Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2840/19

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. S., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Karviná, P.O.BOX 42, Karviná, zastoupeného JUDr. Yvetou Janákovou, advokátkou, se sídlem Vachova 43/5, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 5. 2019 č. j. -588 a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 6. 2019 č. j. -597, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje ( , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen " "), ústavní stížnost, v níž tvrdil, že bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces podle d (dále jen " ") a zásada in dubio pro reo podle y. V ústavní stížnosti navrhoval, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil shora označená usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") a Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud").

2. Z ústavní stížnosti a napadených usnesení obecných soudů se podává, že předmětem řízení byl stěžovatelem uplatňovaný návrh na povolení obnovy řízení. Stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 16. 4. 2014 č. j. -363, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 2. 2015 č. j. -439, uznán vinným ze spáchání zločinu znásilnění podle , odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) a rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 16. 4. 2014 č. j. -453, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 3. 6. 2014 sp. zn. , byl pravomocně uznán vinným za sbíhající se zločin loupeže podle , za což mu byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v délce trvání 12 let.

3. Krajský soud napadeným usnesením návrh stěžovatele na povolení obnovy zamítl. V rámci veřejného zasedání konaného dne 6. 9. 2018 provedl soud dokazování výslechem stěžovatele, který znovu zopakoval obsah svého návrhu - tedy žádost o výslech dvou svědkyň, a to paní J. O. a R. D. Tyto osoby měly podle stěžovatele prokázat, že trestný čin znásilnění nespáchal a že bylo na jeho osobu podáno nepravdivé trestní oznámení. Na závěr veřejného zasedání navrhl stěžovatel výslech svědkyně S. D. (matky poškozeného). Soud dospěl po provedení důkazů k závěru, že stěžovatel v rámci svého návrhu nepředložil žádnou novou skutečnost či nový důkaz, který by mohl vést k jinému rozhodnutí o vině a trestu, než k jakému dospěl nalézací soud ve svém meritorním rozhodnutí.

4. Vrchní soud napadeným usnesením zamítl stížnost stěžovatele směřující proti usnesení krajského soudu (viz předchozí bod). Stěžovatel nesouhlasil především se zamítnutím jeho návrhu na výslech svědkyň a namítl, že krajskému soudu předložil další nový důkaz, a to potvrzení společnosti Sanaplasma, s. r. o., jímž soud prvního stupně ve veřejném zasedání provedl důkaz, avšak neučinil o něm žádné závěry ve vztahu k návrhu stěžovatele na povolení obnovy řízení. Vrchní soud namítaná pochybení v rozhodnutí krajského soudu neshledal. Mimo jiné uvedl, že rozsah provedeného dokazování v rámci veřejného zasedání je zcela dostatečný, když obě další navrhované svědkyně měly vypovídat pouze o zprostředkovaných informacích pocházejících od svědkyně S. D., která však jakoukoliv změnu ve svém náhledu na předmětný skutek popřela. Stran nově předloženého listinného důkazu soud uzavřel, že časové určení spáchaného skutku je poměrně široké v období od 14. 11. do 16. 11. 2013, kdy ani v rámci hlavního líčení se nepodařilo tento časový údaj blíže upřesnit, a pokud v průběhu těchto tří dnů stěžovatel prokazatelně po dobu asi 80 minut pobýval v zařízení společnost Sanaplasma, s. r. o., nemá ani toto zjištění, v kontextu již provedeného dokazování, v této věci takový dopad, aby odůvodnilo povolení obnovy řízení.

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti uplatňuje téže námitky, které předkládal obecným soudům v nyní posuzovaném řízení. Namítá, že obecné soudy provedení stěžovatelem předkládaných důkazů odmítly, aniž by ústavně konformním způsobem odůvodnily, proč stěžovatelem předestřené nové skutečnosti nebyly podle soudů způsobilé odůvodnit nutnost obnovy řízení. Zpochybňuje rovněž řádnost a přesvědčivost odůvodnění napadených usnesení, jakož i postup krajského soudu, který se měl uchýlit k nepřípustnému hodnocení důkazní hodnoty neprovedeného a odmítnutého důkazu.

6. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu . Citované ustanovení dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.

7. Ústavní soud je orgánem ochrany ústavnosti (nikoli zákonnosti). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením. Jeho předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [ písm. d) y]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu ( a y) nelze domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování.

8. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, kdo hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů ( a y). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem, a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat.

9. Z ústavněprávního hlediska je v nyní posuzovaném případě důležité, že obecné soudy se stěžovatelovým návrhem na povolení obnovy řízení zabývaly a jeho obsah (předložené důkazy) posoudily ve vztahu k předchozím odsuzujícím rozhodnutím. Přesvědčivě pak zdůvodnily, z jakého důvodu není žádná z námitek stěžovatele relevantní pro povolení obnovy řízení. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že v postupu obecných soudů a napadených rozhodnutích nelze spatřovat porušení základních práv stěžovatele.

10. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. prosince 2019

Vojtěch Šimíček, v. r.

předseda senátu