Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 1636/19

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatelky JIMAST DEVELOPMENT, s. r. o., se sídlem Žitná 1578/52, Praha 2, právně zastoupené Mgr. Jakubem Vavříkem, advokátem se sídlem Sokolovská 438/45, Praha 8, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2019 č. j. -102, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, když tvrdí, že jím došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle d.

2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že soud I. stupně rozsudkem uložil žalovanému povinnost zaplatit stěžovatelce částku 44 770 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % p. a. za dobu od 19. 1. 2016 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu na zaplacení částky 44 770 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % p. a. za dobu od 4. 11. 2015 do zaplacení (výrok II.) a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Vyhovujícím výrokem bylo rozhodnuto o žalobním návrhu na zaplacení nájemného za prosinec 2015 smluveného mezi stěžovatelkou coby pronajímatelkou a žalovaným coby nájemcem v nájemní smlouvě uzavřené dne 20. 6. 2015 o nájmu pozemku parc. č. 1295, jehož součástí je stavba domu č. p. 1335, a pozemku parc. č. 124/27, vše v katastrálním území Jesenice u Prahy, obec Jesenice. Na základě odvolání žalovaného Městský soud v Praze změnil odvoláním napadený rozsudek tak, že zamítl žalobu i co do zaplacení částky 44 770 Kč představující nájemné za prosinec 2015.

3. Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatelka zejména v tom, že rozsudek odvolacího soudu vykazuje řadu znaků rozhodnutí překvapivého. Městský soud v Praze pak prý odňal stěžovatelce právo se k věci vyjádřit.

4. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), rozeznává v jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.

5. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů, jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci příslušného právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě excesů představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak, jsou-li závěry obecných soudů hrubě nepřiléhavé a vykazují znaky libovůle.

6. Při posuzování jednotlivých pochybení orgánů veřejné moci Ústavní soud mimo jiné konstantně přihlíží též k tomu, jak intenzivně jejich eventuální pochybení zasahují do sféry stěžovatelů. Z toho důvodu obvykle odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svoji povahou bagatelní. Je při tom veden úvahou, že tyto částky již s ohledem na svou výši nejsou schopny představovat porušení základních práv a svobod. Ústavní soud tím zároveň zajišťuje, že se bude moci plně soustředit na plnění své úlohy v rámci ústavního pořádku. Řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy se jedná o bagatelní částky, by totiž bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod.

7. Této praxi odpovídá i zákonná úprava v , která přípustnost opravných prostředků obvykle váže na určitou minimální výši předmětu sporu [srov. ustanovení či ]. Bylo by pak proti logice těchto omezení, pokud by se přezkum rozhodnutí, proti nimž nejsou řádné či mimořádné opravné prostředky s ohledem na bagatelnost předmětu sporu přípustné, pouze automaticky přesunul do roviny ústavního soudnictví. Tento výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv. Podobně koneckonců k těmto sporům přistupuje i Evropský soud pro lidská práva [viz písm. b) Úmluvy; v praxi pak např. rozhodnutí ve věci Kiousi proti Řecku č. 52036/09 ze dne 20. 9. 2011].

8. V nyní projednávané věci jde o částku ve výši, u níž zákonodárce neumožňuje podat ani dovolání. Ačkoliv samotná výše, od níž lze určitou částku považovat z pohledu ústavněprávního přezkumu za bagatelní, není pevně stanovena, neboť ji je nutno posuzovat s přihlédnutím k okolnostem sporu včetně charakteru a možností účastníků, je zřejmé, že v těchto případech bude kasační zásah Ústavního soudu připadat do úvahy spíše výjimečně. V daném případě pak případný kasační zásah není možný také proto, že stěžovatelka v ústavní stížnosti neuvádí nic, co by projednávanou věc posunulo do ústavněprávní roviny.

9. Ústavněprávnímu přezkumu dominuje vertikální linie: ve vztahu mezi občanem a veřejnou mocí musí být dána přednost občanu zejména tehdy, jestliže působení mocenských orgánů vykazuje znaky porušování práva, libovůle nebo svévole. Jiná je však role Ústavního soudu v horizontálních právních vztazích, jimiž jsou v rámci soukromého práva zejména vztahy mezi občany navzájem a vztahy obchodní (včetně některých jejich důsledků, jež se projeví insolvencí či vynuceným výkonem rozhodnutí). V této sféře jsou možnosti ústavněprávního přezkumu výrazně zúženy. Akcentuje se ochrana zejména v těch situacích, v nichž v důsledku ztráty či flagrantního ohrožení vlastnické svobody hrozí destrukce sociálního statusu jednotlivce. Skrze námitky stěžovatelů o porušení práva na spravedlivý proces nelze vést bez dalšího hmotněprávní polemiku s obecnými soudy.

10. Je však zřejmé, že stěžovatelka v ústavní stížnosti tuto polemiku s právními závěry obecných soudů vede; ze strany obecných soudů se však jedná o výklad a aplikaci podústavního práva a argumentace stěžovatelky tak postrádá ústavněprávní rozměr. Je tak zjevné, že stěžovatelka nesprávně předpokládá, že Ústavní soud na základě její ústavní stížnosti podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. V tomto směru musí Ústavní soud podotknout, že právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatelky. Ústavnímu soudu nenáleží vstupovat do právního a skutkového hodnocení obecných soudů. Na ústavní rovině zásah do práv stěžovatelky Ústavní soud neshledal.

11. Ústavní soud proto odmítl ústavní stížnost podle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. prosince 2019

Vojtěch Šimíček, v. r.

předseda senátu