Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 999/19

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1/ JUDr. Martina Nováčka, 2/ Hany Hendrychové, 3/ Jana Josefa, 4/ Lenky Paličkové, 5/ Jitky Kejřové, 6/ Josefa Knotka, 7/ Alice Mantlíkové, 8/ Václava Stárka, 9/ Filipa Šprojcara a 10/ Ing. Milana Matějů, všech právně zastoupených JUDr. Milanem Hulíkem, Ph.D, advokátem se sídlem Bolzanova 1, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -519 ze dne 30. 1. 2019, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. -403 ze dne 25. 4. 2017, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. -239 ze dne 3. 6. 2013 a o návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, takto:

Ústavní stížnost i návrh se odmítají.

Odůvodnění

1. Návrhem podle písm. d) y a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), brojí stěžovatelé proti výše uvedeným rozhodnutím obecných soudů a tvrdí, že jimi mělo být zasaženo do jejich ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle d.

2. Z obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem uložil žalovaným (stěžovatelům) povinnost odstranit garáže z pozemku, jejichž většinovým vlastníkem je žalobce (výrok I.). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Městský soud v Praze, jako soud odvolací, zamítl návrh na přerušení řízení do pravomocného skončení řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. (výrok I.). Dále změnil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně tak, že prodloužil lhůtu k plnění na jeden rok a výrok II. změnil co do výše náhrady nákladů; ve zbytku napadené rozhodnutí potvrdil (výrok II.). Výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Proti rozsudku odvolacího soudu podali stěžovatelé dovolání, které bylo Nejvyšším soudem odmítnuto pro vady, pro něž není možné v dovolacím řízení pokračovat ( ).

3. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že i když neformulovali podmínky přípustnosti dovolání přesně, jsou přece jen v jeho odůvodnění obsaženy. Dále jsou přesvědčeni, že dovolací soud dosud neřešil otázku 15 dovolatelů, tedy 15 nemovitostí v jednom rozhodnutí. I proto jde o rozhodnutí, které naplňuje podmínku přípustnosti dovolání. V daném případě nesmí jít jen o formální naplnění podmínky přípustnosti, ale musí se do něj promítnout i význam rozhodované otázky, v daném případě odstranění staveb tolika vlastníků, jejichž stavby plní nepochybně svůj společenský účel. Jestliže se argumentuje zásadou rozporu s dobrými mravy, málokdy se najde vhodnější případ jejího použití - odvolatelé nejsou první, kteří napadají "přeformálnost" podmínek dovolání. Složitost a formálnost těchto podmínek vytvářejí situaci nepředvídatelnosti s tím, že de facto může dovolací soud za nesplnění dovolacích podmínek považovat to, co sám zachce. Další námitky stěžovatelů směřují proti rozsudkům nižších soudů, přičemž se zejména dotýkají problematiky nepřerušení řízení, nejasného vlastnického práva žalobce, ekonomické neúčelnosti a rozporem s dobrými mravy.

4. Stěžovatelé dále žádají o odklad napadených rozhodnutí, jelikož jejich obsahem je zbourání garáží, a pokud jim nebude povolen odklad, museli by tak v krátké době učinit.

5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zčásti zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení . Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle písm. d) y založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

6. Jak dovolací soud v minulosti přiléhavě vyložil (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018 sp. zn. ; všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná z: www.nsoud.cz), dovolání je mimořádný opravný prostředek a z ústavního pořádku nevyplývá nárok na podání dovolání či jiného mimořádného opravného prostředku (srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 20. 2. 2018). Ústavní soud ve stanovisku pléna sp. zn. ze dne 28. 11. 2017 (č. 460/2017 Sb.) uvedl, že právo na přístup k soudu není absolutní, nýbrž může podléhat určitým omezením, jež koneckonců vyplývají přímo ze znění y, který garantuje právo domáhat se svého práva u soudu stanoveným způsobem - s tím, že podmínky a podrobnosti stanoví zákon ( y).

7. Co se týče vad dovolání, mezi povinné náležitosti dovolání podle patří vymezení důvodu dovolání a uvedení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Dovolatel je tedy ze zákona povinen uvést jak právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné (a vyložit, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení), tak tuto nesprávnost - při vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání - konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu, kterému náleží úkol sjednocovat rozhodovací činnost soudů v civilním řízení. Neboli, dovolatel je povinen jasně vymezit relevantní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a uvést, v čem se odvolací soud odchýlil od této relevantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu či v čem je tato praxe rozporná nebo v čem je třeba ji změnit, případně že se jedná o právní otázku Nejvyšším soudem dosud nevyřešenou. Případně lze přípustnost dovolání podle okolností vymezit i odkazem na relevantní rozhodovací činnost Ústavního soudu (srov. cit. stanovisko ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. ). Pokud dovolatel svou argumentační povinnost nesplní, dovolací soud může odmítnout dovolání jako vadné.

8. Stěžovatelé podle Nejvyššího soudu však žádnou takovou otázku neoznačili. Obsahem dovolání je především polemika se závěrem odvolacího soudu, podle něhož je žalobce k podání návrhu aktivně legitimován a podání návrhu není zneužitím práva, resp. není v rozporu s dobrými mravy. V souvislosti s těmito námitkami však dovolatelé přípustnost dovolání nevymezili, a to ani nepřímo; dovolací soud není oprávněn nahrazovat činnost účastníků a sám vytvářet otázku přípustnosti dovolání namísto dovolatele, neboť takovým postupem by porušil zásady, na nichž spočívá sporné řízení - především zásadu projednací a zásadu rovnosti účastníků řízení (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. , nebo ze dne 22. 10. 2008, sp. zn. ). Dovolání tak přípustnost podle nevymezilo.

9. Sama skutečnost, že dovolatelé mají jiný názor na právní závěr odvolacího soudu, však způsobilé vymezení přípustnosti dovolání podle nepředstavuje. Z odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu jasně plynou důvody, pro něž považoval vymezení předpokladů přípustnosti dovolání jako nedostatečné a Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost proti rozhodnutí Nejvyššího soudu jako zjevně neopodstatněnou a podle ji odmítl.

10. Pokud jde o rozhodnutí Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, dle výše citovaného stanoviska Ústavního soudu sp. zn. ze dne 28. 11. 2017 platí, že "nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů."

11. S ohledem na právní závěry stanoviska, jimiž je II. senát Ústavního soudu vázán, Ústavní soud ústavní stížnost v části, v níž směřovala proti rozsudku Městského soudu v Praze a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4, odmítl podle jako návrh nepřípustný, neboť stěžovatelé v důsledku vadně podaného dovolání nesplnili podmínku řádného vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně svých práv. Následkem toho se pak Ústavní soud námitkami vážícími se k těmto rozhodnutím nemohl věcně zabývat. Současně Ústavní soud ani nemohl vyhovět návrhu stěžovatelů na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí podle , neboť k tomuto kroku neshledal důvod.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. října 2019

Vojtěch Šimíček, v. r.

předseda senátu