Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 3965/19

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele K. T., zastoupeného JUDr. Tomášem Švecem, Ph.D., advokátem se sídlem Holečkova 29/657, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -8658 ze dne 13. 8. 2019 a proti rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. ze dne 19. 6. 2018, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

1. Svou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva, a to zejména právo na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 d a podle článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 27. 6. 2017 č. j. -7853 uznán vinným přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle v jednočinném souběhu s přečinem neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle a přečinem napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky podle . Tímto rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu celkem deseti obviněných. Za tyto přečiny byl stěžovateli uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. K odvolání jednotlivých obviněných Městský soud v Praze napadeným rozsudkem ze dne 19. 6. 2018 č. j. -8363 výrokem I. podle , odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně mj. ohledně stěžovatele, nicméně ve vztahu ke stěžovateli nový výrok o vině i trestu zůstal v podstatě stejný jako v rozsudku soudu prvního stupně, došlo pouze k menším změnám ve znění tzv. skutkové věty. Přečin zneužití pravomoci úřední osoby spáchaný v jednočinném souběhu s přečinem neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací spočíval v podstatě v tom, že jako vrchní inspektor Obvodního ředitelství policie X, Odbor obecné kriminality, přistoupil na to, že jako policista s přístupem do informačního systému Policie České republiky (dále jen " IS PČR") bude zneužívat pravomoc úřední osoby a podle pokynů spoluobviněného provádět lustrace osob v IS PČR. Přečinu napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky (spáchaného ve spolupachatelství) se dopustil v podstatě tím, že ve vzájemné dohodě, součinnosti a dělbě úkolů s dalšími třemi osobami v úmyslu obejít , o pobytu cizinců na území České republiky, v úmyslu získat majetkový nebo jiný prospěch v době od konce října 2013 do nejméně 23. 6. 2014 v Praze i jinde pomáhali k neoprávněnému pobytu na území České republiky osobě s ukrajinskou státní příslušností, která podala na OAMP žádost o přechodný pobyt rodinného příslušníka občana EU z důvodu sloučení s občanem ČR jako svým druhem, přičemž všichni (včetně stěžovatele) věděli, že čestné prohlášení o jejich vztahu druh-družka, jakož i všechny další skutečnosti dokládající jejich vztah, nejsou pravdivé.

3. Nejvyšší soud ve svém napadeném rozhodnutí vysvětlil stěžovateli, že odejmutí věci GIBS a její přikázání jinému policejnímu orgánu byl v jeho věci možný a souladný s § 157 odst. 2 písm. b) tr. ř. jako odnětí a přikázání věci od jednoho policejního orgánu téhož druhu a stupně k druhému takovému orgánu. I kdyby nebyl stěžovateli prokázán úmysl získat pro sebe či jiného nějaký prospěch, postačí, pokud úmysl opatřit neoprávněný prospěch je naplněn i ve vztahu k jiné osobě. K námitce nedostatečné specifikace předpisů, jež měl stěžovatel porušit, Nejvyšší soud připouští, že ve skutkové větě výroku o vině rozsudku odvolacího soudu jsou uvedeny pouze obecné odkazy na zákony a interní normativní akty (tj. , o Policii České republiky, a č. , o ochraně osobních údajů, a závazné pokyny policejního prezidenta č. 215/2008 z 31. 12. 2008 a č. 168/2009 z 31. 12. 2009), které byly jednáním stěžovatele porušeny, nikoliv jejich konkrétní ustanovení, přičemž ta nejsou uvedena ani v odůvodnění rozsudku. V tomto ohledu je námitka stěžovatele jako dovolatele opodstatněná. Na druhou stranu nelze dovodit z uvedeného popisu skutku, že by byl neurčitý do té míry, že na jeho základě nebylo možné dospět k závěru o vině uvedeným trestným činem tak, jak jej nakonec soudy shledaly (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2004 sp. zn. ). K námitce, že mělo být přistoupeno jen ke kázeňskému postihu stěžovatele, Nejvyšší soud upozornil, že škodlivost jednání stěžovatele je zvyšována i tím, že se v podstatě jednalo o obchodování s policejními informacemi, což zpochybňuje důvěryhodnost orgánů policie i státu navenek

4. Stěžovatel namítá nezákonnost celého přípravného řízení v jeho trestní věci, neboť vyšetřování konal policejní orgán, který k tomu nebyl příslušný. Dále stěžovatel namítá, že se odvolací soud se vypořádal s jeho odvolacími námitkami i s celou jeho obhajobou natolik úsporně, až tím založil nepřezkoumatelnost svého rozsudku. Stěžovatel má přitom za to, že vyšší nároky na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je třeba klást zvláště v případě, kdy je v odvolacím řízení rozsudek soudu prvého stupně ohledně stěžovatele rušen a je rozhodováno nově. Stěžovatel také trvá na tom, že napadená rozhodnutí obecných soudů jsou založena na extrémním rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, neboť dokazování v hlavním líčení ani ve veřejném zasedání neprokázalo, že by se stěžovatel předmětných neoprávněných lustrací dopouštěl v úmyslu získat pro sebe nebo jiného nějaký majetkový prospěch. Dále pak namítá nedostatečné prokázání, že se trestné činnosti dopustil, a též to, že by postačil jiný typ vyvození právní odpovědnosti, neboť trestní postih má být pouze řešením ultima ratio.

5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejich projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), a ústavní stížnost je přípustná ( a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu . Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud dlouhodobě deklaruje, že není součástí soustavy obecných soudů, a do jeho pravomocí nespadá možnost instančního přezkumu jejich rozhodnutí (viz např. nález ze dne 1. 2. 1994

sp. zn.

, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

7. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy ( a y). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález

sp. zn.

ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince. Takovýto zásah však Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal.

8. Ačkoli stěžovatel odkazuje na své právo na spravedlivý proces, podstata jeho polemiky se závěry napadených soudních rozhodnutí je založena na hodnocení podústavního práva, procesních postupů a zjištěného skutkového stavu případu, nemá tedy vlastně žádný ústavní rozměr. S věcnými a právními námitkami stěžovatele se pak obecné soudy vypořádaly způsobem, který nelze shledat rozporným s právem stěžovatele na soudní ochranu Ústavnímu soudu nenáleží zasahovat do volné úvahy obecných soudů, která není ani excesivní, ani neodůvodněná ani do jejich právních hodnocení na úrovni podústavního práva a provádění důkazů a z nich vyvozených skutkových zjištění. Odůvodnění napadených rozhodnutí odpovídá standardům na tento typ rozhodnutí kladeným, jsou zpracována pečlivě a odpovídají na argumentaci stěžovatele. Rovněž skutková zjištění nalézacího soudu jsou dobře vysvětlena a Ústavní soud ani na této úrovni neshledal extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a jejich právními hodnoceními obecnými soudy. K dílčím námitkám stěžovatele lze upozornit, že se jimi dostatečně zabýval dovolací soud, o čemž svědčí rekapitulace provedená výše v bodě 3 tohoto rozhodnutí.

9. S ohledem na to, že Ústavní soud dospěl k závěru, že postupem obecných soudů nedošlo k porušení základních práv stěžovatele, jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. prosince 2019

Vojtěch Šimíček, v. r.

předseda senátu