Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 3461/19

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Filipa a Pavla Rychetského o ústavní stížnosti Františka Dubského, zastoupeného Mgr. Petrem Smejkalem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Na Sadech 2033/21, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -379 ze dne 23. 7. 2019 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. -361 ze dne 4. 10. 2018, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a PhDr. Moniky Müllerové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatel se domáhal jako žalobce v řízení před obecnými soudy proti žalované vedlejší účastnici poskytnutí slevy z měsíčního nájemného. Okresní soud v Táboře (dále jen "okresní soud") rozsudkem č. j. -206 ze dne 24. 1. 2017 přiznal stěžovateli nárok na slevu z nájemného ve výši 80 %, uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovateli dlužnou částku a nahradit náklady řízení; ohledně zaplacení příslušenství z dlužné částky žalobu zamítl. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") změnil uvedené výroky napadeným rozsudkem tak, že se žaloba stěžovatele zamítá v plném rozsahu. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele pro nepřípustnost.

2. Stěžovatel se v řízení před Ústavním soudem domáhá zrušení napadených rozhodnutí pro porušení jeho práva na soudní ochranu podle d (dále jen " "). S odkazem na nález Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 21. 6. 2000 (N 93/18 SbNU 287; 231/2000 Sb.) dovozuje stěžovatel z y též právo na bydlení, přestože v ní není explicitně zakotveno. Z havarijního a dezolátního stavu bytu, v němž stěžovatel žije, dovozuje též porušení svého práva na příznivé životní prostředí ve smyslu y. Rozsudku krajského soudu dále stěžovatel vytýká rozpor s y (překvapivost), neboť neměl možnost se k odlišnému názoru krajského soudu vyjádřit; proto také před Nejvyšším soudem namítal porušení poučovací povinnosti podle ; Nejvyšší soud však ochranu právům stěžovatele neposkytl. Jelikož vedlejší účastnice k doplnění skutkových tvrzení v řízení vyzývána podle byla, byl porušen také princip rovnosti stran podle y.

3. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, která byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s , o Ústavním soudu (dále jen " "), a dospěl k závěru, že je sice přípustná ve smyslu téhož zákona, je však zjevně neopodstatněná.

4. Je-li ústavní stížnost podána proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, namítá-li stěžovatel toliko věcnou nesprávnost či nerespektování podústavního práva. Takovou argumentací je Ústavní soud nepřípustně stavěn do role další instance v soustavě obecných soudů ( a y). Pravomoc Ústavního soudu je s ohledem na subsidiární charakter ústavní stížnosti, jako prostředku ochrany základních práv a svobod, i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález

sp. zn.

ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203)] založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

5. Na základě ustanovení o zvláštní kategorii návrhů zjevně neopodstatněných dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit přijatelnost návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti (viz např. usnesení

sp. zn.

ze dne 29. 1. 2019; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz) - právě o takový případ ve věci stěžovatele jde.

6. Postupu obecných soudů ani výsledku řízení ve věci stěžovatele není co vytknout. Krajský soud, ač rozsudek okresního soudu změnil a na rozdíl od něj žalobu zamítl, své rozhodnutí srozumitelně a přesvědčivě odůvodnil. Pro zásah Ústavního soudu není dán prostor ani důvod. Krajský soud doplnil dokazování ke skutečnostem, které ještě považoval za relevantní pro své rozhodnutí a které nebyly objasněny v řízení před okresním soudem. V souladu se zásadou volného hodnocení důkazů podle učinil určitá skutková zjištění a na jejich základě dospěl k právnímu závěru, proti kterému Ústavní soud nemá výhrady. Nejvyšší soud se pak nezabýval námitkami stěžovatele proti hodnocení důkazů a zjištěnému skutkovému stavu, neboť předně nebylo dovolání stěžovatele shledáno přípustným - odvolací soud se svým rozhodnutím nijak neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe.

7. Z napadených rozhodnutí neplyne, že by byl stěžovatel na svých procesních právech jakkoli zkrácen. Dovozuje-li stěžovatel porušení principu rovnosti z pouhé skutečnosti, že vedlejší účastnice byla poučena podle a on nikoli - aniž by zároveň dodal, jak byl absencí poučení v řízení poškozen - nelze jeho námitce přisvědčit. Pro konstatování porušení principu rovnosti podle y nestačí jen jeho potenciální ohrožení, nerovný přístup soudu k účastníkům řízení se musí ve sféře poškozeného účastníka také konkrétním způsobem projevit, aby se jím Ústavní soud mohl zabývat. Nic takového z napadených rozhodnutí ani podání stěžovatele neplyne.

8. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. listopadu 2019

Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu