Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 3605/19

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Lubomíra Řeřichy a Marie Řeřichové, zastoupených Emilem Jančou, advokátem se sídlem Sartoriova 60/12, 169 00 Praha - Břevnov, proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. -40 ze dne 9. 9. 2019 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení 36 d.

Napadeným rozhodnutím Vrchní soud v Praze rozhodl o námitce věcné nepříslušnosti Okresního soudu Praha-východ vznesené stěžovateli jako žalovanými v řízení o zaplacení 139 587 Kč s příslušenstvím, které je vedeno u posledně uvedeného soudu pod sp. zn. . Vrchní soud neshledal námitku stěžovatelů důvodnou a rozhodl, že k projednání a rozhodnutí předmětné věci jsou v prvním stupni věcně příslušné okresní soudy.

Proti rozhodnutí vrchního soudu brojí stěžovatelé ústavní stížností, domáhajíce se jeho kasace. Stěžovatelé mají za to, že věc má být v prvním stupni projednána krajským soudem, neboť ke správnému posouzení žaloby je nutné zkoumat skutečnosti důležité pro konkursní řízení. Na podporu své argumentace odkazují na usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. -30 ze dne 15. 8. 2019, v němž tento soud dospěl ve skutkově totožné věci k odlišnému závěru, tedy že je dána v prvním stupni věcná příslušnost krajských soudů. Stěžovatelé dále poukazují na vyjádření žalobce (správce konkursní podstaty), který sám uvedl, že "skutečnosti odůvodňující vznik a výši pohledávky nemají původ v insolvenčním řízení, nýbrž v řízení konkursním" (viz napadené usnesení vrchního soudu, bod 2), a dále odkazují na nález Ústavního soudu

sp. zn.

, z něhož dovozují své postavení konkursních věřitelů. Tuto svoji argumentaci stěžovatelé v ústavní stížnosti blíže rozvedli.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelů i obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podstata ústavní stížnosti směřuje proti mechanismu, kterým obecné soudy určují věcnou příslušnost soudů, a v tomto ohledu poukazuje na nejednotnost jejich právního názoru. Stěžovatelé přitom poukazují na rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, jež ale není předmětem nyní projednávané věci, byť i věcnou příslušnost posuzuje odlišně. Sjednocení této otázky podústavního práva však přísluší obecným soudům; k řešení vzniklého rozporu v judikatuře vrchních soudů je v systému obecné justice povolán Nejvyšší soud (srov. usnesení

sp. zn.

ze dne 29. 10. 2019, bod 11), nikoli Ústavní soud. Vrchní soud v Praze srozumitelně a logicky vyložil, jakými úvahami byl veden při formulaci shora rekapitulovaných právních závěrů. Žádný exces v nich Ústavní soud neshledal. K tomu se sluší podotknout, že zatímco v současnosti stěžovatelé brojí proti hypotetickému porušení svého práva na spravedlivý proces, v budoucnu jim není odepřena možnost brojit proti obsazení soudu v rámci přezkumu konečného rozhodnutí ve věci samé. Ústavní soud ostatně ve stejném duchu již rozhodl ve skutkově a právně shodných věcech, jež mají svůj původ v dluzích představujících rozdíl mezi hodnotou majetku osob, který nabyly na základě zákona o vlastnictví bytů jako konkursní věřitelé Bytového družstva X, a částkou, která odpovídá poměrnému uspokojení "ostatních pohledávek" podle dříve platného zákona o konkursu a vyrovnání. Právnímu zástupci stěžovatelů jsou tato rozhodnutí Ústavního soudu již známa, na tomto místě tak postačí na ně v podrobnostech zcela odkázat.

Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle jako návrh zjevně neopodstatněný. Požadavku stěžovatelů na přednostní projednání věci přitom vyhověl via facti.

Poučení : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. listopadu 2019

David Uhlíř v. r.

předseda senátu