Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2662/19

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti obce Valašská Bystřice, se sídlem Valašská Bystřice 316, zastoupené Mgr. Janou Zwyrtek Hamplovou, advokátkou se sídlem Olomoucká 36, Mohelnice, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 1. 2019 č. j. -83 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 6. 2019 č. j. -25, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, jímž byla zamítnuta kasační stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Brně, jakož i zrušení tohoto rozsudku. Tvrdí, že uvedenými soudními rozhodnutími došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv podle a d (dále jen " ") a y. K tomu mělo dojít v důsledku nesprávného postupu orgánů finanční správy, které u stěžovatelky provedly daňovou kontrolu a vydaly platební výměr, kterým stěžovatelce vyměřily odvod za porušení rozpočtové kázně. K porušení uvedených práv mělo dojít též v důsledku nesprávného postupu správních soudů, které uvedený postup vedlejšího účastníka aprobovaly.

Stěžovatelka uvedla, že v dané věci se setkávají "dva světy", a to státní správa, která si cestou dotací usurpuje právo zasahovat do bytostného samostatného rozhodování samosprávy, a samospráva, která je nejblíže realizovanému projektu, a sama tak nejlépe hodnotí vhodnost či nevhodnost postupů, a to i v případě dotovaných veřejných zakázek. Pokud tedy obec čerpala jakýkoli úvěr, jeho uzavření a čerpání, které obec schválila v orgánech obce, jí podle jejího přesvědčení nemůže kdokoli nijak zakazovat či limitovat či omezovat podzákonným předpisem. Ani poskytovatel dotace podle stěžovatelky nemůže svými interními předpisy zasahovat do znění zákona o obcích a do ústavních práv jednotky územní samosprávy. Obec upřednostnila svůj ekonomický prospěch, hájila veřejné finanční prostředky (výběrem optimálních úvěrových podmínek), přesto podle výkladu správních orgánů i soudů porušila rozpočtovou kázeň, což stěžovatelka považuje za zcela absurdní. Tuto svoji argumentaci v ústavní stížnosti dále přiblížila.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Ministerstvo práce a sociálních věcí poskytlo stěžovatelce jako obci dotaci ve výši 16 400 000 Kč na realizaci projektu rekonstrukce místního domova pro seniory. Finanční úřad pro Zlínský kraj následně zahájil u stěžovatelky daňovou kontrolu, na základě které vydal platební výměr, kterým jí vyměřil odvod za porušení rozpočtové kázně ve výši 1 530 910 Kč. Ten stěžovatelka napadla odvoláním, které však Odvolací finanční ředitelství jako nedůvodné zamítlo a platební výměr správce daně potvrdilo. V záhlaví označenými rozsudky krajský soud zamítl žalobu stěžovatelky a Nejvyšší správní soud následně zamítl její kasační stížnost.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud předesílá, že výklad předpisů z oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury ostatních správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v , přísluší právě Nejvyššímu správnímu soudu. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí, s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení, být oprávněn výklad tzv. podústavního práva posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z požadavků obsažených v hlavě páté y (srov. nález

sp. zn.

). Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti jako další soudní instance ve stejném rozsahu, jako to činí správní soudy.

Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost představuje toliko opakování námitek uplatněných stěžovatelkou v řízení před správními soudy, které se s nimi již ústavně konformním způsobem vypořádaly. Jak krajský soud, tak i Nejvyšší správní soud se v napadených rozhodnutích podrobně zabývaly všemi skutečnostmi, relevantními pro posouzení zákonnosti vydání platebního výměru, kterým byl stěžovatelce vyměřen odvod za porušení rozpočtové kázně. V jejich postupu nelze spatřovat žádné prvky svévole. Oba soudy při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotily přiléhavě a v souladu s ustanoveními , o rozpočtových pravidlech (dále jen " "). S odkazem na příslušná ustanovení rozpočtových pravidel, jakož i na relevantní judikaturu Nejvyššího správního soudu (srov. např. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. -33, nebo rozsudky č. j. -46, -52) správní soudy stěžovatelce vysvětlily právní úpravu porušení rozpočtové kázně, kterou se podle rozpočtových pravidel rozumí neoprávněné použití nebo zadržení peněžních prostředků poskytnutých ze státního rozpočtu.

Zvláště podrobně se pak oba soudy zabývaly námitkou stěžovatelky týkající se porušení práva na samosprávu, když argumentovala, že jí nikdo nemůže ukládat, jak má konkrétně postupovat při realizaci projektu, na který jí byla státem poskytnuta dotace. Stěžovatelka ovšem přehlíží skutečnost, že právní nárok na poskytnutí dotace z ústavních předpisů či samotného postavení stěžovatelky jako územně samosprávného celku nevyplývá. Jak zdůraznil Nejvyšší správní soud, dotace představuje dobrodiní státu, čemuž odpovídá i jeho oprávnění svázat příjemce dotace určitými, a to i přísnými podmínkami. Stěžovatelka nebyla povinna dotaci přijmout, ve svobodě rozhodování nijak omezena nebyla, dotace jí vnucena být nemohla. V tomto ohledu k žádnému zásahu do práva na samosprávu nemohlo dojít. Rozhodla-li se však stěžovatelka z vlastní svobodné vůle dotaci přijmout, pak již logicky musela přistoupit na podmínky, na jejichž splnění stát navázal poskytnutí a čerpání dotace.

Ústavní soud závěrem připomíná, že již v usnesení

sp. zn.

odmítl ústavní stížnost téže stěžovatelky jako návrh zjevně neopodstatněný ve věci, v níž správní soudy zaujaly shodný výklad rozpočtových pravidel. V tomto řízení byly přitom uplatněny obdobné argumenty jako v nyní posuzované věci. Ústavní soud proto odkazuje v podrobnostech na odůvodnění uvedeného rozhodnutí.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. listopadu 2019

JUDr. David Uhlíř, v. r.

předseda senátu