Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 3525/19

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatelů, Blaženy Malkusové, Blaženy Peterkové, Jana Malkuse a RNDr. Josefa Hojdara, zastoupených Mgr. Zuzanou Pickovou, advokátkou, sídlem Karolinská 661/4, Praha 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. srpna 2019 č. j. -695, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Ing. Ladislava Chundely, Ing. Milana Hlíny, Ing. Martiny Koskové, Ing. Martina Koska, Mgr. Jitky Koskové a Ing. Hany Sazovské, sídlem, Korunní 810/104, Praha 10, insolvenční správkyně úpadce Jana Naidra, s. r. o., sídlem V zákopech 534/3, Praha 4 - Písnice, jako vedlejších účastníků, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Z ústavní stížnosti, přiloženého usnesení Nejvyššího soudu a vyžádaného dovolání stěžovatelů zjistil Ústavní soud následující skutečnosti pojící se k podstatě ústavní stížnosti.

2. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 8. 9. 2016, č. j. - 505, určil, že Ing. Ladislav Chundela k ideální 1/3 a žalobci Ing. Milan Hlína, Ing. Martina Kosková, Ing. Martin Kosek a Mgr. Jitka Kosková k ideální 1/6 jsou spoluvlastníky pozemků parc. č. X1, parc. č. X2, parc. č. X3, parc. č. X4, parc. č. X5 a parc. č. X6, nacházejících se v katastrálním území Písnice, obec hlavní město Praha, s tím, že v tomto rozsahu se nahrazuje rozhodnutí Pozemkového úřadu Praha ze dne 19. 9. 2002, č. j. PÚ 3167/01 (výrok I). Dále obvodní soud zamítl žalobu na určení, že Ing. Ladislav Chundela k ideální 1/3 a Ing. Milan Hlína, Ing. Martina Kosková, Ing. Martin Kosek a Mgr. Jitka Kosková k ideální 1/6 jsou spoluvlastníky pozemku parc. č. X6, nacházejícího se v katastrálním území Písnice, obec hlavní město Praha, a pozemků parc. č. X7 a parc. č. X8 (výrok II). Obvodní soud dále zamítl žalobu na určení, že Blažena Melkusová, Blažena Peterková a Jan Malkus společně k ideální 1/6 a RNDr. Josef Hojdar k ideální 1/3 jsou spoluvlastníky pozemků parc. č. X6, parc. č. X1, parc. č. X2, parc. č. X3, parc. č. X4, parc. č. X5 a parc. č. X6, nacházejících se v katastrálním území Písnice, obec hlavní město Praha (výrok III). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky IV až VII). Rozsudek obvodního soudu není ústavní stížností napaden.

3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 6. 11. 2018 č. j. -591 rozsudek obvodního soudu potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Rozsudek městského soudu rovněž není ústavní stížností napaden.

4. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením dovolání stěžovatelů, podané proti výroku I, v části, kterou byl potvrzen zamítavý výrok III rozsudku obvodního soudu, rozsudku městského soudu, odmítl. V odůvodnění svého usnesení Nejvyšší soud uvedl, že v dovolání nejsou dostatečně uvedeny důvody přípustnosti dovolání, zejména určení otázky, která nebyla Nejvyšším soudem doposud vyřešena. Podle Nejvyššího soudu stěžovatelé ve svém dovolání krom vylíčení průběhu řízení před správním orgánem a obvodním soudem a městským soudem a vlastní procesní činnosti, podrobují kritice rozhodnutí obvodního soudu a městského soudu. Tato kritika je však podle Nejvyššího soudu založena pouze na vlastním výkladu přechodného ustanovení Nejvyšší soud tedy uzavřel, že stěžovatelé uplatnili důvod nesprávného právního posouzení věci, avšak neuvedli dostatečně, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tedy nepoložili otázku hmotného nebo procesního práva, ani se nijak nevyjádřili k aktuální judikatuře Nejvyššího soudu, jak předpokládá ustanovení . Proto Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení odmítl, neboť trpělo vadami, které nebyly ve lhůtě odstraněny.

II.

Argumentace stěžovatelů

5. Stěžovatelé v ústavní stížnosti uvádí, že Nejvyšší soud porušil jejich základní práva a svobody, jak jsou chráněny ústavním pořádkem České republiky. Výslovně uvádí, že došlo k nepřípustnému zásahu do jejich základního práva na soudní ochranu garantovaného ustanovením d (dále jen " "). Dále konstatují, že Nejvyšší soud postupoval v rozporu s principy vyslovenými ustanovením y (dále jen " ").

6. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že Nejvyšší soud tím, že odmítl jejich dovolání - byť pro to nebyly dle jejich názoru splněny zákonné podmínky - jim odepřel možnost věcného projednání a tím jim odepřel spravedlnost.

7. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že v dovolání dostatečně vylíčili okolnosti odůvodňující přípustnost dovolání, tedy popsali právní otázku, která byla podstatná pro rozsudek okresního soudu i rozsudek městského soudu, a konstatovali, že tato právní otázka nebyla doposud vyřešena v rozhodování dovolacího soudu. Stěžovatelé uvádí, že odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení Nejvyššího soudu není jasné, případně je překvapivé, protože v něm Nejvyšší soud současně uvádí, že stěžovatelé mají za to, že dovolání je přípustné, ale na druhé straně konstatuje, že opomněli uvést esenciální náležitosti dovolání. Stěžovatelům tak - podle jejich tvrzení - nemohlo být jasné, co měli v dovolání uvést, aby doložili jeho přípustnost. Stěžovatelé jsou toho názoru, že za situace, kdy je dovolání podáno pro právní otázku, která v judikatuře Nejvyššího soudu doposud nebyla řešena, lze stěží uvést cokoliv nad rámec prostého konstatování tohoto faktu. Toto konstatování je podle stěžovatelů zcela dostatečné.

8. Stěžovatelé se dále odvolávají na nález

sp. zn.

ze dne 1. 12. 2015 (N 202/79 SbNU 281; všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou přístupná v internetové databázi Nalus - viz http://nalus.usoud.cz) a tvrdí, že Nejvyšší soud se vyjádřil k meritu věci, přestože dovolání shledal nepřípustným. Dále se stěžovatelé odvolávají na stanovisko pléna sp. zn. ze dne 28. 11. 2017 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.).

9. Součástí ústavní stížnosti je i vyjádření stanoviska, že právní názor, který Nejvyšší soud vyslovil v napadeném usnesení, představuje zjevný exces při interpretaci podústavního práva a zásah do legitimních očekávání stěžovatelů a tudíž i porušení jejich práva na soudní ochranu. Současně považují tento právní názor za rozporný s principy právní jistoty, důvěry v právo a jeho předvídatelnosti a popírající ochranu nabytých práv.

10. Ve své ústavní stížnosti stěžovatelé uvádějí, že celková doba řízení byla neúměrná, neboť byla započata již před 27 lety. To je dle jejich názoru také zásahem do základního práva na soudní ochranu.

11. Stěžovatelé navrhují, aby Ústavní soud podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") odložil vykonatelnost ústavní stížností napadeného usnesení Nejvyššího soudu.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla zčásti podána včas, oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž bylo vydáno napadené usnesení a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou zastoupeni v souladu s požadavky kladenými ustanovením .

13. V části své ústavní stížnosti stěžovatelé napadají délku řízení a zásah do práva na projednání věci bez zbytečných průtahů. Vzhledem k tomu, že řízení v této věci skončilo pravomocným rozhodnutím, Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako nepřípustnou. Podle , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") mají stěžovatelé možnost domáhat se v případech neodůvodněných průtahů v řízení kromě náhrady škody i poskytnutí zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Procesní prostředky k ochraně práva narušeného neodůvodněnými průtahy v již pravomocně skončeném řízení, které jsou dány zákonem o odpovědnosti za škodu, jsou prostředky předvídané ustanovením . Proto Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je v této části nepřípustná pro nevyčerpání všech relevantních procesních prostředků určených k ochraně základních práv stěžovatelů.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

14. vymezuje zvláštní kategorii návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné [viz ustanovení ], o kterých je zpravidla přípustné rozhodnout bez dalšího pouze na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a sdělení obsažených v ústavní stížnosti. Pokud Ústavní soud dospěje k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, je bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadené usnesení Nejvyššího soudu z hlediska porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v částech, které nenapadají nepřiměřenou délku řízení, zjevně neopodstatněná.

15. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelů, neboť zjistil, že nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení . Nejvyšší soud uvedl, že z dovolání není patrno, kterou otázku hmotného či procesního práva mají stěžovatelé za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Z tohoto důvodu dovolání nesplňuje všechny náležitosti předvídané .

16. Otázku vztahu přípustnosti dovolání a přípustnosti ústavní stížnosti Ústavní soud podrobně zodpověděl ve shora citovaném stanovisku pléna sp. zn. . Neobsahuje-li dovolání specifikaci toho, v čem dovolatel (stěžovatelé) spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, jak předpokládá ustanovení , není jeho odmítnutí pro vady porušením ustanovení y.

17. Ústavní soud si vyžádal dovolání stěžovatelů, aby mohl posoudit ústavnost postupu Nejvyššího soudu a dospěl k závěru, že v tomto směru nelze Nejvyššímu soudu cokoli vytknout. Dovolání skutečně neobsahuje žádnou otázku, tím spíše ani žádnou otázku, která by nebyla doposud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu zodpovězena. Dovolání vytýká rozsudkům nižších soudů vady, avšak bez určení problematiky (otázky), která je pro Nejvyšší soud relevantní.

18. Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti konstatují, že krom citace zákona, nelze prokázat, že otázka předložená dovolacímu soudu, nebyla v jeho rozhodovací praxi doposud vyřešena. Vadou dovolání však především je, jak uvádí i Nejvyšší soud ve svém usnesení, že v něm otázka chybí. Ústavní soud však připomíná, že i v případě přítomnosti takové otázky v dovolání, by nebyl dovolatel zbaven povinnosti argumentovat a uvést, které skutečnosti jej vedly k závěru, že jím položená otázka není dovolacím soudem doposud vyřešená.

19. V tomto směru Ústavní soud dodává, že ani ústavní stížnost žádnou argumentaci tímto směrem neobsahuje. Proto nelze Nejvyššímu soudu vytknout, že dovolání stěžovatelů podle odmítl.

20. Stěžovatelé dále namítají, že Nejvyšší soud sice dovolání odmítl pro nepřípustnost, na druhou stranu je však věcně rozebral. V tom se odvolávají na shora citovaný nález

sp. zn.

. Využití tohoto nálezu však v této věci není přiléhavé. Ve věci stěžovatelů se Nejvyšší soud zabýval pouze obecným hodnocením procesní problematiky. Tímto postupem nijak neohrozil ústavní konformitu usnesení, kterým odmítnul dovolání stěžovatelů pro nepřípustnost. Opačný přístup, kterého se stěžovatelé svou ústavní stížností domáhají, by byl přepjatě formalistický, a Nejvyšší soud by byl veden k ryze formalistickým odůvodněním, což by bylo v rozporu s principem veřejnosti a transparentnosti soudního řízení.

21. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle a zčásti jako návrh nepřípustný podle ustanovení .

22. Stěžovatelé se domáhali toho, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného usnesení Nejvyššího soudu podle ustanovení . Tento postup by však byl důvodný, pouze pokud by Ústavní soud ústavní stížnost přijal, neboť takový návrh má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu, a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit. Pokud je ústavní stížnost odmítnuta, je takový návrh posouzen stejně jako ústavní stížnost.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. prosince 2019

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu