Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 3500/19

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelky EMV s. r. o., se sídlem v Praze 4, Vlnitá 890/70, zastoupené JUDr. Radomilem Ondruchem, advokátem, se sídlem Šafaříkova 22/371, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -159 ze dne 23. 7. 2019 a proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. -136 ze dne 29. 8. 2018, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její právo na spravedlivý proces podle d (dále jen " "). Dále namítá porušení y.

2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že se stěžovatelka jako žalobkyně po žalované obci Svojetice (dále jen "žalovaná") domáhala zaplacení doplatku ceny díla za provedené vícepráce. Okresní soud Praha-východ rozsudkem ze dne 17. 1. 2018 č. j. -97 uložil žalované povinnost zaplatit stěžovatelce do tří dnů od právní moci rozsudku 3.043.193,56 Kč s příslušenstvím. Krajský soud v Praze napadeným rozsudkem ze dne 29. 8. 2018 č. j. -136 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vyšel po zopakovaném dokazování ze skutkových zjištění, že stěžovatelka uzavřela dne 20. 10. 2014 se žalovanou (jako uchazečka, která se v rámci zadávacího řízení na veřejnou zakázku financovanou z prostředků Evropské unie umístila na 1. místě), písemně smlouvu, jejímž předmětem byla "novostavba mateřské školy ve Svojeticích" za sjednanou cenu 20 350 000 Kč. V článku 2.1.4. stěžovatelka jako zhotovitelka prohlásila, že po kontrole projektové dokumentace nezjistila žádné její vady nebo nevhodnost, která by měla vliv na cenu díla a že sjednaná cena obsahuje veškeré práce, materiály a mechanizmy potřebné pro řádné a kvalitní provedení kompletního a funkčního díla v souladu s platnými zákony a normami. Podle článku 5.1.5. cena obsahuje veškeré náklady, zisk, rizika a finanční vlivy a zahrnuje předpokládané náklady zhotovitelky nezbytné k realizaci díla. Pro případ potřeby víceprací se smluvní strany v článku 5.1.8.1. dohodly, že musejí být objednány odpovědným pracovníkem objednatele písemně - zápisem ve stavebním deníku. V článku 13. 4. bylo sjednáno, že veškeré dodatky nebo změny smlouvy budou provedeny pouze v písemné formě, označeny pořadovými čísly a podepsané osobami oprávněnými jednat ve věcech této smlouvy; zápisy z jednání, protokoly a podobně se za změny smlouvy nepovažují. V průběhu provádění díla vyvstala potřeba provedení víceprací. Objednávka víceprací odpovědnou osobou nebyla ve stavebním deníku zanesena. Smluvní strany neuzavřely písemný dodatek ke smlouvě, jímž by došlo k navýšení ceny, podepsaly pouze tzv. změnové listy č. 1-5, které obsahovaly výčet provedených víceprací a jejich ocenění. Odvolací soud právně posoudil skutkový stav tak, že účastnice uzavřely smlouvu o dílo ve smyslu , (dále jen "o. z."). Změnové listy nelze považovat za dohodu o změně smlouvy o dílo, jelikož nebyl dodržen postup ani forma předvídaná smlouvou o dílo. Žalovaná totiž neobjednala vícepráce prostřednictvím svého odpovědného pracovníka písemným zápisem ve stavebním deníku a změnové listy tvořily pouze podklad pro sjednání dodatku; žalovanou tudíž nezavazují k úhradě ceny víceprací.

3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, o němž Nejvyšší soud rozhodl napadeným usnesením, v němž mimo jiné uvedl, že smlouva o dílo byla uzavřena v rámci zadávacího řízení na veřejnou zakázku ovládaného zásadou transparentnosti při nakládání s veřejnými prostředky. Striktní dodržování smluvních ujednání nelze za dané situace považovat za formalistické nebo odporující § 6 o. z.; ani aplikace rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2011

sp. zn.

, na něž žalobkyně prostřednictvím rozhodnutí sp. zn. odkázala, proto nemůže správnost rozhodnutí odvolacího soudu zvrátit.

4. Stěžovatelka obecným soudům vytýká, že v její věci se obecné soudy odchýlily od rozhodovací praxe, a to Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, a to v otázce nároku na úhradu tzv. víceprací při provádění smluv o dílo z hlediska posouzení relativní neplatnosti jednání stran. Stěžovatelka poukázala na to, že stěžovatelka byla tou slabší stranou, neboť měla na vybranou jen smlouvu, jak je předložena, přijmout, aniž může její ustanovení vyloučit či měnit. Smlouva obsahovala formální ustanovení, které dávalo jednostranně možnost žalované odmítnout následně uzavření dodatku ke smlouvy a vyloučit tím svou povinnost uhradit za vzájemně odsouhlasené vícepráce. Z toho podle stěžovatelky vyplývá, že by mělo být ustanovení smlouvy, konkrétně čl. 13 odst. 4a, neplatné, pokud by mělo vylučovat jakoukoliv změnu smlouvy, která je jinak přípustná. Ustanovení bodu 5.1.8.1 první smlouvy je navíc ve vztahu k tomuto ustanovení ustanovením speciálním na tzv. vícepráce. Posouzení údajně neplatného nároku na vícepráce při nedostatku formálního dodatku z hlediska bodu 5.1.8.1 z hlediska § 577 o. z. pak soud neprovedl, přičemž podle stěžovatelky je zřejmé, že dohoda na provedení víceprací vyjadřovala vůli stran. Nad to pak stěžovatelka upozorňuje, že došlo i k dopadu do její majetkové sféry, neboť jí nebyla uhrazena částka za provedené a převzaté stavební práce, které bez náhrady přešly do majetkové sféry žalované.

5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), a ústavní stížnost je přípustná ( a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu . Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

7. Ústavní soud je dle článku 83 y soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) y]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.

8. Ze samotné argumentace stěžovatelky v ústavní stížnosti se podává, že stěžovatelka pokračuje v polemice s právními a skutkovými závěry obecných soudů, kterou vedla již v řízení před obecnými soudy. Se stěžovatelčinými argumenty se obecné soudy vypořádaly již v napadených rozhodnutích. Ústavnímu soudu nenáleží vstupovat do právního a skutkového hodnocení obecných soudů na úrovni podústavního práva. Na ústavní rovině zásah do práv stěžovatelky Ústavní soud neshledal.

9. K argumentu stěžovatelky na odchýlení se od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Ústavního soudu je třeba poukázat na odlišné okolnosti případu, neboť se jednalo o veřejnou zakázku, u níž zhotovitelé musí počítat s tím, že bude trváno na striktním dodržení zadávacích podmínek. To však není možno vyložit jako postavení zhotovitele v pozici slabší strany, ale jak zákonnou podmínku, která musí být dodržena. I tento závěr obecných soudů je posouzením podústavního práva, které není ústavně právně nepřijatelné.

10. Jelikož Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost stěžovatelky nemá ústavněprávní dimenzi, podaná ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. listopadu 2019

Vojtěch Šimíček, v. r.

předseda senátu