Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 3436/19

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Jaroslavy Dvořákové, zastoupené Mgr. Ladislavem Malečkem, advokátem, sídlem Nerudova 1419/22, Litoměřice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. srpna 2019 č. j. -771, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. ledna 2018 č. j. -719, -719, a rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. května 2017 č. j. -607, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a Jaroslavy Kováříkové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") stěžovatelka napadla v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů tvrdíc porušení svého práva na soudní ochranu podle d (dále jen " "), namítajíc, že napadená rozhodnutí jsou věcně nesprávná a nejsou náležitě, tj. zákonem vyžadovaným způsobem odůvodněna a nenaplňují tak ústavní kritéria plynoucí z y, a zásah do rovnosti účastníků řízení upravené v y. Spolu s ústavní stížností podala stěžovatelka návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud"), nesprávně označeného jako "usnesení".

2. Z ústavní stížnosti a z vyžádaného spisu Okresního soudu v Ústí nad Labem (dále jen "okresní soud") sp. zn. se podává, že vedlejší účastnice se žalobou vůči stěžovatelce a jejímu manželovi (pozn. proti manželovi stěžovatelky bylo řízení usnesením ze dne 1. 3. 2019 č. j. -360 zastaveno) domáhala zaplacení částky 198 694 Kč s příslušenstvím za provedení úpravy jejich rodinného domu. Po obsáhlém dokazování okresní soud rozsudkem ze dne 3. 5. 2017 č. j. -607 žalobě vyhověl (I. výrok) a uložil stěžovatelce povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady řízení (II. výrok), shledav, že mezi účastníky došlo k platnému vzniku smluvních vztahů, v nichž je stěžovatelka pasivně legitimována. Doplňujícím usnesením ze dne 3. 5. 2017 č. j. -617 uložil stěžovatelce povinnost nahradit státu náklady řízení, které stát platil (znalečné).

3. Rozsudek okresního soudu napadla stěžovatelka odvoláním, které nebylo podle krajského soudu důvodné, a ten proto rozsudkem ze dne 29. 1. 2018 č. j. -719, -719 potvrdil rozsudek okresního soudu, změnil toliko výrok o nákladech řízení, jakož i výrok doplňujícího usnesení, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Krajský soud vyhodnotil, že okresní soud vycházel z postačujících skutkových zjištění a dospěl ke správnému právnímu závěru.

4. Stěžovatelka proti rozsudku okresního soudu a proti rozsudku krajského soudu podala dovolání, jehož přípustnost dovolila z , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), ve spojení s , tedy že rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně; poté se věnovala vymezení dovolacích důvodů. Nejvyšší soud usnesením ze dne 19. 8. 2019 č. j. -771 zastavil dovolací řízení proti rozsudku okresního soudu, dovolání odmítl a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení. Odmítnutí dovolání odůvodnil Nejvyšší soud zjištěním, že stěžovatelka nedostála předepsaným požadavkům na obsahové náležitosti dovolání, zejména na žádném místě neupřesnila, na vyřešení jaké konkrétní otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud neměla být vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo jím byla vyřešena, avšak měla by být posouzena jinak, závisí napadené rozhodnutí.

5. Ze spisu okresního soudu se dále podává, že stěžovatelka podala u Ministerstva spravedlnosti žádost o poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu z titulu nepřiměřené délky soudního řízení, na jejímž základě jí byla přiznána částka ve výši 197 125 Kč.

II.

Argumentace stěžovatelky

6. Stěžovatelka nejprve do ústavní stížnosti převzala podstatnou část obsahu jejího dovolání (str. 3 až 8). Poté brojí proti usnesení Nejvyššího soudu, který se - podle jejího názoru - věcí zabýval nedostatečně a nevypořádal se s otázkami, jež stěžovatelka kladla v řízení před soudy I. a II. stupně. Je přesvědčena, že v dovolání jeho přípustnost vymezila dostatečně, když obšírně rozebrala a uvedla, v jakých úkonech soudů došlo k pochybení, resp. odchýlení od rozhodovací praxe a zejména správnost této judikatury. V navazující části ústavní stížnosti (str. 10 až 12) stěžovatelka formuluje konkrétní námitky, kterými se okresní soud a krajský soud odmítly zabývat. V závěru tvrdí, že usnesením Nejvyššího soudu bylo porušeno její právo na soudní ochranu zaručené v y, a upozorňuje, že Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí vůbec nezdůvodnil, z jakého důvodu ve svém výčtu dovolacích důvodů zcela vynechal z jejího pohledu ty zcela zásadní důvody a tím způsobil, že jeho usnesení je neúplné a nepřezkoumatelné.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ").

IV.

Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti je třeba rozdělit do dvou částí, nejprve posouzení její přípustnosti proti usnesení Nejvyššího soudu (body 9. až 11.), posléze posouzení přípustnosti proti rozsudku krajského soudu a okresního soudu (body 12. až 13.).

9. Stěžovatelka v průběhu řízení před obecnými soudy svým dovoláním napadla rozsudek krajského soudu s obsahem parafrázovaným výše (bod 4.); naprosto zjevné stěžovatelčino pochybení spočívající v podání dovolání proti rozsudku okresního soudu, které vedlo k zastavení dovolacího řízení, ponechává Ústavní soud stranou pozornosti. Ústavní soud po zjištění obsahu dovolání se shoduje se závěrem Nejvyššího soudu, že stěžovatelčino dovolání (v části brojící proti rozsudku krajského soudu) neobsahuje vymezení předpokladů jeho přípustnosti (pozn. tyto předpoklady jsou vymezeny především v ), tudíž pro tuto vadu nemohl Nejvyšší soud v dovolacím řízení pokračovat.

10. Na základě tohoto zjištění Ústavní soud shledal, že stěžovatelčina ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je sice přípustná, ale je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud opakovaně připomíná (viz např. usnesení ze dne 8. 3. 2016

sp. zn.

, rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, a také (v určité souvislosti s tím) to, zda stanoví přísnější požadavky na jeho "kvalitu", s čímž ostatně souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem), není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel. Z obsahu stěžovatelčina dovolání lze sice dovodit snahu, aby se Nejvyšší soud zabýval jejími námitkami, ale současně z něj plyne nerespektování příslušné právní úpravy, zejména ohledně nezbytnosti naplnění předpokladů přípustnosti dovolání (podle ) a vymezení způsobilého dovolacího důvodu (podle ), jakož i zákonných náležitostí tohoto opravného prostředku, konkrétně pak respektování požadavku, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti ( ); z odkazů na konkrétní ustanovení je totiž zřejmé, že stěžovatelka vycházela z právní úpravy, která byla v době podání jejího dovolání již několik let neúčinná (přitom poučení o opravném prostředku zařazené do rozsudku krajského soudu je dostatečně informativní). Ústavní soud připouští, že platná právní úprava dovolání klade na účastníky řízení poměrně vysoké nároky, jde-li o řádné naplnění obsahových náležitostí tohoto mimořádného opravného prostředku; je ovšem třeba vzít v úvahu, že tomu tak není bezdůvodně (blíže např. usnesení ze dne 26. 6. 2014

sp. zn.

).

11. Ústavní soud dodává, že v době podání stěžovatelčina dovolání (ve II. čtvrtletí 2018) již k problematice vymezení přípustnosti dovolání dle novelizované úpravy existovala četná a obecně dostupná judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, která mohla stěžovatelce, resp. jejímu právnímu zástupci, poskytnout návod, jak obsah dovolání formulovat. Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů jeho přípustnosti ( ), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením y [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. (460/2017 Sb.)]. Tento závěr odpovídá přístupu Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek ze dne 15. 9. 2016 ve věci Trevisanato v. Itálie, stížnost č. 32610/07).

12. Odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem pro nenaplnění předpokladů jeho přípustnosti má nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti rozsudku okresního soudu a rozsudku krajského soudu.

13. Při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti totiž nelze přehlížet otázku, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. ), či nikoliv. Bylo-li dovolání stěžovatelky důvodně odmítnuto proto, že neobsahovalo náležité vymezení jeho přípustnosti, nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor pro to, aby otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec "uvážil". Je-li zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (srov. věta za středníkem ), je v daném kontextu třeba na stěžovatelčino dovolání hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno. V takovém případě pak nelze ústavní stížnost - v části směřující proti rozsudku okresního soudu a krajského soudu - považovat za přípustnou.

14. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle a podle odmítl jako návrh zčásti zjevně neopodstatněný a zčásti nepřípustný. Vzhledem k výsledku řízení již Ústavní soud nerozhodoval o návrhu na odklad vykonatelnosti rozsudku krajského soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. prosince 2019

Josef Fiala v. r.

předseda senátu