Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 318/17

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Ing. Ivo Zobače, zastoupeného Mgr. Pavlem Střelečkem, advokátem se sídlem Pouchovská 1255/109B, 500 03 Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -448 ze dne 2. 11. 2016 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. -402 ze dne 16. 5. 2016, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen " "), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové s odůvodněním, že jím byla porušena jeho základní práva garantovaná zejména a y (dále jen " ") a také , , , , , , d (dále jen " ").

Z textu ústavní stížnosti je však evidentní, že stěžovatel napadá i v záhlaví označené usnesení Nejvyššího soudu, od jehož doručení ostatně odvíjí také lhůtu pro podání ústavní stížnosti. Ústavní soud proto v souladu se svou konstantní judikaturou (srov. např. usnesení

sp. zn.

ze dne 15. 1. 2019, dostupné jako všechna rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz) navazující na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004, Přehled rozsudků ESLP, ASPI, Praha, č. 3, 2004, str. 125), podrobil ústavnímu přezkumu i toto rozhodnutí Nejvyššího soudu, které je součástí vyžádaného spisu, aniž považoval za nutné vyzývat stěžovatele k upřesnění petitu ústavní stížnosti nebo k odstranění jejích vad.

Z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a vyžádaného spisového materiálu se podává, že civilní řízení před obecnými soudy se týkalo určení vlastnictví k pozemku st. parc. č. X (dále jen "předmětný pozemek"), nacházejícího se v katastrálním území Nepasice, obec T., zaměřeného v geometrickém plánu Ing. Zdeňka Michaličky ze dne 10. 3. 2009, č. 292-14/2009. Po předchozím kasačním zásahu Nejvyššího soudu rozsudkem č. j. -346 ze dne 8. 9. 2015, pak v dané věci rozhodoval znovu odvolací soud - tj. Krajský soud v Hradci Králové, který ústavní stížností napadeným rozsudkem stěžovatelovu žalobu na určení vlastnictví k předmětnému pozemku zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.). Stěžovatel proti tomuto rozsudku podal dovolání, které bylo Nejvyšším soudem odmítnuto podle (dále jen " "). Paralelně podal stěžovatel s dovoláním také ústavní stížnost, která však byla odmítnuta pro nepřípustnost usnesením

sp. zn.

ze dne 29. 8. 2016. Stěžovatel v nyní projednávané ústavní stížnosti namítá stručně řečeno to, že soudy všech stupňů nevzaly v úvahu všechny důkazy, které stěžovatel navrhoval, neboť převážně použily argumenty žalovaných, čímž došlo k porušení nejen jeho základního práva na spravedlivý proces, ale také práva vlastnit majetek.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný a zčásti o návrh nepřípustný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Podstatnou se v nyní posuzované věci jeví skutečnost, že stěžovatel v dovolání řádně nevymezil předpoklady jeho přípustnosti podle , což je však jeho obligatorní náležitostí. Nejvyšší soud ve svém odmítavém usnesení odkazem na ustanovení a . až odst. 3. připomněl podmínky a důvody přípustnosti dovolání a zdůraznil, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle obligatorní náležitostí dovolání. Doplnil, že není úkolem dovolacího soudu, aby na základě odůvodnění napadeného rozhodnutí sám vymezoval předpoklady přípustnosti dovolání v souladu s a nahrazoval tak procesní aktivitu dovolatele, neboť tím by došlo k porušení zásady dispoziční i zásady rovnosti účastníků řízení. Nejvyšší soud dále doslova uvedl, že stěžovatel (dovolatel) "samotnou přípustnost dovolání spatřuje v " ", čímž zjevně míří na právní úpravu účinnou do 31. 12. 2012. Dovolatel tím zcela pomíjí zásadní změnu koncepce dovolacího řízení, která nastala , jenž především změnil podmínky přípustnosti dovolání podle a omezil dovolací důvody toliko na nesprávné právní posouzení věci (srovnej ). Pochybení dovolatele v dané věci umocňuje fakt, že ke změně právní úpravy dovolacího řízení došlo již před více jak 3 lety (od 1. 1. 2013), že byl o přípustnosti dovolání podle ve znění účinném od 1. 1. 2013 zcela správně poučen v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu a že je zastoupen osobou znalou práva. Ostatně již v předchozím rozsudku ze dne 8. 9. 2015, sp. zn. , Nejvyšší soud podmínky přípustnosti dovolání podle nové právní úpravy vysvětlil. Nad rámec uvedeného lze dodat, že rozhodnutí odvolacího soudu respektuje závazné právní názory obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, č. j. -204, a ze dne 8. 9. 2015, č. j. -346; odvolací soud se řádně vypořádal se všemi relevantními námitkami žalobce, a proto dovolací soud nemá v tomto ohledu odvolacímu soudu čeho vytknout."

Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 2. 11. 2016 č. j. -44 srozumitelně a náležitě odůvodnil, proč odmítl stěžovatelovo dovolání podle , když stěžovatel v dovolání řádně nevymezil předpoklady jeho přípustnosti podle , což je však jeho obligatorní náležitostí. Proto nelze v jeho postupu spatřovat zásah do stěžovatelova práva na spravedlivý proces, resp. na soudní či jinou právní ochranu podle y, odmítl-li jeho dovolání pro tuto vadu jako nepřípustné. Z tohoto důvodu pak stížnost v části směřující proti citovanému usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud shledal zjevně neopodstatněnou, což odpovídá i jeho sjednocujícímu stanovisku sp. zn. ze dne 28. 11. 2017, podle kterého neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti podle , není odmítnutí takového dovolání porušením y.

Ústavní soud si je vědom skutečnosti, že stěžovatel podal svoji ústavní stížnost dne 25. 1. 2017 (Ústavnímu soudu doručena dne 31. 1. 2017), tedy před vydáním sjednocujícího stanoviska, nicméně podle intertemporálních ustanovení se toto stanovisko vztahuje i na ústavní stížnosti Ústavnímu soudu podané před přijetím stanoviska, avšak dosud nerozhodnuté. Ze stanoviska dále vyplývá, že "stěžovatelům tedy nemohlo částí judikatury Ústavního soudu vzniknout legitimní očekávání, že nemusí dodržovat zákonné požadavky kladené na obsah dovolání" (viz body 65 až 68 citovaného stanoviska). V tomto kontextu je pro Ústavní soud zarážející ten fakt, že stěžovatel podal předmětné dovolání dne 12. 8. 2016, přičemž jeho přípustnost spatřoval v ustanovení (sic!), čímž zcela ignoroval zásadní změnu koncepce dovolání (účinnou od 1. 1. 2013), ačkoliv byl o této změně právní úpravy ze strany obecných soudů informován, resp. správně poučen. Tento fakt je o to více zarážející, že stěžovatel byl v řízení před Nejvyšším soudem obligatorně zastoupený kvalifikovaným právním zástupcem. Ústavní soud je nucen konstatovat, že vadným a neefektivním vyčerpáním mimořádného opravného prostředku si tak stěžovatel vlastní vinou - respektive vinou právního zástupce - zamezil přístup k meritornímu projednání své kauzy.

Pokud jde o samotný rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové č. j. -402 ze dne 16. 5. 2016, v citovaném stanovisku se dále uvádí, že nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle . Proto ve vztahu k tomuto rozhodnutí Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný.

Ústavní soud navzdory výše uvedenému doplňuje, že přezkoumal obě napadená rozhodnutí, přičemž dospěl k závěru, že nevykazují ústavněprávní deficit, který by mohl zakládat porušení namítaných ústavně zaručených práv stěžovatele ze strany obecných soudů.

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnuta podle ustanovení zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh nepřípustný podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. listopadu 2019

David Uhlíř v. r.

předseda senátu