Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2468/19

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. K., zastoupeného JUDr. Evou Čapkovou, advokátkou se sídlem Pod Stárkou 99/8, 140 00 Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -419 ze dne 30. 4. 2019, rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. -368 ze dne 14. 11. 2018 a rozsudku Okresního soudu v Berouně č. j. -318 ze dne 9. 5. 2018, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas uplatněnou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen " "), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi bylo porušeno především stěžovatelovo základní právo na ochranu vlastnictví a zaručení dědění garantované d (dále jen " ").

Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Berouně č. j. -318 ze dne 9. 5. 2018 bylo určeno, že stěžovatel je vlastníkem části pozemku parc. č. X1, o výměře 256 m2, nově označeného jako pozemek parc. č. X2 v geometrickém plánu Ing. Miloše Voničky ze dne 20. 1. 2015, č. 2625/2015, který je nedílnou součástí rozsudku, a části pozemku parc. č. X1, o výměře 3 m2, nově označeného jako pozemek parc. č. X3 ve shora citovaném geometrickém plánu, obou zapsaných na LV č. X4 pro k. ú. Beroun, obec B., u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrálního pracoviště Beroun, a to v rozsahu ideální jedné poloviny předmětných nemovitostí (výrok I.). Soud prvního stupně dále zamítl žalobu v části, jíž se stěžovatel domáhal určení, že je vlastníkem i zbývající ideální jedné poloviny nemovitostí (výrok II.). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze napadeným rozsudkem č. j. -368 ze dne 14. 11. 2018 rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích II. a III. potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto podle pro nepřípustnost a zároveň Nejvyšší soud uložil stěžovateli zaplatit žalovanému náhradu nákladů dovolacího řízení. Stěžovatel obecným soudům - stručně řečeno - vytýká zejména to, že v řízení ignorovaly posouzení otázky dobrých mravů, čímž bylo zasaženo do jeho vlastnického práva; Nejvyššímu soudu pak vytýká formalistický postup při posouzení jeho dovolání.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný a zčásti o návrh nepřípustný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Podstatnou se v nyní posuzované věci jeví skutečnost, že stěžovatel v dovolání řádně nevymezil předpoklady jeho přípustnosti podle , což je však jeho obligatorní náležitostí. Nejvyšší soud ve svém odmítavém usnesení odkazem na ustanovení a . až odst. 3. připomněl podmínky a důvody přípustnosti dovolání a zdůraznil, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle obligatorní náležitostí dovolání. V tomto kontextu pak odkázal na stanovisko Ústavního soudu sp. zn. ze dne 28. 11. 2017.

Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 30. 4. 2019, č. j. -419, srozumitelně a náležitě odůvodnil, proč odmítl stěžovatelovo dovolání podle , když stěžovatel v dovolání řádně nevymezil předpoklady jeho přípustnosti podle , což je však jeho obligatorní náležitostí. Proto nelze v jeho postupu spatřovat zásah do stěžovatelova práva na soudní či jinou právní ochranu podle y, odmítl-li jeho dovolání pro tuto vadu. Proto ústavní stížnost v části směřující proti citovanému usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud shledal zjevně neopodstatněnou, což odpovídá i jeho sjednocujícímu stanovisku sp. zn. ze dne 28. 11. 2017, podle kterého neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti podle , není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením y. Dlužno dodat, že Nejvyšší soud se nad rámec svého odmítavého usnesení vypořádal i s některými dalšími námitkami stěžovatele předestřenými v dovolání (např. vydržením a dobrou vírou stěžovatele), čímž dostál ústavněprávnímu požadavku na náležité odůvodnění svého rozhodnutí vyplývajícího z kautel spravedlivého procesu ( y).

Pokud jde o rozsudek Okresního soudu v Berouně č. j. -318 ze dne 9. 5. 2018 a rozsudek Krajského soudu v Praze č. j. -368 ze dne 14. 11. 2018, v citovaném stanovisku se dále uvádí, že nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle . Proto ve vztahu k těmto rozhodnutím Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný.

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnuta podle ustanovení zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh nepřípustný podle . Stěžovatelovu návrhu na přiznání nákladů právního zastoupení Ústavní soud nevyhověl, neboť v důsledku odmítnutí ústavní stížnosti k tomu nebyly splněny podmínky podle ; přičemž o tomto návrhu již nerozhodoval samostatným výrokem.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. listopadu 2019

David Uhlíř v. r.

předseda senátu