Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 2693/19

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Filipa a Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatelky Pražské diecéze Církve československé husitské, se sídlem v Praze 6, V Tišině 474/3, zastoupené Mgr. Jiřím Oswaldem, advokátem se sídlem v Praze 1, Bílkova 132/4, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -135 ze dne 17. května 2019 a rozsudkům Krajského soudu v Praze č. j. -121 ze dne 29. listopadu 2018, Okresního soudu v Mladé Boleslavi č. j. -94 ze dne 12. června 2018, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mladé Boleslavi, jako účastníků řízení, a Národního památkového u se sídlem v Praze 1, Valdštejnské náměstí 162/3, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Okresní soud v Mladé Boleslavi (dále jen "nalézací soud") napadeným rozsudkem (I.) zamítl žalobu stěžovatelky o nahrazení projevu vůle žalované směřující k vydání specifikovaných nemovitostí (dále jen "předmětná nemovitost") a (II.) uložil jí povinnost nahradit žalované náklady řízení. Krajský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") napadeným rozsudkem (I.) potvrdil napadený rozsudek nalézacího soudu a (II.) uložil stěžovatelce povinnost nahradit žalované náklady odvolacího řízení. Nejvyšší soud (I.) odmítl dovolání stěžovatelky a (II.) nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

2. Řádně zastoupená stěžovatelka ve své včas podané ústavní stížností splňující požadavky , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), namítá, že v řízení nebylo sporné její původní vlastnictví k předmětné nemovitosti ani způsob jejího využívání; rozpor nastal v posouzení okolností, za nichž předmětnou nemovitosti darovala státu. Soudy nepřisvědčily tvrzení stěžovatelky, že se tak stalo v tísni a věc posoudily formalisticky, jako by smlouva byla uzavřena v roce 2019. K darování vedla stěžovatelku celá řada dílčích vzájemně navazujících kroků totalitní moci od roku 1948, aniž by kterýkoliv z nich sám o sobě představoval tíseň bezprostředně vedoucí k darování. K porušení práva na církevní samosprávu zakotveného v d (dále jen " ") výslovně uvádí: "Skutečnost, že stěžovatelka byla nucena darovat Předmětné nemovitosti státu, kde tak nemůže vykonávat své duchovní činnosti, představuje zásah do tohoto ústavního práva." Předmětná nemovitost je navíc nejvýznamnějším historickým objektem spojeným s reformací na území diecéze, a proto je přesvědčena, že by jí měla být vydána. Odvolacímu soudu stěžovatelka vytýká i jeho závěr, že předmětné nemovitosti již v době jejich darování nevyužívala. Stěžovatelka poukazuje na preambuli , o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), vyjadřující jeho smysl, jímž má být nastavení nového typu spolupráce a náprava křivd, nikoliv vytváření křivd nových.

3. S ohledem na uvedené okolnosti navrhuje stěžovatelka zrušení napadených rozhodnutí, neboť jimi měla být porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v , 15 odst. 1 a 16 odst. 1 a 36 odst. 1 y.

4. Z napadených rozhodnutí je patrné, že podle je stěžovatelka oprávněnou osobou a žalovaný povinnou osobou; předmětné nemovitosti přešly na stát v rozhodném období. Na základě naplnění těchto podmínek stěžovatelka dovozuje objektivitu svého nároku, aniž by brala v úvahu další zákonem stanovené podmínky, především fakt, že účel , vyjádřený jak ve stěžovatelkou citované preambuli, tak i v , spočívá ve zmírnění "některých" majetkových křivd. V jsou definovány skutečnosti vedoucí k majetkovým křivdám - s tím, že podle písm. d) jí může být i darovací smlouva, byla-li uzavřena v tísni.

5. Obecné soudy v řízení pečlivě zkoumaly, byla-li předmětná nemovitost darována státu v tísni a důkladně odůvodnily, proč ji v konkrétním případě v jednání stěžovatelky nezjistily; stěžovatelka si opatřila, vědoma si své nepříznivé finanční situace, jinou nemovitost, která nově měla sloužit účelu, k němuž využívala nemovitost předmětnou, kterou pak opakovaně (v letech 1958 - 1970) nabízela jako dar státu. Obecné soudy provedly v řízení řádné dokazování, nepřisvědčily stěžovatelce v jejím tvrzeném nároku, aniž by přitom zasáhly do jejího práva na vlastnictví ( y) či přístup k soudu ( y). Ani ústavně konformním výkladem zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi pak stěžovatelku nezkrátily v právu na svobodu vyznání ( y) a svobodnou správu svých vlastních záležitostí, kterou církvím zaručuje v článku 16 odst. 2. Napadená rozhodnutí jsou přesvědčivě odůvodněna a Ústavní soud, který není další přezkumnou instancí v rámci obecné justice, není v tomto případě povolán závěry obecných soudů revidovat.

6. Skutečnost, že stěžovatelka neakceptuje závěry obecných soudů, není sama o sobě způsobilá založit důvodnost ústavní stížnosti; stěžovatelčina interpretace zákona nenachází oporu v českém právním řádu a není důsledkem vadné činnosti obecných soudů. Stejně je třeba odmítnout i její výklad tvrzeného zásahu do základních práv. Článek 112 y (dále jen " ") definuje ústavní pořádek a přezkum souladu postupu orgánů veřejné moci s ním přísluší právě Ústavnímu soudu; jednání jakéhokoliv subjektu, které proběhlo (dávno) před vznikem ústavního pořádku, kontrole ochrany ústavnosti ( y) Ústavním soudem nepodléhá. Jinými slovy spatřuje-li stěžovatelka porušení svých u zaručených práv postupem státu v období nesvobody, není v pravomoci Ústavního soudu takové jednání posuzovat (viz y či y); to je věcí zákonodárce a restitučního zákonodárství.

7. Podle proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. listopadu 2019

Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu