Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 3342/19

Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Šimáčkovou o ústavní stížnosti stěžovatele Antonína Háky, zastoupeného JUDr. Martinem Purkytem, advokátem, se sídlem náměstí 14. října 496/13, Praha 5, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2019 č. j. -628, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, protože jím mělo být porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, plynoucí z d (dále jen " ") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále namítá porušení a y.

2. Ústavní soud zjistil z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí, že stěžovatel, jako oprávněná osoba ve smyslu , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů podal žalobu o nahrazení projevu vůle, o níž po připuštění změny žaloby rozhodl Obvodní soud pro Prahu 9 výrokem II. rozsudku ze dne 9. 10. 2017 č. j. -517 tak, že nahradil projev vůle České republiky - Státního pozemkového úřadu (dále jen "vedlejší účastník") k uzavření smlouvy se stěžovatelem o bezúplatném převodu pozemků parc. č. X1, v k.ú. Hostavice, parc. č. X2, parc. č. X3 obě v k.ú. Vysočany a parc. č. X4 v k.ú. Hloubětín, vše v obci P., jako náhradních zemědělských pozemků za pozemky, jež nelze stěžovateli vydat. Městský soud v Praze jako odvolací soud k odvolání vedlejšího účastníka rozsudek soudu prvého stupně přezkoumal a rozhodl tak, že výrokem I. svého rozsudku ze dne 15. 6. 2018 č. j. -579 rozsudek soudu prvého stupně ve vyhovujícím výroku II. o věci samé změnil tak, že se nahrazuje projev vůle vedlejšího účastníka k uzavření v tomto výroku specifikované smlouvy o převodu pozemku parc. č. X1, v k.ú. Hostavice, o výměře 6.419 m2, a ohledně ostatních pozemků vydaných rozsudkem soudu prvního stupně žalobu zamítl. K dovolání vedlejšího účastníka Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 17. 7. 2019 č. j. -628 rozsudek odvolacího soudu ze dne 15. 6. 2018 č. j. -579 v části výroku I. týkající se pozemku parc. č. X1, k.ú. Hostavice a dále v nákladových výrocích II. a III. zrušil, a současně také zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 9. 10. 2017 č. j. -517 v části výroku II., týkajícího se pozemku X1 v k.ú. Hostavice, a dále v nákladovém výroku III. a věc v tomto rozsahu vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 9 k dalšímu řízení.

3. Stěžovatel má za to, že jeho ústavní stížnost je přípustná, neboť v jeho případě jde o výjimku, kdy protiústavnost rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze napravit jiným způsobem. Stěžovatel se domnívá, že protiústavnost (porušení pravidel spravedlivého procesu, předvídatelnosti soudního rozhodování, porušení principu právní jistoty a ochrany legitimního očekávání) tkví v protichůdném rozhodování Nejvyššího soudu v případech týkajících se restitučního nároku stěžovatele. V důsledku porušení ústavních práv stěžovatele ze strany Nejvyššího soudu údajně hrozí stěžovateli rozsáhlé újmy spočívající v revokaci již pravomocných rozhodnutí, prolomení právní jistoty a narušení obecné důvěry v právo. Protože Obvodní soud pro Prahu 9 (a případně odvolací soud) je nyní vázán závazným právním názorem vyjádřeným v kasačním rozhodnutí dovolacího soudu, nezbývá mu, než pokračovat v protiústavním soudním procesu. Pokud by Ústavní soud setrval na závěru o nepřípustnosti ústavní stížnosti proti kasačním rozhodnutím nejvyšších soudních instancí, ocitla by se podle stěžovatele další část soudního řízení zcela mimo rámec jakékoliv kontroly, jelikož případné vybočení Nejvyššího soudu z mezí spravedlivého procesu nemohou soudy nižších instancí korigovat a ústavněprávní ochrana práv stěžovatele by byla skrze nepřípustnost ústavní stížnosti, vyloučena.

4. Podle Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne návrh, je-li nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Podle ve znění je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje ( ); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení ( ). Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je tedy její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele. Ústavní soud je tak v rámci řízení o ústavní stížnosti mimo jiné oprávněn rozhodovat zásadně jen o rozhodnutích pravomocných, a to i ve smyslu "konečných". Jako nepřípustné proto opakovaně odmítá ústavní stížnosti v případech, kdy existuje pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však nebyla věc ukončena, nýbrž vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení [srov. například usnesení

sp. zn.

ze dne 30. 3. 2006 (U 4/40 SbNU 781), usnesení

sp. zn.

ze dne 22. 7. 2008, usnesení

sp. zn.

ze dne 7. 11. 2012 či usnesení

sp. zn.

ze dne 28. 8. 2013; všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná také na http://nalus.usoud.cz].

5. V nynější věci stěžovatel ústavní stížností napadl rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž bylo částečně zrušeno rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 9 i Městského soudu v Praze. Je tak zřejmé, že řízení v předmětné věci před obecnými soudy napadeným derogačním rozhodnutím Nejvyššího soudu neskončilo, ale stále běží. Z toho důvodu nelze hovořit o tom, že by stěžovatel neměl k dispozici žádné jiné procesní prostředky k ochraně svého práva nežli ústavní stížnost. Vzhledem k probíhajícímu řízení před obecnými soudy dosud fakticky nedošlo ke vzniku újmy na základních právech a svobodách stěžovatele, neboť k ní může zásadně dojít až s pravomocným a definitivním skončením řízení. Ústavní soud zdůrazňuje, že na řízení před obecnými soudy zásadně nahlíží jako na celek; skutečnost, že řízení před obecnými soudy neskončilo ústavní stížností napadeným rozhodnutím, tudíž v daném případě zakládá nepřípustnost podané ústavní stížnosti ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu. Přípustnost ústavní stížnosti nemůže založit ani nesouhlas stěžovatele s právním posouzením věci Nejvyšším soudem. Stěžovatel sice ve své stížnosti poukazuje na možnost, že Ústavní soud může zasáhnout i do neskončených řízení proti kasačním rozhodnutím soudů vyšších instancí, kterými věc nebyla skončena, avšak nikterak neargumentoval ve smyslu, že by stížnost svým významem přesahovala vlastní zájmy stěžovatele, jak požaduje pro případ umožnění nesplnění podmínky vyčerpání všech procesních prostředků.

6. Ústavní soud tak shrnuje, že s ohledem na skutečnost, že řízení ve věci nebylo skončeno napadeným rozhodnutím, ale stále běží, nedošlo dosud k vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv stěžovatelů, a podaná ústavní stížnost je proto nepřípustná podle ; v dané věci nejsou splněny ani stěžovatele namítány výjimečné předpoklady přijetí ústavní stížnosti vymezené v . Ústavní soud přitom zdůrazňuje, že jeho stávající rozhodnutí stěžovatele fakticky nijak nepoškozuje. Nic mu totiž nebrání v podání případné nové ústavní stížnosti poté, co bude řízení před obecnými soudy zcela skončeno, pokud s jeho výsledkem nebude souhlasit a bude pociťovat újmu na svých základních právech a svobodách v důsledku pochybení, ať už hmotněprávního, či procesního, obecných soudů s možným vlivem na výsledek řízení.

7. Vzhledem k závěru o nepřípustnosti podané ústavní stížnosti postupoval Ústavní soudu podle a ústavní stížnost rozhodnutím soudkyně zpravodajky odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. října 2019

Kateřina Šimáčková, v. r.

soudkyně zpravodajka