Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2918/19

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele T. V., zastoupeného Mgr. Radkem Matoulkem, advokátem se sídlem Velké nám. 147, 500 03 Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -2571 ze dne 12. 6. 2019, rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. -2474 ze dne 22. 11. 2018 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. -2187 ze dne 13. 3. 2018, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas uplatněnou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen " "), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, kterými mělo být porušeno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces podle d (dále jen " ") a rovněž zásada in dubio pro reo.

Z ústavní stížnosti a rubrikovaných rozhodnutí obecných soudů se podává, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové č. j. -2187 ze dne 13. 3. 2018 byl stěžovatel uznán vinným zločinem týrání svěřené osoby podle , odst. 2 písm. c), odst. 3 písm. a) a odsouzen podle ve spojení s k trestu odnětí svobody na tři roky, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu pěti let. Podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 1 trestního řádu bylo rozhodnuto o náhradě škody. Vzhledem k tomu, že skutkový stav věci je účastníkům řízení podrobně znám, není třeba jej dále rekapitulovat. Odvolání stěžovatele proti rozhodnutí krajského soudu bylo napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze zamítnuto.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž namítal to, že došlo k vadnému hodnocení důkazů, které vedlo k nesprávnému právnímu posouzení jeho jednání. Prakticky zopakoval své odvolací námitky a zdůraznil, že soudy se důsledně nezabývaly tím, zda mohlo psychiku poškozených (nezletilých dětí) narušit něco jiného. Jeho vina nebyla spolehlivě prokázána a při hodnocení důkazů nebyla respektována zásada in dubio pro reo. Dále poukázal na některé okolnosti, které mají prokazovat jeho nevinu a dokreslovat okolnosti celého případu. Rovněž namítal nevěrohodnost výpovědí poškozených i svědků, stejně jako nesprávné hodnocení obsahu znaleckých posudků. Obecným soudům vytýkal také to, že zamítly jeho návrhy na doplnění dokazování a nezabývaly se tím, že si poškození vše vymysleli. Soudy tak nepostupovaly v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů a nehodnotily všechny okolnosti svědčící v jeho prospěch, čímž došly k nesprávným skutkovým závěrům. Dovolání stěžovatele pak bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu.

Stěžovatel v ústavní stížnosti (včetně doplnění podání ze dne 17. 10. 2019) prakticky uvádí identické námitky, které uplatnil již v průběhu odvolacího, resp. dovolacího řízení. Obecným soudům vytýká zejména to, že nepostupovaly v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, neprovedly všechny navržené důkazy a nehodnotily všechny okolnosti svědčící v jeho prospěch, čímž došly k nesprávným skutkovým závěrům; tím došlo k porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces podle y a rovněž zásady in dubio pro reo.

Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zvážil námitky stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podle ustanovení musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud primárně konstatuje, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [ písm. d) y]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti, s ohledem na postavení Ústavního soudu, nelze úspěšně domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem (§ 2 odst. 5 a 6 trestního řádu), přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů ( a y). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu y.

V nyní projednávaném případě Ústavní soud dospěl k závěru, že v postupu obecných soudů neshledal žádná pochybení, jež by byla způsobilá změnit výsledek trestního řízení vedeného proti stěžovateli. Soubor provedených důkazů, posuzovaných ve všech souvislostech, umožnil v tomto konkrétním případě dospět k přesvědčivému závěru o vině stěžovatele. Hodnocení důkazů nevykazuje znaky libovůle, má vnitřní logiku, vychází ze vzájemných souvislostí a je založeno na rozumných úvahách s dostatečnou mírou přesvědčivosti. Za těchto okolností nemůže Ústavní soud přisvědčit námitkám stěžovatele, že skutková zjištění nalézacího i odvolacího soudu nevyplývají z provedených důkazů, že mezi skutkovými zjištěními a právními závěry je extrémní nesoulad, a že rozhodnutí nejsou náležitě odůvodněna ve smyslu § 125 odst. 1, resp. 134 odst. 2 trestního řádu. Z tohoto pohledu pak nelze shledávat ústavněprávní deficit ani v odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu.

Ústavní soud připomíná, že právo na soudní a jinou právní ochranu podle y (resp. Úmluvy) není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Zmíněným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů ani libovůle v rozhodování, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.

Ústavní soud uzavírá, že žádné pochybení, které by mohlo zakládat namítané porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces podle y či zásady in dubio pro reo ze strany obecných soudů, zjištěno nebylo.

Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud podle , mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. listopadu 2019

David Uhlíř v. r.

předseda senátu