Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 596/19

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky M. J., zastoupené Mgr. Janou Hrdličkovou, advokátkou, sídlem Muchova 223/9, Praha 6 - Dejvice, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2018 sp. zn. a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství Policie Středočeského kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality ze dne 19. října 2018 č. j. KRPS-246462-26/TČ-2018-010083, za účasti Krajského soudu v Praze a Policie České republiky, Krajského ředitelství Policie Středočeského kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") a , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), stěžovatelka napadla v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť je přesvědčena, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v , , , a y a , a 4 a d, jakož i její základní právo podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.

2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství Policie Středočeského kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality ze dne 19. 10. 2018 č. j. KRPS-246462-26/TČ-2018-010083 (dále jen "usnesení policie"), bylo po předchozím souhlasu státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Praze ze dne 18. 10. 2018 č. j. 1 K2N 524/2018-49 ve věci podezření ze spáchání trestného činu podvodu podle , 5 písm. a) rozhodnuto, že podle § 79g odst. 1 trestního řádu se za peněžní prostředky, které byly výnosem z trestné činnosti, zajišťuje jako náhradní hodnota věc, a to peněžní prostředky na účtu vedeném u obchodní společnosti Česká spořitelna, a. s. pro stěžovatelku, včetně peněžních prostředků na bankovní účet dodatečné došlých a včetně příslušenství do výše 4 370 790 Kč.

3. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2018 sp. zn. byla zamítnuta stížnost stěžovatelky proti usnesení policie.

II.

Argumentace stěžovatelky

4. Stěžovatelka uvádí, že trestné činnosti, která je předmětem daného řízení, se měla dopustit její praneteř, jí samé však o ní není nic známo. V minulosti uvedené blízké osobě umožnila užívat svůj bankovní účet, avšak finanční částky, které se přes něj takto kdysi přesouvaly, se na něm již nenacházejí; jsou na něm pouze peníze její. Ty navíc potřebuje, a to tím spíše, že není v dobrém zdravotním stavu, pročež zajištění již nelze považovat za souladné se zásadou, že při rozhodování o něm je nutno šetřit práva jím zasažených osob. Zajištěním finančních prostředků, které nepocházejí z trestné činnosti, jsou porušována její výše uvedená ústavně zaručená práva.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s až 31 . Ústavní stížnost je přípustná ( téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že již v nálezu ze dne 30. 11. 1995

sp. zn.

(N 78/4 SbNU 243) vyslovil tezi, dle níž ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem upravujících to které řízení. Konstatoval, že trestní řízení je zákonem upravený proces poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci. Co do své zákonnosti a ústavnosti prakticky neustále podléhá kontrole státního zastupitelství a posléze, zejména při vlastním rozhodování o meritu věci, i soudnímu přezkumu. Ingerenci Ústavního soudu do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení je proto nutno považovat, s výjimkou mimořádné situace, za nepřípustnou, případně přinejmenším za nežádoucí. Její možnost je tak v těchto souvislostech nutno vykládat restriktivním způsobem. Své místo má pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu a zákonnému procesněprávnímu rámci a tyto vady nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit.

7. V řadě druhé lze uvést, že majetkové hodnoty zajišťované podle § 79a a násl. trestního řádu představují majetek podle y a Dodatkového protokolu k Úmluvě a zajištění samotné je opatřením zasahujícím do základního práva na pokojné užívání majetku. Jde ovšem o opatření dočasné, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Nejde tudíž o "zbavení majetku" podle věty druhé Dodatkového protokolu k Úmluvě, nýbrž pouze o opatření, jež se týká "užívání majetku" podle odst. 2 tohoto článku (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Handyside proti Spojenému království, č. 5493/72, ). Na druhou stranu skutečnost, že jde pouze o časově omezené opatření, nevylučuje jeho způsobilost zasáhnout do ústavně zaručených práv osob.

8. Při posuzování ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů upravených v § 79a a násl. trestního řádu Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření. Zajištění je institutem, který napomáhá objasňování závažné, zejména hospodářské, kriminality, jehož podstatou je nikoliv odejmutí daných prostředků vlastníkovi, ale omezení dispozičního práva s nimi tak, aby nemohlo dojít k takovému jejich užití, které by mařilo průběh a výsledek probíhajícího trestního řízení. Jde o omezení vlastnického práva dotčených subjektů, avšak v rámci výluky z ochrany vlastnictví, která je při zachování v zákoně specifikovaných podmínek přiměřená cíli sledovanému právní úpravou, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů (§ 1 odst. 1 trestního řádu) i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností.

9. Požadavky, jež jsou na rozhodnutí o zajištění majetkových hodnot dle § 79a a následujících trestního řádu z pohledu ústavního rámce kladeny, Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti zformuloval do následujících tezí: musí mít zákonný podklad ( y a y), musí být vydáno příslušným orgánem ( , y) a nemůže být projevem svévole ( y a a 3 y). Posouzení vlastních podmínek vydání rozhodnutí o zajištění je pak především věcí příslušných orgánů veřejné moci; při naplnění uvedených požadavků další přezkum Ústavnímu soudu nepřísluší, a to zejména z toho důvodu, že by předjímal výsledek dosud neskončeného trestního řízení (obdobně viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007

sp. zn.

, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Kromě toho i za situace, kdy orgány činné v trestním řízení, ač povinny při svém rozhodování respektovat ústavně zaručená lidská práva a svobody, tomuto požadavku nedostojí, platí, že důvodnost trestního stíhání a oprávněnost úkonů, které s ním souvisejí, je v prvé řadě posuzována v soustavě orgánů činných v trestním řízení, a to tak, aby v případě pochybení mohly zjednat nápravu již na této úrovni. Nutno zdůraznit, že je možné i následně kdykoli žádat o zrušení zajištění. Zároveň zákon stanoví, že pokud zajištění pro účely trestního řízení již není nutné, orgán činný v trestním řízení je zruší nebo omezí i bez podnětu.

10. Zajištění (a platí to přiměřeně i při zajišťování náhradní hodnoty) lze provést, nasvědčují-li zjištěné skutečnosti tomu, že určité majetkové hodnoty jsou určeny ke spáchání trestného činu, nebo k jeho spáchání byly použity, nebo jsou výnosem z trestné činnosti. Vyšší stupeň pravděpodobnosti, dostatečně odůvodněný konkrétními zjištěnými skutečnostmi, postačí. V této souvislosti je třeba si uvědomit, že na počátku řízení, kdy je potřeba získané poznatky rychle vyhodnotit a hrozí nebezpečí z prodlení, nelze na zdroje, z nichž pravděpodobnost takového určení majetkových hodnot vyplynula, vztáhnout obecné požadavky hodnověrnosti, věrohodnosti a spolehlivosti, jaké jsou jinak kladeny na důkazy v trestním procesu. Z preventivní povahy zajišťovacích institutů vyplývá, že se pohybují vždy v rovině pravděpodobnosti, nikoli jistoty, ohledně budoucích následků, jež se snaží předvídat. Závěr, že majetkové hodnoty mají uvedené určení, tedy nemusí být plně hodnověrný a není ani konečný, neboť může být dalším šetřením vyvrácen (srov. též např. Šámal a spol., Trestní řád. Komentář, I. díl, 4. vydání 2002, str. 477). Přitom výsledky trestního řízení Ústavní soud nemůže svým rozhodnutím předjímat.

11. Ústavní soud se vzhledem k uvedenému zaměřil zejména na posouzení, zda rozhodnutí o zajištění má zákonný podklad, zda bylo vydáno příslušným orgánem, a zda není projevem svévole, to vše posuzováno s přihlédnutím k možnostem stěžovatelky dosáhnout nápravy případných pochybení prostředky zakotvenými v trestněprávní úpravě. Důvody k vyhovění ústavní stížnosti přitom neshledal.

12. Napadená rozhodnutí zákonný podklad nepostrádají, když zajištění finančních prostředků probíhá v režimu podle § 79g trestního řádu. Rozhodováno je přitom orgány k tomu trestním řádem určenými. Stejně tak Ústavní soud ve věci neshledal existenci svévole. I když napadená rozhodnutí jsou poměrně stručná, Ústavní soud nemá za to, že by jejich odůvodnění snad byla natolik strohá, že by svědčila o libovůli v rozhodování, která by mohla být důvodem k zásahu Ústavního soudu. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že na jejím účtu se již nenacházejí žádné finanční prostředky, které by mohly být předmětem zájmu orgánů činných v trestním řízení, tato její argumentace má však charakter pouhé polemiky se závěry napadených rozhodnutí, které nadto v této fázi trestního procesu ani nemusejí být postaveny na jisto, když nároky, jaké lze na rozhodnutí o zajištění a jeho odůvodnění, s přihlédnutím k jejich toliko zatímnímu charakteru, klást, nelze srovnávat s nároky vznášenými například na konečná rozhodnutí o vině a trestu.

13. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. listopadu 2019

Josef Fiala v. r.

předseda senátu