Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 3166/19

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jaroslava Fenyka a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Pavla Drumeva, advokáta, sídlem Vodičkova 709/33, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2019 č. j. -265, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. září 2018 č. j. -209 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. května 2017 č. j. -107, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a Ing. Jiřího Jaroměřského, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž došlo dle jeho tvrzení k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z odst. d.

2. Z obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 617 812,60 Kč s příslušenstvím jako dlužné nájemné a částku 140 989 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení. Mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem byla uzavřena smlouva o nájmu nebytových prostor, podle níž byl stěžovatel v postavení nájemce. Stěžovatel se dostal do prodlení s placením nájemného a následně dle soudu uzavřel s vedlejším účastníkem dohodu o splátkách. Tu soud shledal jako platnou, přičemž tento svůj závěr opřel o znalecký posudek z oboru písmoznalectví, podle kterého je na dohodě pravděpodobně podpis stěžovatele. Tento závěr je navíc podporován emailovou komunikací mezi účastníky, v níž byly podmínky dohody dojednány, a konečně i dílčími platbami vedlejšímu účastníkovi. Žalovaný se zavázal vyklidit a předat nemovitosti do konce února 2013, avšak užíval je až do května 2013. V uvedeném období se tak bezdůvodně obohatil. Výši bezdůvodného obohacení určil soud podle předchozí výše nájemného, kterou označil za obvyklou v daném místě a čase. Pro nadbytečnost soud odmítl nařízení vypracování nového znaleckého posudku z oborů písmoznalectví a ekonomika (kvůli zjištění výše obvyklého nájemného).

3. Proti uvedenému rozsudku podal stěžovatel odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem tak, že potvrdil rozsudek obvodního soudu. V jeho odůvodnění se plně ztotožnil s argumenty obvodního soudu.

4. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. Především se odmítl zabývat námitkami zpochybňujícími skutkový stav, neboť těmi se v dovolacím řízení zabývat nelze. Závěr soudů o pravosti stěžovatelova podpisu se přitom neopírá pouze o nejednoznačný znalecký posudek, což by bylo v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, ale i o další nepřímé důkazy. Správný je i závěr soudů o výši obvyklého nájemného, opírající se o jednání obou účastníků. Námitku, že stěžovateli nebyl předložen originál sporné dohody, pak stěžovatel uplatnil až po koncentraci řízení nastalé skončením prvního jednání obvodního soudu.

II.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel namítá, že obecné soudy se dostatečně nezabývaly jím uplatněnými argumenty. Věc rozhodly na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu, neboť neprovedly relevantní důkazy. Soudy rozhodly na základě znaleckého posudku, který označil zkoumaný podpis za stěžovatelův s nízkou mírou pravděpodobnosti. Dle starší judikatury Nejvyššího soudu však takový důkaz pro vyhovění žaloby nepostačuje. Znalkyně se navíc v posudku dopouští nepřípustných spekulací. Originál zkoumaných dohod pak nebyl stěžovateli předložen za účelem vypracování znaleckého posudku. K důkazu emailovou korespondencí stěžovatel uvádí, že tuto s vedlejším účastníkem vůbec nevedl. Vedlejší účastník nepředložil žádný důkaz její pravosti. Navíc z ní nevyplývá skutečnost uzavření jakékoliv dohody. Ani úhrada prostředků vedlejšímu účastníkovi o ničem nesvědčí. V tomto směru učiněné úvahy soudů vybočují dle stěžovatele z mezí zásady volného hodnocení důkazů. Jde-li o otázku výše bezdůvodného obohacení, tak i zde odvolací soud dle stěžovatele rozhodl v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Odvolací soud určil výši nároku podle své úvahy, aniž by pro to byly splněny zákonné podmínky. Obecné soudy nesprávně zaměňují pojmy obvyklého a sjednaného nájemného. Jejich úvaha je rovněž nesprávná v tom, že výše nájemného zůstala neměnná. Zároveň se nevypořádaly se svědeckou výpovědí, kterou byla výše nájmu prokázána od jiné nájemnice. Argument odvolacího soudu, dle nějž měl stěžovatel požadovat slevu na nájemném při omezeném užívání nemovitosti, je dle stěžovatele nelogický, když zároveň soud tvrdí, že stěžovatel užíval nemovitost bez právního důvodu. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil napadená rozhodnutí.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná [ , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ")].

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti ( y), který stojí mimo soustavu soudů ( y); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet mj. z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Ústavní soud proto přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

8. Právě z uvedeného důvodu se Ústavní soud nemohl zabývat většinou stěžovatelem uplatněných námitek, neboť ty se dovolávají toliko nesprávnosti nebo nezákonnosti závěrů obecných soudů bez relevantního ústavněprávního přesahu. To se týká zejména námitek stran nedostatečnosti prokázání skutkového stavu (pravosti stěžovatelova podpisu), výši obvyklého nájemného, tak i způsobu případného snížení nároku vedlejšího účastníka v důsledku neplnění smlouvy na jeho straně. To vše jsou otázky, které jsou řešeny výhradně podústavní právní úpravou, přičemž její výklad ze strany obecných soudů neporušuje žádný ústavní princip. Se všemi těmito námitkami se navíc soudy velmi obsáhle vypořádaly, což stěžovatel v ústavní stížnosti nikterak konkrétně nereflektuje. Na uvedená odůvodnění, která stěžovatelovy námitky bezezbytku vypořádala, lze tedy pro stručnost toliko odkázat.

9. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. října 2019

Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu