Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 3578/19

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatelky Evy Čiháčkové, zastoupené JUDr. Emilem Jančou, advokátem, sídlem Sartoriova 60/12, Praha 6 - Břevnov, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. září 2019 č. j. -55, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a a) Ing. Tomáše Korandy, správce konkursní podstaty úpadce Bytového družstva X, a b) Jiřího Čiháčka, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdí, že Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") zasáhl do jejích ústavně zaručených práv, zejména do práva požívat ochrany vyplývající z povinnosti soudů poskytovat jednotlivci ochranu jeho základních práv ( y), práva, aby nikdo nebyl odňat svému zákonnému soudci podle d (dále jen " "), práva na spravedlivý proces podle y a práva na ochranu podstaty a smyslu základních práv podle y. Současně navrhuje, aby Ústavní soud posoudil možnost vyřízení její ústavní stížnosti mimo pořadí v souladu s , o Ústavním soudu.

2. Napadeným usnesením bylo v řízení vedeném u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. , v němž se první vedlejší účastník (jako žalobce) domáhá na stěžovatelce a druhém vedlejším účastníkovi (jako žalovaných) zaplacení částky 142 463 Kč s příslušenstvím, podle (dále jen " ") rozhodnuto, že k projednání a rozhodnutí věci jsou v prvním stupni věcně příslušné okresní soudy. V jeho odůvodnění vrchní soud uvedl, že v projednávané věci se žalobce domáhá na žalovaných uhrazení dlužné částky představující rozdíl mezi hodnotou majetku žalovaných, který nabyli na základě zákona o vlastnictví bytů jako konkursní věřitelé uvedeného bytového družstva, a částkou, která odpovídá poměrnému uspokojení "ostatních pohledávek" ve smyslu , o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, a následně uzavřel, že stěžovatelčina námitka věcné nepříslušnosti není důvodná, neboť nejde o spor podle mezi obchodní korporací (družstvem) a jejím členem, vyplývající z účasti na ní, ale o spor věřitele na zaplacení pohledávky, k jehož projednání a rozhodnutí jsou v prvním stupni věcně příslušné okresní soudy dle , k čemuž dodal, že s ohledem na , o úpadku a způsobech jeho řešení ( ), nemůže v dané věci jít ani o spor podle .

II.

Stěžovatelčina argumentace

3. Stěžovatelka brojí nyní předkládanou ústavní stížností proti citovanému závěru vrchního soudu s tím, že již nemá k dispozici jiné prostředky ochrany svých práv. Má za to, že věc má být v prvním stupni projednána krajským soudem. Ke správnému posouzení žaloby je nutné zkoumat skutečnosti důležité pro konkursní řízení. Na podporu své argumentace odkazuje na usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 4. 2017 č. j. -234, v němž tento soud dospěl v totožné věci k odlišnému závěru, tj. že je dána věcná příslušnost krajských soudů. Stěžovatelka dále poukazuje na vyjádření žalobce, jenž sám uvedl, že "skutečnosti odůvodňující vznik a výši pohledávky, nemají původ v insolvenčním řízení, nýbrž v řízení konkurzním" (srov. bod 2 napadeného usnesení vrchního soudu), a také na nález Ústavního soudu ze dne 6. 5. 2004

sp. zn.

(N 66/33 SbNU 155), z něhož dovozuje své postavení konkursní věřitelky.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. žádný takový prostředek k dispozici neměla; ústavní stížnost je přípustná ( a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

5. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti ( y), který stojí mimo soustavu soudů ( y), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu je nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces výkladu a použití podústavního práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádného procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007

sp. zn.

(N 148/46 SbNU 471)].

6. Podstata argumentace stěžovatelky směřuje proti mechanismu, kterým obecné soudy určují věcnou příslušnost soudů, a v tomto ohledu poukazuje na nejednotnost jejich právního názoru, přičemž využívá rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, jež není předmětem nyní posuzované věci a které věcnou příslušnost zakládá odlišně, na jiných důvodech. Sjednocení této otázky podústavního práva však přísluší samotným obecným soudům. Ústavní soud ve stěžovatelčině věci neshledal důvody pro zásah do jurisdikce obecných soudů. Vrchní soud v odůvodnění napadeného usnesení vyložil úvahy, kterými byl veden při formulaci shora rekapitulovaných právních závěrů. Nadto je třeba konstatovat, že zatímco v současnosti stěžovatelka brojí proti toliko hypotetickému porušení a y, v budoucnu jí nebude odepřena možnost brojit proti obsazení soudu při eventuálním přezkumu konečného rozhodnutí ve věci vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. .

7. Ústavní soud, maje na zřeteli shora uvedené skutečnosti, dospěl k závěru, že ústavní stížností napadeným usnesením vrchního soudu nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle .

8. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že o návrhu na přednostní projednání věci pro její naléhavost podle samostatně nerozhodoval, neboť z procesního hlediska by byl takový postup zjevně neúčelný za situace, kdy mohl o ústavní stížnosti rozhodnout neprodleně po seznámení se s posuzovanou věcí.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. listopadu 2019

Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu