Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 1494/19

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele Františka Čajky, zastoupeného Mgr. Žanetou Vítů, advokátkou, se sídlem náměstí T. G. Masaryka 46/1, Břeclav, proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. -374 ze dne 22. 1. 2019 a proti výrokům II. a IV. rozsudku Okresního soudu v Břeclavi č. j. -338 ze dne 25. 5. 2018, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Břeclavi, jimiž mělo dojít k porušení jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu podle d (dále jen " ").

2. Řízení před obecnými soudy bylo zahájeno žalobou stěžovatele, kterou se domáhal zaplacení náhrady škody na zdraví a ztráty na výdělku po žalované nemocnici, a to z důvodu poškození pažní kosti pravé ruky jako následku postupu non lege artis. Okresní soud v Břeclavi žalobu stěžovatele shledal důvodnou a napadeným rozhodnutím stěžovateli přiznal náhradu ztráty na výdělku ve výši 443 328 Kč s příslušenstvím (výrok I.), za ztížení společenského uplatnění částku 240 000 Kč s příslušenstvím (výrok II.) a také náhradu nákladů řízení (výrok IV.); současně zamítl žalobu v části, v níž stěžovatel požadoval na bolestném částku 22 500 Kč (výrok III.).

3. Stěžovatel původně žalobou požadoval celkem částku ve výši 314 486 Kč; v průběhu řízení pak opakovaně navrhl změnu (rozšíření) žaloby, která byla několikrát ohledně různých nároků připuštěna. Usneseními ze dne 21. 8. 2017, ze dne 23. 11. 2017 a ze dne 22. 2. 2018 okresní soud nepřipustil rozšíření žaloby o další částky požadované stěžovatelem.

4. Stěžovatel podal proti rozsudku okresního soudu odvolání, a to konkrétně do výroku II., kterým mu bylo přiznáno zaplacení částky za ztížení společenského uplatnění, a do závislého výroku IV. o náhradě nákladů řízení. Stěžovatel vytýkal okresnímu soudu, že nepřipustil rozšíření žaloby a ani neprovedl jím navržený důkaz k výpočtu ztížení společenského uplatnění. Okresním soudem přiznanou částku za ztížení společenského uplatnění stěžovatel považoval za nepřiměřeně nízkou. Stěžovatel v odvolání okresnímu soudu také vytýkal, že měl-li nejasnosti ohledně jeho vyjádření, měl jej vyzvat k doplnění či upřesnění tvrzení, a nikoliv bez dalšího zamítnout rozšíření žaloby. Krajský soud ústavní stížností napadeným rozhodnutím odvolání stěžovatele odmítl s odůvodněním, že stěžovateli bylo výrokem II. rozsudku okresního soudu vyhověno, stěžovatel tedy není subjektivně legitimován k podání odvolání do tohoto výroku, neboť tím mu žádná újma nevznikla, ani do výroku IV., který stěžovatel odvoláním nenapadl samostatně, ale jen v návaznosti na odvolání proti výroku II. rozsudku okresního soudu. Krajský soud proto odvolání stěžovatele odmítl jako odvolání podané někým, kdo k tomu není oprávněn.

5. V ústavní stížnosti stěžovatel rozporuje rozhodnutí krajského soudu a výroky II. a IV. rozsudku okresního soudu. Dle stěžovatele krajský soud ve svém rozhodnutí zcela pomíjí skutečnost, že stěžovatel v odvolání výslovně napadl i rozhodnutí okresního soudu o nepřipuštění rozšíření žaloby. Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. ze dne 15. 11. 2016 (ST 43/83 SbNU 933; 394/2016 Sb.), na základě nějž dovozuje, že krajský soud se měl řádně zabývat jeho námitkou proti nesprávnému rozhodnutí o nepřipuštění rozšíření žaloby a toto rozhodnutí v plném rozsahu přezkoumat. Stěžovatel svým odvoláním brojil proti nesprávnému rozhodnutí o výši náhrady za ztížení společenského uplatnění; přitom proti usnesení okresního soudu o nepřipuštění změny žaloby nemohl podat odvolání a na základě citovaného plenárního stanoviska ani ústavní stížnost. Stěžovatel proto nesouhlasí s názorem krajského soudu, že není subjektivně legitimován k podání odvolání do vyhovujícího výroku II. rozsudku okresního soudu, ale krajský soud měl dle stěžovatele postupovat v intencích stanoviska pléna Ústavního soudu a přezkoumat postup okresního soudu.

6. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

7. Podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

8. Ústavní soud zdůrazňuje, že je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

9. V projednávaném případě Ústavní soud žádné pochybení ústavněprávní relevance v napadených rozhodnutích neshledal.

10. Stěžovatel svou ústavní stížností brojí především proti tomu, že v řízení před okresním soudem nebyla připuštěna změna žaloby (rozšíření o vyšší částky náhrady škody) a že jeho odvolání proti meritornímu rozsudku okresního soudu, podané primárně do vyhovujícího výroku, bylo krajským soudem odmítnuto.

11. Ústavní soud se postupem a prostředky ochrany práva účastníka při nepřipuštění změny (rozšíření) žaloby zabýval především ve stěžovatelem zmiňovaném stanovisku sp. zn. . V něm uvedl, že účastník řízení se proti nepřipuštění změny návrhu podle může podle okolností konkrétního případu bránit jednak 1. tím, že podá návrh (žalobu) nový, dále 2. může napadnout nepřipuštění návrhu v odvolání podaném ve věci samé a konečně není vyloučeno ani 3. podání změny návrhu přímo odvolacímu soudu (bod 18 citovaného stanoviska pléna). Z právě uvedeného ovšem nevyplývá, jak nesprávně dovozuje stěžovatel, že ve všech případech, v nichž dojde k nepřipuštění změny návrhu, musí mít účastník posléze k dispozici všechny tři zmíněné možnosti a může přípustně využít kteroukoli z nich jen podle své volby; respektive že by v jakékoli věci, kde soud prvního stupně v průběhu řízení nepřipustí změnu návrhu, bylo posléze možné podat odvolání ve věci samé, tj. i za situace, kdy rozsudkem ve věci samé soud prvního stupně zcela vyhověl žalobě v rozsahu, v němž byla v řízení projednávána (srov. též bod 15 citovaného stanoviska, podle nějž lze námitky proti rozhodnutí o nepřipuštění změny žaloby uplatnit v rámci odvolání proti rozhodnutí ve věci samé, pokud původní žalobě nebylo vyhověno). Krajský soud tak v projednávaném případě nerozhodl v rozporu s odkazovaným stanoviskem Ústavního soudu; naopak při odmítnutí stěžovatelova odvolání do vyhovujícího rozhodnutí postupoval v souladu s procesními předpisy i ustálenou právní praxí, a nevybočil tak z mezí ústavnosti.

12. Stěžovatel přitom v dané situaci, poté, co okresní soud nepřipustil navržené změny žaloby, nebyl zbaven jiných možností uplatnění svých nároků nad rámec toho, co bylo předmětem řízení před okresním soudem; především mu stále byla k dispozici první možnost, a sice podání nového návrhu na zahájení řízení, v němž by po žalované požadoval to, o čem dosud okresním soudem věcně jednáno a rozhodováno nebylo.

13. S ohledem na shora uvedené Ústavní soud uzavírá, že napadenými rozhodnutími, kterými okresní soud vyhověl žalobě stěžovatele v projednávané části a krajský soud následně odmítl stěžovatelovo odvolání proti vyhovujícímu rozhodnutí okresního soudu, nebylo porušeno namítané ústavně zaručené právo stěžovatele na soudní ochranu a spravedlivý proces. Podaná ústavní stížnost proto byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. listopadu 2019

Vojtěch Šimíček, v. r.

předseda senátu