Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 3554/19

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jaroslava Fenyka a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Miroslava Kapka, zastoupeného Ladislavem Ejemem, advokátem, sídlem Eliášova 998, Česká Lípa, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. srpna 2019 č. j. -166, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a JUDr. Zdeňka Zítky, soudního exekutora, sídlem Palackého náměstí 740/28, Plzeň, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces vyplývající z a 2 a d.

2. Rozsudkem ze dne 8. 3. 2017 č. j. -60 Obvodní soud pro Prahu 9 uložil stěžovateli (jako žalovanému) z titulu bezdůvodného obohacení uhradit vedlejšímu účastníkovi (jako žalobci) částku 117 269,78 Kč s příslušenstvím a nahradit náklady řízení ve výši 55 192 Kč. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 1. 2018 č. j. -110 rozsudek soudu prvního stupně ("ve správném znění") potvrdil a uložil stěžovateli na náhradě nákladů odvolacího řízení uhradit vedlejšímu účastníkovi částku 9 904,89 Kč.

3. Napadeným usnesením bylo pro vady odmítnuto podle (dále jen " ") stěžovatelovo dovolání a stěžovateli bylo uloženo zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů dovolacího řízení 7 405,20 Kč. Nejvyšší soud své rozhodnutí odůvodnil tím, že stěžovatel v dovolání neuvedl, jaký z předpokladů přípustnosti dovolání pokládá za splněný ( ve spojení s ), a že ani nepřiblížil právní otázku, které by se měl dovolací soud věnovat, takže dovolání trpí vadou, pro niž nelze v odvolacím řízení pokračovat, a tato nebyla v zákonem stanovené lhůtě ( ) odstraněna.

II.

Stěžovatelova argumentace

4. V ústavní stížnosti stěžovatel vytkl Nejvyššímu soudu, že nevyslyšel jeho relevantní argumenty, navržené důkazy odmítl na základě nelogických úvah, a že při svém rozhodování postupoval zásadně odlišně od postupu jiných soudů v obdobných věcech. Konkrétně pak ústavní stížnost odůvodnil tím, že ze samotného textu (obsahu) dovolání je zjevné, proti čemu směřuje, z jakého předpokladu vychází a jaké právní otázce se má dovolací soud věnovat. Z tohoto důvodu bylo podané dovolání třeba projednat, a nikoliv odmítnout.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. proti napadenému usnesení žádný takový prostředek k dispozici neměl; ústavní stížnost je přípustná ( a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti ( y), který stojí mimo soustavu obecných soudů ( y); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet mj. z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

7. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje nesouhlas se závěrem Nejvyššího soudu, že jím podané dovolání je pro vady "neprojednatelné", přičemž tvrdí, že dostál svým povinnostem plynoucím mj. z a 3 Ovšem jde-li o prvně zmíněné pochybení, stěžovatel v ústavní stížnosti neuvádí, na jakém místě podaného dovolání, resp. jakým způsobem byl specifikován (a případně odůvodněn) konkrétní předpoklad přípustnosti, který považoval za naplněný, a není to zřejmé ani Ústavnímu soudu, neboť z kopie dovolání, přiložené k ústavní stížnosti, se podává toliko obecné konstatování stěžovatele, že jsou splněny předpoklady přípustnosti podle

8. Pakliže takovéto vymezení Nejvyšší soud považoval za nedostatečné (a dovolání tudíž za vadné), daný závěr koresponduje s dosavadní ustálenou judikaturou tohoto soudu. Ústavní soud tak ve své současné rozhodovací praxi akceptuje, že platná právní úprava dovolání klade na účastníky řízení poměrně vysoké nároky, jde-li o řádné naplnění jeho obsahových náležitostí (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016

sp. zn.

; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), což následně shrnul ve svém stanovisku ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. , na které se mj. napadené usnesení Nejvyšší soudu odvolává). S ohledem na tento závěr nebylo třeba se zabývat otázkou řádného vymezení důvodu dovolání ( ), neboť by to na výsledek daného řízení nemohlo mít žádný vliv.

9. Protože nic nenasvědčuje porušení ústavně zaručených základních práv či svobod, kterých se stěžovatel dovolává, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. listopadu 2019

Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu