Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 3033/19

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele R. M., t.č. Vazební věznice Praha 4 - Pankrác, zastoupeného Mgr. Martinem Vondroušem, advokátem, se sídlem 8. března 21/13, Liberec V - Kristiánov, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -1610 ze dne 24. 7. 2019, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. -1455 ze dne 5. 6. 2018 a proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. -1286 ze dne 6. 2. 2018, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

1. Svou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva, a to zejména právo na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 d (dále jen " ") a podle článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále též namítá porušení článku 2 odst. 2 y a článku 2 odst. 3 y.

2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "soud prvního stupně") ze dne 6. 2. 2018 č. j. -1286 s dalšími spoluobviněnými uznán vinným přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy. Za uvedený trestný čin jej soud prvního stupně odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou. Současně soud prvního stupně rozhodl, vedle uvedeného trestu o uložení ochranného opatření zabrání věci, kteréžto podrobně specifikoval v příslušném výroku svého rozsudku. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal stěžovatel odvolání, a to do všech výroků napadeného rozsudku, které se jej týkají, přičemž jeho odvolání Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") napadeným rozsudkem č. j. -1455 ze dne 5. 6. 2018 zamítl jako nedůvodné. Poukázal při tom i na to, že v projednávané trestní věci jde přitom již o druhá rozhodnutí soudů nižších stupňů, neboť původní rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 9. 2016 č. j. -864 byl k odvolání všech tří spoluobviněných a státního zástupce Vrchním soudem v Praze usnesením ze dne 11. 7. 2017 č. j. -1051 v plném rozsahu zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k novému rozhodnutí. Nejvyšší soud napadeným usnesením č. j. -1610 ze dne 24. 7. 2019 odmítl stěžovatelovo dovolání s tím, že právní kvalifikace skutku je přiléhavá že ve věci nedošlo k extrémnímu nesouladu právního hodnocení a zjištěného skutkového stavu.

3. Stěžovatel namítá extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudů a zásah do svého práva na spravedlivý proces, protože se obecné soudy nevypořádaly dostatečně s jeho argumenty. Stěžovatel zpochybňuje provedený znalecký posudek a poukazuje na to, že nalezený sušený materiál rostlin konopí u spoluobžalovaného je nejasného původu a nebylo dostatečně prokázáno, že pocházel z předchozího pěstebního cyklu z pěstírny v B. Dále uvádí, že bylo nedostatečně vysvětleno, jak obecné soudy určily škodu za neoprávněně odebranou elektrickou energii. Stěžovatel dále nesouhlasí s tím, že mu soudy neuvěřily, že neměl povědomí o tom, k jakému konkrétnímu účelu je nemovitost využívaná, a předestírá vlastní argumenty, které však jsou jen opakováním argumentace z řízení před obecnými soudy. Stěžovatel se domnívá, že v napadených rozhodnutích není jednoznačným způsobem vytyčeno období, v němž docházelo k protiprávnímu jednání, a nebyl zjištěn skutečný objem neoprávněně odebrané elektrické energie, neboť není jasně určeno, za jaké konkrétní období došlo k vypěstování příslušného objemu sušeného materiálu. Stěžovatel se rovněž domnívá, že byl obecnými soudy nad rámec prokázaného stavu navýšen počet pěstebních místností, přičemž tvrdí, že byla v předmětné nemovitosti pěstovaná marihuana v pěti, a nikoliv ve třinácti pěstebních místnostech. Stěžovatel dále rozporuje to, zda bylo dostatečně prokázáno, že sušina rostlinného materiálu nalezená u jeho spoluobžalovaného je totožná s rostlinami nalezenými v pěstírně v B., že se nacházel v rozhodnou dobu v nemovitosti a že prováděl tvrzené finanční transakce.

4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejich projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), a ústavní stížnost je přípustná ( a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu . Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud dlouhodobě deklaruje, že není součástí soustavy obecných soudů, a do jeho pravomocí nespadá možnost instančního přezkumu jejich rozhodnutí (viz např. nález ze dne 1. 2. 1994

sp. zn.

, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

6. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy ( a y). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález

sp. zn.

ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince. Takovýto zásah však Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal.

7. Ačkoli stěžovatel odkazuje na své právo na spravedlivý proces, podstata jeho polemiky se závěry napadených soudních rozhodnutí je založena na hodnocení podústavního práva, procesních postupů a zjištěného skutkového stavu případu, nemá tedy vlastně žádný ústavní rozměr. S věcnými a právními námitkami stěžovatele se pak obecné soudy vypořádaly způsobem, který nelze shledat rozporným s právem stěžovatele na soudní ochranu Ústavnímu soudu nenáleží zasahovat do volné úvahy obecných soudů, která není ani excesivní, ani neodůvodněná ani do jejich právních hodnocení na úrovni podústavního práva a provádění důkazů a z nich vyvozených skutkových zjištění. Odůvodnění napadených rozhodnutí odpovídá standardům na tento typ rozhodnutí kladeným, jsou zpracována pečlivě a odpovídají na argumentaci stěžovatele. Rovněž skutková zjištění nalézacího soudu jsou dobře vysvětlena a Ústavní soud ani na této úrovni neshledal extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a jejich právními hodnoceními obecnými soudy.

8. S ohledem na to, že Ústavní soud dospěl k závěru, že postupem obecných soudů nedošlo k porušení základních práv stěžovatele, jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. prosince 2019

Vojtěch Šimíček, v. r.

předseda senátu