného zadostiučinění.

Jestliže obstál hlavní důvod, pro nějž odvolací soud nároku žalobce nevyhověl, nemůže žádný další dovolací důvod naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle , neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech žalobce nijak projevit. Tato skutečnost činí dovolání i ve zbylém rozsahu nepřípustným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. , uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Jelikož dovolací soud neshledal dovolání přípustným, nezabýval se vadami řízení (srov. věta druhá ).

Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání podle jako nepřípustné odmítl.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 5. 11. 2019

JUDr. František Ištvánek předseda senátu