Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 2687/18

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) a Jana Filipa o věci ústavní stížnosti stěžovatelky CASPER CONSULTING a. s., sídlem Olivova 2096/4, Praha 1, zastoupené Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou sídlem Koliště 55, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2018 č. j. -2875, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. prosince 2015 č. j. -2769 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. července 2013 č. j. -2727, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejích základních práv a svobod podle , a d (dále jen "") a y.

Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným usnesením (dále jen "usnesení městského soudu") rozvrhl výtěžek zpeněžení konkursní podstaty úpadce tak, že pohledávka za podstatou věřitele Pražské správy sociálního zabezpečení (dále jen "PSSZ") bude uspokojena v rozsahu 100 %, tj. ve výši 24 469 373 Kč (dále jen "pohledávka za podstatou") a každá zajištěná pohledávka zařazená do druhé třídy bude uspokojena do výše 0,536506 % s tím, že k rozdělení bude použito 7 547 806,12 Kč. Na základě uvedeného byla právnímu předchůdci stěžovatelky k vyplacení určena částka 1 291 875,80 Kč.

K odvolání stěžovatelky bylo napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "usnesení vrchního soudu") usnesení městského soudu potvrzeno. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením (dále jen "usnesení Nejvyššího soudu") odmítl jako nepřípustné.

Stěžovatelka je přesvědčena, že městský soud má jako konkursní soud vykonávat dohled nad činností správce konkursní podstaty, avšak v posuzované věci soudy na tento dohled zanevřely, čímž zmařily uspokojení stěžovatelky a ostatních věřitelů ve prospěch zapodstatové pohledávky PSSZ, neboť svými rozhodnutími legalizovaly flagrantní opomenutí správce konkursní podstaty. Konkrétně stěžovatelka uvádí, že správce konkursní podstaty neplatil po dobu trvání konkursu pojistné PSSZ, což mělo za následek vznik nároku na penále pro neplacení a tím byl zapříčiněn nárůst pohledávky PSSZ i po dobu trvání konkursu. Stěžovatelka dále poukazuje na to, že PSSZ svoji zapodstatovou pohledávku uplatnila až v roce 2011. Proto byla v části - odpovídající odvodům za roky 1998 až 2008 - promlčena, ale správce konkursní podstaty námitku promlčení v rozporu se svými povinnostmi nevznesl.

II.

Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s až , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná ( a contrario).

III.

Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podle senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud předesílá, že argumentace stěžovatelky postrádá ústavněprávní rozměr a není ničím jiným, než jejím nesouhlasem s rozvržením výtěžku zpeněžení konkursní podstaty úpadce ve vztahu k zapodstatové pohledávce PSSZ, přičemž soudy v této otázce stěžovatelce náležitě vysvětlily, o jaké důvody a argumenty se rozvržení výtěžku opírá.

Navíc námitky stěžovatelky - na rozdíl od předmětu řízení, ve kterých byla napadená soudní rozhodnutí vydána - míří proti postupu správce konkursní podstaty, v jehož důsledku měla stěžovatelce vzniknout škoda. V této souvislosti Ústavní soud poukazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, podle které, jestliže škoda vznikla již v důsledku jednání správce konkursní podstaty, jenž při výkonu funkce nepostupoval s odbornou péčí a porušil povinnost, kterou mu ukládá zákon nebo kterou mu uložil konkursní soud ( , o konkursu a vyrovnání), pak není dána odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem konkursního soudu [došlo-li ke vzniku škody jednáním správce konkursní podstaty, pak nedostatky následné dohlédací činnosti konkursního soudu již nelze pokládat (též s přihlédnutím k teorii adekvátní příčinné souvislosti) za příčinu vzniku škody (rozhodující příčinou vzniku škody byla jiná skutečnost)]. Odpovědnost správce konkursní podstaty za škodu vzniklou účastníkům konkursního řízení nebo třetím osobám v důsledku porušení povinnosti uložené správci konkursní podstaty zákonem nebo soudem v souvislosti s výkonem této funkce je osobní majetkovou odpovědností správce konkursní podstaty (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. ).

Ústavní soud tudíž dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. října 2019

Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu