Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 3535/19

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele Jana Pavla, zastoupeného Mgr. Ing. Jiřím Horou, advokátem, se sídlem Moravské náměstí 15, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2019 č. j. -246, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 29. 1. 2019 č. j. -217 a rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 5. 4. 2018 č. j. -164, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Svou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva, a to zejména právo na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 d (dále jen " ") a právo vlastnit majetek dle článku 11 y. Dále též namítá porušení článku 37 odst. 3 y.

2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že proti stěžovateli bylo vedeno občanskoprávní řízení, jímž se žalobce domáhal zřízení práva nezbytné cesty po stěžovatelových pozemcích v k. ú. Lukavice. Obecné soudy napadenými rozhodnutími daly žalobci zapravdu. Nejvyšší soud to vysvětlil tak, že hmotné právo v rámci řízení o povolení nezbytné cesty upravuje podmínky pro vznik, změnu či zrušení práva jen rámcově a dává široký prostor pro úvahu soudu, přičemž v hraničních případech jsou dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit různá řešení. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudů nižších stupňů, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. V posuzované věci soud prvního stupně při posledním jednání před vyhlášením rozhodnutí zamítl návrh stěžovatele na zpracování revizního znaleckého posudku, neboť shledal závěry znalce Ing. Lipenského jako přesvědčivé, logicky odůvodněné a v souladu s ostatními provedenými důkazy. Zároveň zamítl návrh stěžovatele na poskytnutí lhůty ke zpracování nového znaleckého posudku s odůvodněním, že byl znalecký posudek zadaný soudem řádně zpracován a stěžovatel měl s ohledem na délku řízení pro takový postup dostatek času v jeho průběhu. Přesto stěžovatel v odvolacím řízení předložil znalecký posudek vyhotovený dle jeho zadání znalcem Janem Sapákem. Odvolací soud však k tomu znaleckému posudku nepřihlédl, neboť vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která považoval za dostatečná a s nimiž se ztotožnil. Nešlo tu tedy o případ, že měl odvolací soud při rozhodování k dispozici dva znalecké posudky s rozdílnými závěry o stejné otázce a musel rozhodnout, který z nich a z jakých důvodů vezme za podklad svého rozhodnutí.

3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy chybně vyhodnotily nezbytnost vedení cesty přes jeho pozemky, neboť si žalobce mohl zajistit přístup odjinud. Soudy argumentovaly tím, že vybudování zpevněné cesty přes jím navrhovaný přístup by stálo přes 800 tisíc korun, avšak ani stěžovatelovy pozemky nejsou zpevněnou cestou. V tomto závěru stěžovatel spatřuje nerovné zacházení s účastníky řízení. Stěžovatel též rozporuje závěry vyvozené soudy ze dvou předložených znaleckých posudků. Nad to stěžovatel poukazuje na tvrzení žalobce, že mu nejde o umožnění přístupu k nemovitosti, nýbrž o finanční zhodnocení nemovitosti pro účel prodeje. Porušení práva na spravedlivý proces stěžovatel spatřuje v tom, že nebylo přihlédnuto ke znaleckému posudku, který doložil. Pokud měl soud při rozhodování k dispozici dva znalecké posudky s rozdílnými závěry o té samé otázce, měl nechat jejich závěry přezkoumat jinému znalci, vědeckému u nebo jiné instituci. Soudy však takto nepostupovaly a navíc odmítly vyslechnout jeho znalce Jana Sapáka. Stěžovatel poukazuje na potřebu provést text proporcionality, z nějž by vyplynulo, že zásah do jeho práv je vyšší než omezení práva žalobce.

4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejich projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), a ústavní stížnost je přípustná ( a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu . Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud dlouhodobě deklaruje, že není součástí soustavy obecných soudů, a do jeho pravomocí nespadá možnost instančního přezkumu jejich rozhodnutí (viz např. nález ze dne 1. 2. 1994

sp. zn.

, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

6. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy ( a y). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález

sp. zn.

ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince. Takovýto zásah však Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal.

7. Ačkoli stěžovatel odkazuje na své právo na spravedlivý proces, na rovnost účastníků řízení či ochranu svého vlastnického práva, podstata jeho polemiky se závěry napadených soudních rozhodnutí je založena na hodnocení podústavního práva, procesních postupů a skutkového stavu případu, nemá tedy vlastně žádný ústavní rozměr. S věcnými a právními námitkami stěžovatele se pak obecné soudy vypořádaly způsobem, který nelze shledat rozporným s právem stěžovatele na soudní ochranu Ústavnímu soudu nenáleží zasahovat do volné úvahy obecných soudů, která není ani excesivní, ani neodůvodněná ani do jejich právních hodnocení na úrovni podústavního práva. Odůvodnění napadených rozhodnutí odpovídá standardům na tento typ rozhodnutí kladeným, jsou zpracována pečlivě a odpovídají na argumentaci stěžovatele. Rovněž skutková zjištění nalézacího soudu jsou dobře vysvětlena a Ústavní soud ani na této úrovni neshledal extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a jejich právními hodnoceními obecnými soudy.

8. S ohledem na to, že Ústavní soud dospěl k závěru, že postupem obecných soudů nedošlo k porušení základních práv stěžovatele, jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. listopadu 2019

Vojtěch Šimíček, v. r.

předseda senátu