Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2915/18

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. E., zastoupeného JUDr. Viktorem Pakem, advokátem se sídlem Francouzská 28, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2018 č. j. -142, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 4. 2017 č. j. -116 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2015 č. j. -78, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu podle d (dále jen " ") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), práva na ochranu soukromí podle y a práva na náhradu za způsobenou újmu podle Úmluvy o lidských právech a biomedicíně.

2. Z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu Ústavní soud zjistil následující skutečnosti. Dne 23. 10. 2006 se žalobce podrobil implantaci endoprotézy na ortopedické klinice Fakultní nemocnice Motol. Dne 29. 7. 2010 u stěžovatele došlo ke zlomenině dříku femorální komponenty implantované endoprotézy. Dne 3. 8. 2010 stěžovatel absolvoval výměnu zlomené komponenty, během které došlo ke vzniku praskliny femuru, která si vyžádala několikanásobnou lankovou cerkláž dolní i horní části stehenní kosti. Dne 6. 6. 2011 byla cerkláž odstraněna. Po tomto zákroku stěžovatel nadále pociťoval zhoršující se bolesti, v jejichž důsledku musel používat francouzské hole. Obrátil se proto na ortopedickou kliniku Ústřední vojenské nemocnice, kde bylo zjištěno uvolnění femorální komponenty endoprotézy implantované dne 3. 8. 2010. Stěžovatel se proto dne 27. 5. 2013 podrobil další operaci, tentokrát již v Ústřední vojenské nemocnici. K odeznění bolestí a odložení francouzských holí došlo po několikaměsíční rehabilitaci v říjnu 2013.

3. Dne 31. 12. 2013 podal stěžovatel žalobu, kterou se vůči Fakultní nemocnici Motol domáhal náhrady nemajetkové újmy ve výši 200 000 Kč za neoprávněný zásah do svých osobnostních práv, konkrétně do svého práva na zdraví. Městský soud v Praze (dále jen "nalézací soud") přípisem ze dne 17. 1. 2014 stěžovatele poučil, že jeho žalobní tvrzení je třeba kvalifikovat jako žalobu na náhradu škody na zdraví, resp. ztížení společenského uplatnění, a vyslovil svou věcnou nepříslušnost. Stěžovatel prostřednictvím svého zástupce nalézacímu soudu v reakci sdělil, že "předmětnou žalobou se v žádném případě ani náhrady ztížení společenského uplatnění, ani odškodnění bolesti nedomáhá, naopak z obsahu žaloby je naprosto zřejmé, že se jí výslovně domáhá náhrady nemajetkové újmy ve smyslu ustanovení , , v rozhodném znění (dále jen " ")". Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") v návaznosti na vyjádření stěžovatele rozhodl usnesením ze dne 10. 11. 2014 č. j. -31, že k projednání a rozhodnutí věci jsou v prvním stupni věcně příslušné krajské soudy. V odůvodnění konstatoval, že při rozhodování o věcné příslušnosti vyšel z obsahu žaloby, v níž žalobce výslovně uvedl, že předmětem sporu je tvrzený neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti ve smyslu

4. Nalézací soud následně žalobu k námitce žalované zamítl z důvodu promlčení. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu plyne, že právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích se promlčuje v obecné promlčecí době (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2008 sp. zn. ). Promlčecí doba v posuzovaném případě počala běžet nejpozději dne 29. 7. 2010, kdy se tvrzený neoprávněný zásah projevil. Konec promlčecí doby proto připadá na 29. 7. 2013. Argumentace stěžovatele, že promlčecí doba měla být počítána od okamžiku, kdy zanikly následky v osobnostní sféře, nebyla dle nalézacího soudu důvodná. Tvrzený postup non lege artis žalované nemocnice spočíval dle tvrzení stěžovatele v implantaci nepřípustné kombinace umělé kloubní hlavice a umělé kloubní jamky dne 23. 10. 2006, přičemž vada se projevila dne 29. 7. 2010. Další postup žalované nemocnice již žádné pochybení nevykazuje, od 29. 7. 2010 se stěžovatel již jen potýkal s následky vadného postupu. Podle nalézacího soudu nelze zaměňovat počátek běhu promlčecí doby u práva na náhradu nemajetkové újmy v penězích způsobené neoprávněným zásahem do osobnostních práv člověka s během promlčecí doby u práva na odškodnění ztížení společenského uplatnění, kde je rozhodným okamžikem ustálení zdravotního stavu po utrpěném poškození zdraví.

5. Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek nalézacího soudu potvrdil. K argumentaci nalézacího soudu doplnil, že k úspěšnému uplatnění práva na ochranu osobnosti se nevyžaduje vyvolání následků, ale stačí, že zásah byl objektivně způsobilý narušit nebo ohrozit práva chráněná Předpokladem k uplatnění žaloby na ochranu osobnosti tedy není vyvolání následků, ale toliko tvrzený neoprávněný zásah. Není proto důvodná argumentace, že počátek běhu promlčecí doby počíná až skončením následků tvrzeného neoprávněného zásahu. Následné dovolání bylo Nejvyšším soudem v záhlaví uvedeným usnesením odmítnuto.

6. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti brojí proti závěru obecných soudů o promlčení stěžovatelova nároku na náhradu újmy způsobené zlomeninou dříku krčku femorální komponenty implantované endoprotézy. Namítá, že Nejvyšší soud nesprávně odmítl jeho dovolání, ačkoli mu položil několik konkrétně formulovaných právních otázek doplněných o odkaz na jednoznačně specifikovanou judikaturu. Dále uvádí, že obecné soudy porušily Ústavním soudem judikovaný princip plného odškodnění za újmu na zdraví (viz nálezy

sp. zn.

a

).

7. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky až , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva ( a contrario).

8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu . Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.

9. Podle y je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti je tudíž jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové nedostatky však v posuzované věci shledány nebyly.

10. V posuzovaném případě došlo při podání žaloby ze strany stěžovatele k rozporu mezi skutkovými tvrzeními a právní kvalifikací. Stěžovatelem jak v žalobě, tak i v nyní posuzované ústavní stížnosti uvedená skutková tvrzení totiž fakticky směřují k uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené ublížením na zdraví ve smyslu (nyní a násl. , , ve znění pozdějších předpisů), nikoli nároku na náhradu újmy způsobené neoprávněným zásahem do osobnostních práv ve smyslu Stěžovatel byl na nesprávnou právní kvalifikaci svých skutkových tvrzení nalézacím soudem správně upozorněn přípisem ze dne 17. 1. 2014. Pokud by stěžovatel na přípis nalézacího soudu reagoval a svou žalobu kvalifikoval v souladu s poučením soudu, posuzoval by se odpovídajícím způsobem i počátek a běh promlčecí doby. Stěžovatel nicméně prostřednictvím svého právního zástupce projevil svou vůli natolik jednoznačným způsobem, že soudům všech instancí (včetně soudu zdejšího) nezbylo než případ stěžovatele posuzovat prizmatem jeho výslovné právní kvalifikace.

11. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud uzavírá, že základní práva stěžovatele napadenými rozhodnutími porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. listopadu 2019

Vojtěch Šimíček, v. r.

předseda senátu