Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 3687/19

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. H., zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem Sokolská třída 60, Praha 2, proti rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 20. 12. 2018 č. j. -265, 7 P a Nc 187/2018, a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 9. 2019 č. j. -426, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Výše označená stěžovatelka podala v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje ( , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen " "), ústavní stížnost, v níž tvrdila, že bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces podle d (dále jen " "), právo na rovnost účastníků v řízení před soudem podle y a právo na rodinný život a péči o děti podle a y. V ústavní stížnosti navrhovala, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil napadené rozsudky Okresního soudu v Litoměřicích (dále jen "okresní soud") a Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud").

2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí obecných soudů se podává, že předmětem řízení před obecnými soudy je spor rodičů nezletilého A. P. - stěžovatelky a L. P. (dále jen "otec") o úpravě péče a výživy a o úpravě styku s nezletilým.

3. Okresní soud v Litoměřicích shora označeným rozsudkem rozhodl o svěření nezletilého do péče otce (výrok I. rozsudku), stanovil stěžovatelce povinnost přispívat na výživu nezletilého částkou 2 000 Kč měsíčně k rukám otce (výrok II. rozsudku), dále stanovil otci nezletilého povinnost přispívat na jeho výživu částkou 5 000 Kč měsíčně k rukám stěžovatelky (výrok III. rozsudku) a stanovil povinnost otce uhradit stěžovatelce dlužné výživné (výrok IV. rozsudku). Ve výroku V. rozsudku soud zastavil řízení o úpravě styku s nezletilým. Z odůvodnění rozsudku okresního soudu plyne, že soud při rozhodování vycházel zejména z výpovědí účastníků řízení, výpovědi nezletilého, ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví - odvětví klinické psychologie a výpovědi znalkyně či zprávy kolizního opatrovníka. Soud konstatoval, že v daném případě nebylo možné rozhodnout jinak, než svěřit nezletilého do péče otce či stěžovatelky, a to mimo jiné i z důvodu vzdálenosti mezi jejich bydlišti. Soud zdůraznil, že není účelem rozhodnutí znemožnit styk s nezletilým druhému z rodičů, avšak při rozhodování musel zohlednit nejlepší zájem dítěte a jako vhodnější prostředí v zájmu nezletilého se podle soudu pro jeho další vývoj jeví svěření do péče otce. Soud neopomněl zmínit ani postoj stěžovatelky, která měla nezletilému sdělit, že v případě, že bude bydlet u otce, nebude schopna za ním kvůli svému těhotenství, resp. pozdějšímu narození dalšího dítěte, jezdit.

4. Krajský soud napadeným rozsudkem závěry soudu prvního stupně fakticky potvrdil; formálních změn dostálo pouze dosavadní uspořádání péče o nezletilého a výše výživného. Vycházel přitom jak z příslušného znaleckého posudku, tak i z pohovoru s nezletilým, který měl mj. spontánně vyjádřit přání bydlet u otce. Na základě provedených důkazů soud dospěl - stejně jako soud prvního stupně - k závěru, že není v zájmu nezletilého, aby byl svěřen do střídavé péče obou rodičů. Současně uzavřel, že není zapotřebí v daném případě jakkoliv v rámci rozhodnutí upravovat styk nezletilého se stěžovatelkou, když je zřejmé, že otec bránit jejich styku nebude. V opačném případě má stěžovatelka možnost podat návrh na úpravu styku s nezletilým u příslušného soudu.

5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy v řízení postupovaly nesprávně a formalisticky. Nesouhlasí s jejich závěrem, že není v zájmu nezletilého, aby byl svěřen do péče obou rodičů. Brojí rovněž proti tomu, že soudy nijak neupravily styk s nezletilým. V dalším textu stížnosti zejména uvádí, že soudy nezkoumaly a nehodnotily veškeré relevantní skutečnosti a zcela ignorovaly zájmy a potřeby nezletilého. Současně však uvádí judikaturu Ústavního soudu, podle níž "názor dítěte je jednou, nikoli jedinou okolností, k níž je třeba při rozhodování přihlížet" a v závěru ústavní stížnosti se snaží prokázat "nezralost" či nedostatečnou rozumovou vyspělost nezletilého stran vyjádření, u kterého z rodičů by raději bydlel.

6. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu . Citované ustanovení dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.

7. Ústavní soud předně opakuje, že k přezkumu soudních rozhodnutí vydaných ve věcech upravených zákonem o rodině, resp. rodinných věcech nově upravených přistupuje obzvláště restriktivně. Konstantně přitom judikuje, že klíčovým kritériem, které soudy musejí brát při rozhodování obecně ve věcech péče o děti v potaz, je nejlepší zájem dítěte, který je však definován vždy individuálně s ohledem na specifickou situaci dítěte. Je proto primárně úkolem opatrovnických soudů, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Jsou to totiž právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak nalézací soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní normy (popř. i judikaturu soudů) přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako protiústavní. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je proto velmi zúžen, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení, zda se nejedná o zcela "extrémní" rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces. O takový případ se však nyní nejedná.

8. V posuzované věci obecné soudy vycházely jak z provedených důkazů, mj. i ze znaleckého posudku či vyjádření kolizního opatrovníka, tak i z poznatků dosavadního styku rodičů s nezletilým, včetně vyjádření samotného nezletilého před soudy obou instancí. Odvolací soud nadto zohlednil, že v průběhu jednoho roku mezi rozhodnutím soudu prvního stupně a odvolacího soudu to byl zejména otec, který projevoval snahu o styk s nezletilým, bydlícím v tomto období převážně u stěžovatelky, vyzvedával jej a opět přivážel zpět ke stěžovatelce ve stanovené době, kterou však právě stěžovatelka postupně zkracovala. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, resp. z rekapitulace průběhu rozhovoru s nezletilým je rovněž zřejmé jeho přání bydlet u otce. Odvolací soud neopomenul zhodnotit celkový vývoj dané situace mezi nezletilým a rodiči, přičemž apeloval (byť nikoliv výslovně) na otce, aby nebránil styku nezletilého s matkou, kterou poučil o možnosti domáhat se úpravy styku s nezletilým u příslušného soudu novým návrhem.

9. S ohledem na výše uvedené je možné uzavřít, že napadená rozhodnutí obecných soudů jsou odůvodněna způsobem, který nevybočuje z mezí ústavnosti. Ústavnímu soudu proto nezbývá než uzavřít, že ve věci neshledal důvod ke svému zásahu do soudního rozhodování. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. 12. 2019*)

Vojtěch Šimíček, v. r.

předseda senátu

_____________________________________________________

*) ve znění opravného usnesení ze dne 30. 12. 2019