Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 4016/19

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Vladimíra Kováře, zastoupeného JUDr. Ing. Lukášem Prudilem, Ph.D., advokátem se sídlem Bašty 416/8, Brno, směřující proti výrokům II. a IV. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 9. 2019, č. j. -495, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, takto :

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle písm. d) y a ustanovení a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), jíž se stěžovatel domáhá zrušení nákladových výroků II. a IV. v záhlaví citovaného rozsudku Krajského soudu v Brně, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená , a d (dále jen " ") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Napadenými výroky byla stěžovateli jako žalobci uložena povinnost nahradit Fakultní nemocnici Brno jako žalované a České republice náklady řízení před soudy obou stupňů v částce 274.864 Kč (výrok II.), resp. v částce 50.104 Kč (výrok IV.). Stěžovatel výslovně uvádí, že proti nyní napadenému rozsudku podal v celém rozsahu dovolání. Tato okolnost se podává rovněž z internetové databáze infosoud.justice.cz.

3. Ústavní soud ještě před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené .

4. Ústavní stížnost dle písm. d) y tvoří procesní prostředek k ochraně základních práv a svobod individuálního stěžovatele, které jsou zaručeny ústavním pořádkem. Z ustanovení , 3, 4 a lze dovodit, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek, který je možno zásadně využít až po vyčerpání všech právních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně práva poskytuje. Přímo v ustanovení je vyjádřen formální obsah principu subsidiarity jako jednoho z atributů ústavní stížnosti, tedy že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje ( ); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení ( ). Na druhé straně lze z principu subsidiarity vyvodit i jeho materiální obsah, který spočívá v samotné působnosti Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti ( y), kde ochrana základním právům jednotlivce nastupuje jako prostředek ultima ratio, tj. jen tam, kde ostatní prostředky ochrany poskytované právním řádem byly vyčerpány nebo zcela selhávají jako nezpůsobilé či nedostatečné, a kdy základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci.

5. V daném případě z výše uvedeného vyplývá, že proti nyní napadenému rozsudku Krajského soudu v Brně jako celku bylo dovolání přípustné a o této možnosti byl stěžovatel také řádně poučen. Ze shora citované internetové databáze je přitom zřejmé, že toto dovolání stěžovatel skutečně podal a bude o něm rozhodováno.

6. Za dané situace je tak Ústavní soud nucen konstatovat, že stěžovatel nedostál požadavku subsidiarity ústavní stížnosti, tj. před jejím podáním nevyčerpal všechny dostupné procesní prostředky k ochraně svého práva, za který je v nyní projednávané věci nutno považovat i dovolání podle ustanovení a násl. , byť by se jednalo o mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení ( ). Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že s účinností novely provedené (od 1. 1. 2013) již pro takové mimořádné opravné prostředky neplatí výjimka z povinnosti vyčerpat všechny dostupné procesní prostředky k ochraně práva, stanovená ustanovením části věty za středníkem , ve znění účinném do 31. 12. 2012. Posledním prostředkem k ochraně práva je zde tedy podané dovolání. Lhůta k eventuálnímu podání ústavní stížnosti začne proto stěžovateli běžet dnem doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání, a to jak proti rozhodnutí dovolacího soudu, tak případně i proti předcházejícím rozhodnutím. Pokud by byla totiž ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu o podaném dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování tohoto soudu.

7. Výrok o náhradě nákladů řízení má pak v této souvislosti k rozhodnutí o věci samé akcesorickou povahu. Jakkoliv je si proto Ústavní soud vědom okolnosti, že proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení není dovolání ex lege přípustné [ ], odporovalo by principu efektivity a hospodárnosti řízení, když by Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti, kterou je samostatně napaden pouze výrok o nákladech řízení, již nyní přezkoumával její důvodnost, jelikož by tak (byť i nepřímo) nutně předjímal i výsledek řízení o dovolání, což mu však nepřísluší. Ostatně i samotný stěžovatel k přípustnosti ústavní stížnosti uvádí, že "věc může být komplikována tím, že do rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. -495 ze dne 11. 9. 2019 podal stěžovatel v celém rozsahu dovolání."

8. Jen pro úplnost Ústavní soud uvádí, že odmítnutí stávající ústavní stížnosti pro její "předčasnost" stěžovatele nepoškozuje na jeho právu na přístup k soudu, protože pokud by nebyl srozuměn s výsledkem dovolacího řízení, je oprávněn po jeho ukončení podat novou ústavní stížnost, a to tak, aby zohledňovala i průběh a výsledky dovolacího řízení. Tato ústavní stížnost pak (v případě splnění ostatních podmínek řízení) je věcně projednatelná Ústavním soudem.

9. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud soudcem zpravodajem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný [ , srov. k tomu též např. usnesení

sp. zn.

ze dne 10. 4. 2019; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz].

Poučení : Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. prosince 2019

Vojtěch Šimíček v. r.

soudce zpravodaj