Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 3200/19

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Pavly Slezákové, zastoupené Mgr. Jiřím Hrbkem, advokátem se sídlem Novodvorská 994, Praha 4, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 8. 2019 č. j. -88, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Výše označená stěžovatelka podala v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje ( , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen " "), ústavní stížnost, v níž tvrdila, že bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces podle d (dále jen " ") a právo na ochranu vlastnictví podle y. V ústavní stížnosti navrhovala, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil shora označené usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud").

2. Z ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí, jakož i z dalšího přiloženého spisového materiálu se podává, že předmětem řízení před obecnými soudy byl návrh povinného Karla Slezáka (dále jen "povinný") na zastavení exekuce vedené (ve prospěch stěžovatelky jako oprávněné) soudním exekutorem Mgr. Ing. Jiřím Proškem pod sp. zn. 134 EX 11978/16, na základě pověření Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 13. 9. 2016 č. j. -12.

3. Obvodní soud pro Prahu 9 usnesením ze dne 27. 2. 2019 č. j. -53 návrh povinného na zastavení exekuce zamítl. Soud konstatoval, že v průběhu řízení vyšlo najevo, že povinný, ačkoliv mu nesvědčilo žádné oprávnění, vybral finanční prostředky z bankovního účtu stěžovatelky. Vymáhaný nárok stěžovatelky má tedy podle soudu hmotněprávní základ, a proto soud neshledal žádný zákonný důvod pro zastavení exekuce.

4. Městský soud shora označeným usnesením změnil rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 9 (viz předchozí bod) tak, že exekuci zastavil (výrok I). Současně uložil stěžovatelce jednak povinnost zaplatit povinnému náhradu nákladů exekučního řízení (výrok II.) a jednak povinnost zaplatit soudnímu exekutorovi náklady exekuce (výrok III.). Soud v průběhu řízení nejprve zkoumal, zda je ve věci dán hmotněprávní základ vymáhaného nároku stěžovatelky a dospěl k závěru, že na základě skutkových tvrzení uvedených v žalobě musel mít soud prvního stupně pochybnosti o tom, zda se povinný skutečně dopustil jednání, které by pak mělo za následek vznik bezdůvodného obohacení na jeho straně. Zopakoval přitom dosavadní skutková zjištění a zdůraznil, že exekuce byla nařízena na základě rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 9, který ve věci rozhodl bez účasti povinného - rozsudkem pro zmeškání. Soud dále poukázal na to, že stěžovatelka uvedla, že povinný měl k jejímu účtu dispoziční oprávnění a v době výběru sporné částky nebylo ještě společné jmění účastníků vypořádáno. Na věc rovněž aplikoval závěry uvedené v nálezu Ústavního soudu

sp. zn.

.

5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti především zdůrazňuje své přesvědčení o tom, že povinný se protiprávně zmocnil finančních prostředků uložených na jejím osobním účtu, které nemohly tvořit předmět zaniklého společného jmění účastníků. Namítá, že městský soud na věc nesprávně aplikoval daný nález Ústavního soudu a své rozhodnutí odůvodnil zcela nedostatečným způsobem. Podle stěžovatelky rozhodnutí obecného soudu představuje "nepředvídatelnou interpretační svévoli".

6. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu . Citované ustanovení dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.

7. Ústavní soud je dle článku 83 y soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) y]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.

8. Při posuzování jednotlivých pochybení orgánů veřejné moci Ústavní soud mimo jiné konstantně přihlíží k tomu, jak intenzivně jejich eventuální pochybení zasahují do sféry stěžovatelů. Z toho důvodu obvykle odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svojí povahou bagatelní. Je totiž veden úvahou, že tyto částky již s ohledem na svou výši nejsou schopny představovat porušení základních práv a svobod. V nyní projednávané věci je předmětem sporu částka 15 160 Kč. Samotná výše, od níž lze určitou částku považovat z pohledu ústavněprávního přezkumu za bagatelní, není pevně stanovena. Je tudíž nutno ji posuzovat s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu, včetně jeho charakteru a možností účastníků. Je však zřejmé, že v obdobných případech bude kasační zásah Ústavního soudu připadat do úvahy spíše výjimečně a tím spíš musí být takový postup náležitě odůvodněn. V projednávané věci však Ústavní soud neshledal důvody pro jeho zásah do rozhodování obecného soudu.

9. Ústavní soud především konstatuje, že městský soud na základě odlišného vyhodnocení skutkových okolností daného případu, s důrazem na nemožnost povinného vyjádřit se k žalobním tvrzením stěžovatelky, dospěl k závěru, že ve věci je zapotřebí přezkoumat důvody existence hmotněprávního základu nároku stěžovatelky. Samozřejmě, že není možné zaměňovat důvody (skutkové okolnosti), na základě nichž bylo rozhodováno v nálezu

sp. zn.

s těmi, které jsou v nyní posuzované věci. I tento případ však má svá specifika, která je třeba zohlednit - zejména skutečnost, že doposud nedošlo k vypořádání společného jmění účastníků, tedy ani finančních prostředků na předmětném bankovním účtu a naopak vyšlo v řízení najevo, že povinný měl stále dispoziční oprávnění k účtu stěžovatelky. Ústavní soud přitom opakuje, že není oprávněn posuzovat skutkové okolnosti a provádět právní hodnocení případu stran aplikace jednoduchého práva.

10. S přihlédnutím k výše uvedenému Ústavní soud uzavírá, že městský soud v napadeném rozhodnutí dostál požadavkům, které jsou na odůvodnění jeho rozhodnutí kladeny. Podstatou ústavní stížnosti proto zůstává polemika stěžovatelky s právními závěry soudu, prostřednictvím níž se snaží domoci přehodnocení jeho závěrů Ústavním soudem. K tomu však není Ústavní soud povolán.

11. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. října 2019

Vojtěch Šimíček, v. r.

předseda senátu