Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 3795/19

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce Jana Filipa a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti M. L., zastoupeného Mgr. Ing. Davidem Veselým, advokátem, sídlem Žitavského 496, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -100 ze dne 5. 9. 2019, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. -77 ze dne 14. 3. 2019 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. -43 ze dne 16. 10. 2018, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jeho práv zaručených a d a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiloženého spisového materiálu, stěžovatel byl obviněn a následně i obžalován ze zločinu vydírání, rozsudkem Okresního soudu Praha - západ byl však obžaloby zproštěn (následné odvolání státního zástupce v neprospěch stěžovatele bylo odvolacím soudem zamítnuto). V řízení, z něhož vzešla nyní posuzovaná ústavní stížnost, se stěžovatel domáhal po žalovaném jako fyzické osobě náhrady nemajetkové újmy ve výši 1 500 000 Kč, k níž mělo dojít postupem žalovaného v předmětném trestním řízení, v němž žalovaný vystupoval jako dozorující státní zástupce.

Ústavní stížností napadeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 5 žalobu zamítl, neboť směřovala proti osobě, která není pasivně věcně legitimována. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Podle odvolacího soudu byly veškeré úkony žalovaného, které stěžovatel napadal, úkony žalovaného jako státního zástupce, přičemž nepostrádaly místní, časový ani věcný vztah k plnění úkolů příslušného státního zastupitelství. Stěžovatel se tak dle odvolacího soudu měl domáhat náhrady tvrzené újmy po státu prostřednictvím

Ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyšší soud odmítl stěžovatelovo dovolání zčásti pro vady, neboť stěžovatel k některým otázkám nevymezil naplnění podmínky přípustnosti, zčásti pro nepřípustnost, neboť odvolací soud se dle Nejvyššího soudu vypořádal s otázkou provedení potřebných důkazů v souladu s judikaturou Ústavního soudu.

Stěžovatel následně podal ústavní stížnost, v níž prvně brojí proti usnesení Nejvyššího soudu. Stěžovatel má za to, že jeho dovolání bylo projednatelné a jednoznačně z něj vyplývalo, že se při hodnocení předložených otázek soudy odchýlily od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Stěžovatel se údajně musí také "pozastavit" nad hodnocením dovolacího soudu týkajícího se otázky volného hodnocení důkazů za situace, kdy soudy nižších soudů žádné důkazy neprováděly. Nalézací soud pak podle stěžovatele ani řádně neodůvodnil, proč navrhované důkazy neprovedl.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud musí prvně konstatovat, že napadenému usnesení Nejvyššího soudu nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout. Stěžovatel v dovolání položil čtyři otázky. Učinil tak na úplný závěr svého podání, aniž by uvedl, že k nim vztahuje přípustnost dovolání a aniž by k nim rozebral - jak vyžaduje - zda a jak je doposud hodnotila judikatura dovolacího soudu. Povinnost uvést, v čem dovolatel spatřuje splnění podmínek přípustnosti dovolání, přitom nejenže je vyjádřena v zákoně, nýbrž byla opakovaně potvrzena a vysvětlena v judikatuře Nejvyššího i Ústavního soudu (za všechny viz stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. ze dne 28. 11. 2017, jež bylo citováno v několika stovkách rozhodnutí obou zmíněných soudů).

Nejvyšší soud nicméně navzdory zjevné ledabylosti při sepisu dovolání z jeho obsahu vyčetl splnění obsahových náležitostí alespoň ke dvěma otázkám, ke kterým se následně dostatečně vyjádřil. Pokud jde o zbylé dvě otázky, ty se týkaly poučovací povinnosti soudů a stěžovatel v ústavní stížností neuvádí nic, co by svědčilo o tom, že ve vztahu k nim dovolání zákonné náležitosti obsahovalo.

Jde-li pak o otázku dokazování, soudy zejména na základě nesporných tvrzení účastníků zjistily skutkový stav v míře postačující k rozhodnutí ve věci, přičemž odvolací soud také řádně odůvodnil (a tím případně napravil možné nedostatky rozhodnutí nalézacího soudu), proč důkazy navržené stěžovatelem nebyly provedeny. Stěžovatel koneckonců v ústavní stížnosti zmiňuje pouze navržení důkazu připojením trestního spisu, aniž by ale jakkoli vysvětlil, co konkrétně by z něj plynulo pro závěr o odpovědnosti žalovaného jakožto fyzické osoby za tvrzenou újmu. Je tak patrné, že stěžovatel nesouhlasí spíše s právním hodnocením soudů (tedy že žalovaný není pasivně věcně legitimován) nikoli s tím, jak zjistily skutkový stav, který byl poměrně jasný. Ani právní hodnocení obecných soudů však nevzbuzuje žádné ústavněprávní pochyby.

Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. prosince 2019

Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu