Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2106/19

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka, o ústavní stížnosti P. Š., zastoupeného Mgr. Milanem Šikolou, advokátem, se sídlem Metodějova 450/7, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. března 2019 č. j. -169, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. listopadu 2017 č. j. -4824 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. listopadu 2016 č. j. -4658, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 26. 6. 2019 a doplněné podáním ze dne 8. 7. 2019, stěžovatel podle a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Stěžovatel namítal, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle a y (dále jen " "), , a d.

2. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 14. 11. 2016 č. j. -4658 byl stěžovatel (spolu s dalšími obžalovanými) uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle , odst. 2 písm. a), odst. 3 a za označený zločin byl odsouzen podle k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu činnosti výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech po dobu pěti let a byl mu uložen i peněžitý trest ve výměře 152 denních sazeb, kdy výše denní sazby činila 1 750 Kč, celkem tedy ve výši 266 000 Kč, se stanovením náhradního trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců.

3. K odvolání podanému stěžovatelem proti rozsudku krajského soudu Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 28. 11. 2017 č. j. -4824 napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o trestu podle a nově rozhodl tak, že stěžovatel se zařazuje k výkonu uloženého trestu odnětí svobody do věznice s ostrahou, v ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn.

4. Nejvyšší soud pak dovolání podané stěžovatelem proti rozhodnutí odvolacího soudu odmítl usnesením ze dne 13. 3. 2019 č. j. -169 podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné.

II.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel vyjádřil nesouhlas se závěry učiněnými ve věci rozhodujícími soudy a tvrdil, že jednotlivé skutkové okolnosti nebyly ze strany obecných soudů správně právně posouzeny, tj. správně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Stěžovatel má za to, že skutková zjištění obecných soudů jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, následkem čehož došlo k nesprávné právní kvalifikaci skutku. Stěžovatel rovněž napadl provedené důkazní řízení, přičemž podle jeho názoru v řízení provedené důkazy nevytváří ucelený řetěz důkazů jak přímých, tak nepřímých pro bezpečný závěr, že naplnil jak po objektivní, tak po subjektivní stránce skutkovou podstatu jemu přisuzovanému trestného činu. Výsledek dokazování považuje stěžovatel jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný. Z uvedených důvodů stěžovatel namítal, že nebyla respektována zásada in dubio pro reo.

6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že závěry obecných soudů o naplnění objektivní a zejména pak subjektivní stránky trestného činu stěžovatelem nejsou postaveny na výsledcích dokazování a logicky z něho nevyplývají, když mezery v dokazování ohledně subjektivní stránky trestného činu jsou nahrazovány pouhými úvahami soudu a navíc se odvolací soud řádně a přesvědčivým způsobem nevypořádal s námitkami, které stěžovatel v rámci podaného odvolání vznesl. Nejvyššímu soudu pak stěžovatel vytýkal, že nekriticky bez dalšího převzal úvahy a argumentaci obecných soudů a nezabýval se tvrzeními stěžovatele v podaném dovolání.

7. Stěžovatel v rámci celého trestního řízení poukazoval na zřejmou disproporcionalitu mezi tresty uloženými jemu a ostatním obviněným (zejména pak obviněnému J. K.) s ohledem na popsaný způsob jednání tohoto obviněného, když stěžovatel měl podle závěrů soudu, a to ještě v časově ohraničeném období, fakticky "pouze pomáhat" soudem označeným skutečným strůjcům daňového podvodu. Za to, že měl stěžovatel vykonávat právní činnost pro své klienty, že měl ex post řešit problémy s finančním úřadem vyvolané jinými osobami, že měl jako statutární orgán nechat jiné osoby "používat" společnost k podnikatelské činnosti, aniž by měl z takového jednání jakýkoliv majetkový prospěch, obdržel stěžovatel stejný, resp. vyšší trest, než osoby, které soudem tvrzené podvodné jednání měly řídit a organizovat, které tvrzené podvodné faktury vypracovávaly, zahrnovaly takové argumenty do daňových přiznání a tato přiznání sepisovaly, a to nejen u společnosti, v níž byl stěžovatel statutárním orgánem, ale i u společností jako jejích dodavatelů a také odběratelů. Stěžovatel rovněž upozornil na skutečnost, že ve velké části tvrzeného skutkového děje se společnost stěžovatele (natož on sám) do soudem prvního stupně popsaného řetězce protiprávního jednání ani nezapojovala.

8. Při ukládání výše trestu ve věci rozhodující soudy podle názoru stěžovatele ani nezohlednily, že stěžovatel se na rozdíl od ostatních osob živil velmi specializovanou profesí advokáta. Služby pro spoluobviněné osoby zabíraly jen nepříliš podstatnou část jeho pracovní náplně (a to zejména po stránce finanční), avšak v důsledku jakéhokoliv odsouzení v tomto trestním řízení je pro něj tato profese fakticky navždy zapovězena, když byl rozhodnutím ze dne 14. 5. 2018 vyškrtnut ze seznamu advokátů a není tak oprávněn k výkonu advokacie. Pro stěžovatele je to zcela zásadní skutečnost a ve své podstatě další trest, ke kterému mělo být soudem při ukládání druhu a výměry trestu nepochybně přihlédnuto.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

9. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem ( až ).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelem, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu u a dospěl k závěru, že k porušení namítaných základních práv v posuzovaném případě nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

11. Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti. Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v řízení, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů [ , písm. d) y].

12. Posouzení viny a kritérií pro volbu druhu trestu a jeho vyměření je možné pouze na základě bezpečně zjištěného skutkového stavu věci. Trestní řízení je z hlediska provádění důkazů vystavěno na zásadě bezprostřednosti a ústnosti, z hlediska jejich hodnocení na zásadě volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 trestního řádu). Skutkový stav tak v trestním řízení zjišťuje pouze ten orgán činný v trestním řízení, který provádí dokazování. V rozsahu, v jakém sám takový orgán dokazování neprovedl, je vázán zjištěnými skutkovými závěry toho orgánu, který dokazování prováděl. Ústavní soud nemá důvod pochybovat o tom, že v nynější věci obecné soudy, zejména soud nalézací, z rámce ústavně konformního zjišťování skutkového stavu nevybočil.

13. Ústavní soud zohlednil, že stěžovatel v ústavní stížnosti předestřené námitky uplatnil již v řízení před obecnými soudy a poté i ve svém dovolání, proto se zaměřil na to, zda se jimi soudy zabývaly, a náležitě se s nimi vypořádaly.

14. Stěžovatel se snaží zpochybnit právní posouzení a učiněné skutkové závěry provedené ve věci rozhodujícími soudy. Opomíjí přitom, že pokud soudy při svém rozhodování respektují podmínky dané ustanovením § 2 odst. 5 a 6 trestního řádu, jakož i ustanovení § 125 trestního řádu a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily a jak se vypořádaly s obhajobou, není v pravomoci Ústavního soudu zasahovat do dílčího hodnocení jednotlivých provedených důkazů, ať již jde o jejich obsah, relevanci, vypovídací hodnotu či věrohodnost a takové hodnocení přehodnocovat.

15. Vrchní soud v Olomouci považoval závěry učiněné krajským soudem za správné, podložené obsahem provedených důkazů. Bezvýhradně v celém rozsahu se ztotožnil s hodnocením důkazů soudem prvního stupně, když ze skutkových zjištění vyplývalo, jak se každý z nich za vzájemné součinnosti podílel na páchání trestné činnosti. Podle názoru odvolacího soudu stěžovatel ve své podstatě rozporoval v opravném prostředku nikoliv běh událostí a objektivní zjištění soudu, ale subjektivní stránku svého jednání v kritické době. Jeho odvolací argumentaci bylo možno odmítnout s odkazem na výpovědi všech ostatních spoluobžalovaných, přičemž závěry nalézacího soudu byly opřeny o provedené důkazy a zásady formální logiky. Pokud stěžovatel v podaném odvolání namítal, že jeho činnost se omezovala na jeho profesní zaměření, tedy na vykonávání povinností v souladu se svým zmocněním k právním úkonům, z průběhu skutkového děje, jak byl zjištěn nalézacím soudem, podle závěru učiněného odvolacím soudem jednoznačně jak objektivní, tak subjektivní stránka jednání stěžovatele vyplývala tak přesvědčivě, jak to nalézací soud uvedl při svých závěrech v odůvodnění rozsudku.

16. Nejvyšší soud se zaměřil na posouzení otázky, zda jednání stěžovatele bylo správně posouzeno jako zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle , odst. 2 písm. a), odst. 3 a nepřisvědčil dovolacím námitkám stěžovatele směřujícím proti výroku o vině, ani jeho dovolacím námitkám zaměřeným na výrok o trestu (str. 33 až 47 odůvodnění usnesení dovolacího soudu). Soud prvního stupně podle názoru dovolacího soudu stěžovatelem akcentovanou nižší míru závažnosti činu než u ostatních spoluobviněných vzal relevantně v potaz, zohlednil jeho menší zapojení do skutkového děje a z toho plynoucí nižší připisovaný následek na zkrácené dani, ustálené osobní poměry, dosavadní způsob života a příznivé možnosti nápravy. Pokud jde o polehčující okolnosti, přihlédl k tomu, že před spácháním činu vedl řádný život, přičemž další polehčující okolnost - že se k činu doznal - nemohl brát na zřetel, neboť v hlavním líčení se od své výpovědi z přípravného řízení zásadně odklonil, což svědčí o absenci patřičné sebereflexe. K přitěžujícím okolnostem, které v daném případě převažovaly, soud uvedl, že stěžovatel čin spáchal s rozmyslem, zneužil při tom svého postavení člena statutárního orgánu obchodní společnosti a jím způsobený následek násobně přesáhl nejvyšší kvalifikační hranici stanovenou pro zločin zkrácení daně. Nalézací soud přistoupil k uložení více druhů trestů, které podle něj lépe vystihovaly odbornost stěžovatele, s níž se do zločinu zapojil, a majetkový aspekt jeho činnosti a které jej postihnou citelněji než přísnější nepodmíněný trest odnětí svobody. Pokud šlo o stěžovatelem vytýkanou disproporci trestů, zejména trestu uloženého spoluobviněnému J. K., k tomu bylo možno poznamenat, že spoluobviněný J. K. byl na rozdíl od stěžovatele v postavení tzv. spolupracujícího obviněného, jenž v přípravném řízení a v řízení před soudem podal úplnou a pravdivou výpověď o skutečnostech, které byl schopen zaznamenat a o nichž byl schopen vypovídat. Na rozdíl od stěžovatele se k činu doznal a svou výpovědí významně přispěl k objasnění celé trestné činnosti. Soud proto v jeho případě konstatoval splnění podmínek podle a snížil mu trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby.

17. Namítá-li stěžovatel, že v řízení před obecnými soudy nebyla respektována zásada in dubio pro reo, nelze s ním souhlasit, neboť tato má prostor pouze tam, kde soud po vyhodnocení důkazů dospěje k závěru, že zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. V předmětném případě však neměl soud prvního stupně po vyhodnocení provedených důkazů pochybnosti o skutkovém stavu věci a své úvahy o tomto svém názoru zahrnul do odůvodnění rozhodnutí. Podmínky pro uplatnění výše citované zásady tak v předmětném případě nebyly dány, neboť z hlediska soudu byla skutková zjištění postavena najisto.

18. Jak plyne z výše uvedeného, stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě opakuje námitky, které uplatňoval v průběhu celého trestního řízení. Ve věci rozhodující soudy se s jeho vznesenými námitkami vypořádaly v průběhu řízení a žádá-li přezkum těchto námitek, staví Ústavní soud do role další soudní instance, která Ústavnímu soudu nepřísluší. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy se celou věcí řádně zabývaly, rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Ústavní soud považuje odůvodnění napadených rozhodnutí za ústavně konformní a srozumitelná a ve výsledku nespatřuje kvalifikovaný exces či libovůli, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah.

19. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. listopadu 2019

David Uhlíř v. r.

předseda senátu