Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 3389/18

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaje) a Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatele Milana Buška, zastoupeného Mgr. Janem Lipavským, advokátem sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. srpna 2018, č. j. -32, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 4. října 2017, č. j. -115, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jeho základních práv zaručených v a d (dále jen " "), Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí se podává, že Městský úřad Chrudim rozhodnutím ze dne 30. 11. 2015, č. j. CR076242/2015OŽP/Ge-0003 (dále jen "rozhodnutí o odstranění stavby"), jímž bylo nařízeno stěžovateli odstranění jím vlastněné stavby vodního díla - loviště rybníka (dále jen "loviště"). Odstranění loviště bylo nařízeno z důvodu, že tato stavba byla provedena bez povolení. Krajský úřad Pardubického kraje následné odvolání stěžovatele rozhodnutím ze dne 2. 5. 2016. č. j. KrÚ 28928/2016/OŽPZ, ve znění opravného rozhodnutí ze dne 21. 7. 2016, č. j. KrÚ 54394/2016/OžPz, zamítl a rozhodnutí o odstranění stavby potvrdil.

Žalobu stěžovatele Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl. Kasační stížnost stěžovatele byla v záhlaví uvedeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu rovněž zamítnuta. Nejvyšší správní soud ve shodě s krajským soudem dospěl k závěru, že stavba loviště v roce 2013 - tj. v době provádění prací na tomto vodním díle - fakticky neexistovala a nemohlo proto jít o "pouhé" udržovací práce. Pro obnovení či znovuvybudování loviště bylo proto potřeba získat stavební povolení jako pro každou jinou "novou" stavbu.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti vyjadřuje přesvědčení, že loviště v době provádění prací v roce 2013 existovalo a šlo tedy pouze o udržovací práce, ke kterým povolení potřeba nebylo. V této souvislosti stěžovatel namítá, že správní orgány ani soudy se nezabývaly otázkou, zda pro takové udržovací práce na lovišti bylo potřeba jejich ohlášení. S ohledem na mechanismus rybníku, dosud provedené důkazy i místní šetření je podle stěžovatele zřejmé, že rybník loviště musel v minulosti mít a že jej měl i v roce 2013. Stěžovatel namítá, že orgány veřejné moci otázku existence loviště posoudily nesprávně, když za důvod zániku této stavby považovaly pouhou její nezřetelnost v terénu. V průběhu času a v důsledku nedostatečné údržby předchozím vlastníkem bylo loviště zaneseno bahnem a zarostlo porostem a nebylo před provedením odbahnění patrné jako celek. Proto se loviště neukázalo při leteckém snímkování oblasti či při předchozím šetření a z těchto důkazů tak nelze dospět k závěru, že loviště v té době neexistovalo. O zániku loviště neexistuje žádný dokument. Nelze přitom stěžovateli vyčítat nedostatek v dokumentaci stavby loviště před započetím prací v roce 2013, neboť povinnost uchovávat dokumentaci má především stát. Správní orgány ani soudy se podle stěžovatele nezabývaly ani otázkou stavu loviště a hráze rybníku. Podle stěžovatele bylo loviště celou dobu používáno ke vzdutí vody a tím zajištění ochrany dřevěného výpustného potrubí rybníku, aby nebyla ohrožena bezpečnost vodního díla. Stěžovatel závěrem dodává, že odstraněním loviště se rybník stane nepoužitelným a rozhodnutím o odstranění stavby tak bylo fakticky rozhodnuto o zrušení celého rybníka.

II.

Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byly vydány napadené rozsudky, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), a ústavní stížnost je přípustná ( téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

III.

Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [ ].

Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení správním, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost, neboť Ústavní soud není součástí soustavy soudů ( y) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak obecných soudů; z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně souladný, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí".

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se závěrem správních soudů, podle kterého je loviště stavbou nepovolenou z důvodu, že před provedením stavebních prací neexistovalo. Nejvyšší správní soud se ztotožnil se závěry krajského soudu i správních orgánů, že loviště nebylo zakresleno na mapách z let 1919, 1939 a 1942, nebylo patrné z leteckého snímkování (z července roku 2011) a správní orgán prvního stupně jej nezjistil ani při místním ohledání a jeho existence nevyplývá z historických pozemkových knih a ani zápis služebnosti nedokládá fyzickou existenci stavby. Nejvyšší správní soud v této souvislosti dále zdůraznil, že i kdyby snad stavba loviště v historii existovala, ale později přestala sloužit svému účelu, ze správního spisu plyne a ve správním řízení bylo prokázáno, že tato stavba není, případně přestala být v krajině patrná a její existenci není možné zjistit z objektivních podkladů.

Namítá-li stěžovatel znovu v ústavní stížnosti, že v posuzovaném případě šlo pouze o udržovací práce na existující stavbě loviště, Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku konstatoval, že pokud v posuzovaném případě již došlo ke znehodnocení či faktickému zániku stavby (zanesení loviště nánosy bahna atd.) v takové míře, že dlouhodobě neslouží a ani nemůže sloužit svému účelu, a k této stavbě nota bene neexistuje žádná dokumentace ověřená ve stavebním řízení, žádné udržovací práce zde nepřipadají v úvahu. Údržba slouží k běžným opravám a odstranění či opravě běžného opotřebení jinak funkční stavby - nikoli k znovuvytvoření stavby nové na půdorysu nepatrných zbytků stavby historické (o jejíž existenci i tak přetrvávají pochybnosti), která nemůže odůvodnit rozsáhlé stavební práce - rozsáhlé zemní práce (vyhloubení vodní nádrže) a betonáž výpustného objektu - bez příslušného stavebního povolení.

K tvrzení stěžovatele - že se správní soud dostatečně nevypořádal s jeho námitkou, že bez loviště by nebylo možné rybník vypustit a tím by mohla být ohrožena bezpečnost vodního díla - Ústavní soud odkazuje na bod 37 odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, ve kterém kasační soud k této námitce konstatoval, že jde o tvrzení již dříve uplatněné v žalobě, které však neobsahuje žádnou reakci na závěry krajského soudu nebo polemiku s nimi, ale vymezuje se pouze proti postupu správních orgánů, a proto jde o kasační námitku nepřípustnou. Dále poukazuje-li stěžovatel v ústavní stížnosti na to, že pracovnice správního orgánu prvního stupně se vzdálila z místního šetření bez zápisu, který vypracovala až následně, jde o námitku, kterou se Nejvyšší správní soud nezabýval z důvodu, že ji stěžovatel neuplatnil již v odvolacím řízení nebo před krajským soudem. Z těchto důvodů se nemohl těmito námitkami zabývat ani Ústavní soud, protože s ohledem na princip subsidiarity nepřezkoumává námitky, které nebyly řádně uplatněny v předchozích fázích řízení. Uvedené platí i ve vztahu k tvrzení stěžovatele, že se správní soudy nezabývaly otázkou, zda pro práce na lovišti, jako práce udržovací, bylo potřeba jejich ohlášení, neboť stěžovatel předmětnou námitku v žalobě krajskému soudu nepředložil (bod 23 odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu).

Po přezkumu napadených rozhodnutí Nejvyššího správního soudu i jemu předcházejícího rozhodnutí krajského soudu tak Ústavní soud dospěl k závěru, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudů, tak jak je rozvedena v jejich napadených rozhodnutích, považuje Ústavní soud za ústavně souladnou a srozumitelnou a jejich úvahy se nejeví být nikterak nepřiměřenými. Stěžovatel ve své podstatě pouze polemizuje se závěry obecných soudů, což nezakládá důvodnost ústavní stížnosti a svědčí o její zjevné neopodstatněnosti.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, ústavní stížnost odmítl podle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. listopadu 2019

Vojtěch Šimíček v. r.

předseda senátu