Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 2942/19

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Filipa a Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatele J. N., zastoupeného JUDr. Janem Matějíčkem, advokátem se sídlem v Kolíně, Politických vězňů 98, proti usnesením Nejvyššího soudu č. j. -1979 ze dne 22. května 2019, Krajského soudu v Praze č. j. -1940 ze dne 5. září 2018, a rozsudku Okresního soudu v Kolíně č. j. -1905 ze dne 1. června 2018, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kolíně jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství v Kolíně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Okresní soud v Kolíně (dále jen "nalézací soud") uznal stěžovatele (bod I) vinným pokračujícím trestným činem padělání a (body II a III) pozměňování veřejné y podle alinea 2 trestního zákona, přečinem padělání a pozměnění veřejné y podle alinea 1 , a odsoudil jej za to k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, podmíněně odloženému na zkušební dobu jednoho roku. Poškození byli se svými nároky na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. Krajský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") odvolání stěžovatele i státního zástupce zamítl. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.

2. Právně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), namítá, že neovládá-li cizí jazyk, nemohl rozpoznat, že šlo o padělky technických průkazů, bez ohledu na to, že s pravými cizojazyčnými technickými průkazy přišel opakovaně do styku. Že nejde o originální doklady, nerozpoznali ani příslušní úředníci a není-li jim to vytčeno proto, že nebyli proškoleni v jejich rozpoznání, není možné takovou povinnost vyžadovat po stěžovateli. Stěžovatel nemohl ovlivnit, že osoba, která by mohla poskytnout důležité svědectví, zemřela; ani další svědectví nevedla k poznatku, že stěžovatel mohl o padělcích vědět - ten učinily obecné soudy na základě znaleckých posudků, podle kterých byla falzifikace zjevná. Neexistují přímé důkazy o vině stěžovatele, mohlo by jít nanejvýš o nevědomou nedbalost, což ovšem u úmyslného trestného činu není postačující. Netušil-li stěžovatel, že se dostal do kontaktu s padělky, nemohl předpokládat, že má dokladům věnovat zvýšenou pozornost, a proto není možné dovozovat, že měl vědět, že nejde o pravé doklady. Stěžovatel je přesvědčen, že nalézací a odvolací soud neprovedly dokazování v dostatečném rozsahu, a to ani na základě návrhů stěžovatele. K hodnocení subjektivní stránky pak stěžovatel odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu č. j. -95 ze dne 8. října 2014 a č. j. -26 ze dne 23. listopadu 2016; navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil, neboť jimi obecné soudy zasáhly jeho ústavně zaručená práva zakotvená v a 40 odst. 2 d (dále jen " ").

3. Z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel přijal zakázku připravit k technické kontrole a následné registraci jednotlivě dovezená motorová vozidla (body I a II) a přívěs (bod III). K registraci předložil správnímu orgánu pozměněné registrační doklady Francouzské republiky a Rakouské republiky, aniž by předmětná vozidla byla v těchto zemích (či jinde) dříve registrována; výrobce je ještě před uvedením do provozu určil k likvidaci, neboť byla poškozena při záplavách v Itálii v roce 2009. U motorových vozidel pak byly při registraci několika z nich použity opakovaně tytéž fotografie.

4. Jak je dále z odůvodnění napadených rozhodnutí patrné, stěžovatel jak ve své obhajobě, tak i v opravných prostředcích použil shodnou argumentaci jako v ústavní stížnosti a zpochybňuje závěry, které učinil především nalézací soud; předkládá svůj subjektivní pohled na věc, který považuje za jediný správný, a odmítá přijmout řádně odůvodněné závěry obecných soudů. Obecné soudy se však se všemi stěžovatelovými námitkami dostatečně zabývaly a vypořádaly se s nimi.

5. Odmítavá argumentace stěžovatele ovšem není sama o sobě způsobilá založit opodstatněnost ústavní stížnosti; je pouze polemikou, která nesvědčí o tvrzeném porušení práva na přístup k soudu ( y), a nebyla ani porušena presumpce neviny ( y). Je-li stěžovatel přesvědčen, že v řízení vyvstaly natolik závažné pochybnosti, že měl být s přihlédnutím k principu in dubio pro reo, pak Ústavní soud toto jeho přesvědčení rovněž nesdílí. Nalézací soud vyčerpávajícím způsobem vysvětlil, jaké úvahy jej vedly k závěru o vině stěžovatele, jeho úmyslném jednání a na apdená rozhodnutí nevykazují znaky svévole či dokonce libovůle. Řízení před obecnými soudy proběhlo v souladu s procesními předpisy, nalézací soud správně aplikoval trestní zákon, , a proto Ústavní soud nepovažuje ústavní stížnost za důvodnou.

6. Podle proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. listopadu 2019

Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu