Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 1299/19

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatele Jána Tamáše, právně zastoupeného JUDr. Davidem Kourou, advokátem se sídlem Františkánská 7, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2019 č. j. -161 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 3. 2018 č. j. -135, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, když tvrdí, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle d (dále jen " ").

2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že rozsudkem odvolacího soudu byl změněn rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 27. 9. 2017 č. j. -108) ve výroku I tak, že se zamítá žaloba stěžovatele o zaplacení částky 450 000 Kč s příslušenstvím (výrok I rozsudku odvolacího soudu), byl zrušen ve výroku II o náhradě nákladů řízení, spolu s usnesením soudu prvního stupně ze dne 13. 10 2017 č. j. -111, jímž byla žalované uložena povinnost doplatit soudní poplatek (výrok II), a bylo rozhodnuto o nákladech řízení vzniklých účastníkům u obou soudů (výrok III). Odvolací soud dovodil, že pokud jde o skutkové závěry soudu prvního stupně, nejsou pro posouzení věci podstatné, a to s ohledem na vznesenou námitku promlčení. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl.

3. Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel zejména v tom, že obecné soudy v napadených rozhodnutích pominuly námitku stěžovatele, že žalovanou vznesená námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy. Krajský soud v Plzni se touto okolností vůbec nezabýval a Nejvyšší soud uvedl, že to nelze považovat za vadu řízení. Přitom tato námitka stěžovatele byla pro posouzení věci zcela zásadní, a tím, že jí obecné soudy nevěnovaly žádnou pozornost, bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces. Stěžovatel má dále za to, že obecné soudu přistupovaly k řešení věci příliš formalisticky.

4. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), rozeznává v jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.

5. Jak dovolací soud v minulosti přiléhavě vyložil (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018 sp. zn. ; všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná z: www.nsoud.cz), dovolání je mimořádný opravný prostředek a z ústavního pořádku nevyplývá nárok na podání dovolání či jiného mimořádného opravného prostředku (srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 20. 2. 2018). Ústavní soud ve stanovisku pléna sp. zn. ze dne 28. 11. 2017 (č. 460/2017 Sb.) uvedl, že právo na přístup k soudu není absolutní, nýbrž může podléhat určitým omezením, jež koneckonců vyplývají přímo ze znění y, který garantuje právo domáhat se svého práva u soudu stanoveným způsobem - s tím, že podmínky a podrobnosti stanoví zákon ( y).

6. Dovolání, jehož přípustnost může být založena podle , je mimořádný opravný prostředek, který Nejvyšší soud může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [usnesení

sp. zn.

ze dne 28. 3. 2013 (U 5/68 SbNU 541)]. Mimořádnost takového opravného prostředku představovaná uvážením dovolacího soudu vede Ústavní soud k ještě zdrženlivějšímu přezkumu, než je tomu v případě běžných meritorních rozhodnutí. Dovolací soud však musí i rozhodnutí o nepřípustnosti dovolání (stručně) odůvodnit konkrétními důvody, které se vztahují k otázkám předestřeným dovolatelem [srov. např. nálezy

sp. zn.

ze dne 9. 2. 2016 (N 30/80 SbNU 391) či

sp. zn.

ze dne 17. 8. 2016 (N 153/82 SbNU 431)].

7. Posouzení přípustnosti dovolání podle může Ústavní soud posuzovat pouze z hlediska jeho ústavnosti. Fakticky se tak jeho přezkum omezuje na posouzení dvou otázek, a to, zda dovolací soud neodepřel účastníkovi řízení soudní ochranu tím, že odmítl dovolání, aniž by se ve svém odůvodnění, pokud jde o jeho přípustnost, náležitě vypořádal se stěžovatelem řádně předestřenou právní otázkou, nebo tím, že v rámci svého posouzení právní otázky, ať už vyústilo do odmítnutí dovolání nebo připuštění dovolacího přezkumu, aproboval právní výklad, který je v rozporu s ústavně zaručenými základními právy a svobodami.

8. Ani jedna z citovaných situací v projednávaném případě nenastala. Ústavní soud po přezkoumání napadeného usnesení neshledal, že by se Nejvyšší soud s dovoláním stěžovatele vypořádal nedostatečně; z jeho usnesení jsou patrné konkrétní důvody, které jej vedly k vyřčeným právním závěrům. Žádnou z položených otázek nepovažoval dovolací soud za naplňující důvod přípustnosti dovolání dle , což také řádně odůvodnil.

9. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů, jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci příslušného právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě excesů představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak, jsou-li závěry obecných soudů hrubě nepřiléhavé a vykazují znaky libovůle.

10. Ústavněprávnímu přezkumu dominuje vertikální linie: ve vztahu mezi občanem a veřejnou mocí musí být dána přednost občanu zejména tehdy, jestliže působení mocenských orgánů vykazuje znaky porušování práva, libovůle nebo svévole. Jiná je však role Ústavního soudu v horizontálních právních vztazích, jimiž jsou v rámci soukromého práva zejména vztahy mezi občany navzájem a vztahy obchodní (včetně některých jejich důsledků, jež se projeví insolvencí či vynuceným výkonem rozhodnutí). V této sféře jsou možnosti ústavněprávního přezkumu výrazně zúženy. Akcentuje se ochrana zejména v těch situacích, v nichž v důsledku ztráty či flagrantního ohrožení vlastnické svobody hrozí destrukce sociálního statusu jednotlivce. Skrze námitky stěžovatelů o porušení práva na spravedlivý proces nelze vést bez dalšího hmotněprávní polemiku s obecnými soudy.

11. Je však zřejmé, že stěžovatel v ústavní stížnosti tuto polemiku s právními závěry obecných soudů vede; ze strany obecných soudů se však jedná o výklad a aplikaci podústavního práva a argumentace stěžovatele tak postrádá ústavněprávní rozměr. Je tak zjevné, že stěžovatel nesprávně předpokládá, že Ústavní soud na základě jeho ústavní stížnosti podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. V tomto směru musí Ústavní soud podotknout, že právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Ústavnímu soudu nenáleží vstupovat do právního a skutkového hodnocení obecných soudů. Na ústavní rovině zásah do práv stěžovatele Ústavní soud neshledal.

12. Ústavní soud proto odmítl ústavní stížnost podle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. listopadu 2019

Vojtěch Šimíček, v. r.

předseda senátu