Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2200/18

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Veroniky Houdové, právně zastoupené Mgr. Martinou Kolouchovou, advokátkou se sídlem Jeseniova 51, Praha 3, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2018 č. j. -103 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 10. 10. 2017 č. j. -67, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Ústavnímu soudu byl dne 26. 6. 2018 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""). Stěžovatelka navrhuje zrušení v záhlaví citovaného usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud"), neboť je přesvědčena, že jsou v rozporu s jejími ústavně garantovanými právy dle a d (dále jen "") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Ústavní soud z obsahu ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a přiložených listin zjistil, že řízení před obecnými soudy bylo vedeno ve věci exekuce oprávněného města B. proti stěžovatelce jakožto osobě povinné, a to pro 1 500 Kč s příslušenstvím. V nyní posuzované věci podala stěžovatelka k obvodnímu soudu návrh na zastavení exekuce vedené soudním exekutorem a návrh na odklad exekuce, neboť měla za to, že rozhodnutí, jehož výkon byl nařízen (konkrétně rozhodnutí o uložení pokuty podle zákona o silničním provozu ve výši 1 500 Kč), se dosud nestalo vykonatelným z důvodu vadného doručení dotčeného rozhodnutí správního orgánu stěžovatelce. Obvodní soud ústavní stížností napadeným usnesením zamítl její návrh na zastavení exekuce (výrok I) i na odklad exekuce (výrok II). Neztotožnil se totiž s názorem, že je dán důvod pro zastavení exekuce podle , jak tvrdila stěžovatelka. Zaprvé, v této souvislosti připomněl, že předmětné rozhodnutí správního orgánu bylo stěžovatelce doručováno na její adresu trvalého pobytu, jež je zapsána mj. v systému evidence obyvatel, neboť stěžovatelka neuvedla žádnou jinou doručovací adresu. Jelikož nevznikly pochybnosti o platnosti uvedené adresy trvalého pobytu, stěžovatelka byla řádně obeslána a následně vyrozuměna o uložení zásilky, avšak zásilku si nevyzvedla, nastala fikce doručení. Na tom nemůže nic změnit ani skutečnost, že stěžovatelka se na uvedené adrese dle svého tvrzení dlouhodobě nezdržuje. Zadruhé, s ohledem na okolnosti případu - zejm. na to, že stěžovatelka nebyla osobou neznámého pobytu - obvodní soud nepřisvědčil ani námitce stran nutnosti ustanovit jí opatrovníka podle . Zatřetí, obvodní soud se neztotožnil ani s argumentací stěžovatelky, že je kontaktní na sociálních sítích, pročež správní orgán mohl sám dohledat adresu, na které se skutečně zdržuje. Vzhledem k tomu, že nebyl dán žádný z důvodů pro zastavení exekuce ve smyslu , obvodní soud stěžovatelčin návrh zamítl. O odvolání stěžovatelky rozhodl městský soud ústavní stížností napadeným usnesením tak, že usnesení prvostupňového soudu v plném rozsahu potvrdil. Městský soud se velmi podrobně a s poukazem na relevantní judikaturu Nejvyššího správního soudu zabýval tím, za jakých okolností může dojít ke vzniku právní fikce doručení, analyzoval, zda a kdy nabylo předmětné rozhodnutí správního orgánu právní moci a kdy se stalo vykonatelným. Rovněž se podrobně vyjádřil k námitce stěžovatelky, že jí měl být ustanoven opatrovník, a k námitce, že správní orgán měl zvolit jiný způsob vymáhání předmětné částky, než prostřednictvím soudního exekutora. Stran všech námitek konstatoval, že nejsou důvodné, pročež prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Dovolání přípustné nebylo, a to navzdory zčásti nesprávnému poučení městského soudu [viz a d) ]. K tomuto závěru dospěl také Nejvyšší soud, jenž usnesením ze dne 20. 1. 2019 sp. zn. -199 odmítl stěžovatelčino dovolání, které bylo z procesní opatrnosti podáno paralelně s ústavní stížností.

3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti obsáhle rekapituluje průběh řízení před obecnými soudy a opakuje námitky, které již uplatnila v řízení před obecnými soudy. Zaprvé, stěžovatelka spatřuje porušení svého práva na přístup k soudu v tom, že správní orgán podal návrh na výkon rozhodnutí až v době, kdy stěžovatelce uplynuly všechny objektivní lhůty k podání opravných prostředků proti dotčenému rozhodnutí správního orgánu, pročež se musela domáhat ochrany svých práv až v rámci exekučního řízení. Zadruhé, poukazuje na údajně nezákonné pověření soudního exekutora výkonem rozhodnutí a na z toho plynoucí navyšování nákladů stěžovatelky. Zatřetí, porušení svého práva na obhajobu stěžovatelka spatřuje v tom, že jí v řízení před správním orgánem nebyl ustanoven opatrovník, byť se jí nedařilo doručovat. Začtvrté, stěžovatelka rovněž poukazuje na to, že napadená rozhodnutí obecných soudů nejsou dostatečně odůvodněna a obecné soudy se nevypořádaly s její argumentací, pročež bylo porušeno její právo na spravedlivý proces. Zapáté, porušení svých práv podle y spatřuje stěžovatelka v tom, že soudním exekutorem zajištěný majetek mnohonásobně převyšoval vymáhanou pohledávku a způsob vedení exekuce byl šikanózní a zcela nepřiměřený. Stěžovatelce v důsledku toho zcela zbytečně vznikly dodatečné náklady na úrocích za hypotéku.

4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky až 31 a vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. Ústavní stížnost je tudíž přípustná ( a contrario).

5. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu .

6. Ústavní soud ve své judikatuře konzistentně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy ( a y). Je povolán pouze k ochraně ústavnosti (y) a nepřezkoumává pouhou správnost interpretace a aplikace podústavního práva ze strany obecných soudů. Jelikož Ústavní soud není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů, není samo o sobě významné, je-li stěžovatelkou namítána věcná nesprávnost rozhodnutí vydaných v řízení před obecnými soudy. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tedy zda v řízení nebyly dotčeny ústavně chráněná základní práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

7. Jádrem stěžovatelčiny stížnosti je její nesouhlas se závěrem správního orgánu a potažmo obecných soudů, že doručování dotčeného rozhodnutí správního orgánu nebylo stiženo vadami odůvodňujícími zastavení exekuce podle (tj. z důvodu, že byl nařízen výkon rozhodnutí, ačkoli se rozhodnutí dosud nestalo vykonatelným). Odůvodňuje to především tím, že na adrese trvalého bydliště se již mnoho let nezdržuje a správní orgán, který rozhodnutí vydal, si s ohledem na okolnosti případu mohl a měl zjistit adresu, na které skutečně bydlí. Jestliže tak správní orgán neučinil a doručoval jí na adresu trvalého bydliště a jestliže obecné soudy tento postup "posvětily," porušily její právo na spravedlivý proces. Ústavní soud předesílá, že se z podstaty věci jedná o otázku podústavního práva a obecné soudy obou stupňů se s ní již podrobně a přesvědčivě vypořádaly. Ústavní soud proto pouze ve stručnosti uvádí, že závěry vyslovené v ústavní stížností napadených rozhodnutích obvodního a především krajského soudu považuje za přiléhavé, odpovídající platné a účinné právní úpravě a souladné se závěry vyplývajícími z právní doktríny a judikatury obecných soudů [viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 6. 2011 č. j. -60 a rozsudek téhož soudu ze dne 20. 12. 2016 č. j. -41]. Ústavní soud proto neshledal porušení základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces podle y.

8. S výše uvedeným úzce souvisí i další námitky stěžovatelky. Stěžovatelka v ústavní stížnosti především tvrdí, že nedařilo-li se správnímu orgánu doručit jí rozhodnutí do vlastních rukou, neboť se na adrese trvalého pobytu nezdržuje, měl jí ustanovit opatrovníka např. podle ; neučinil-li tak, měly obecné soudy zastavit výkon rozhodnutí podle . Nelze přehlédnout, že tato námitka je do značné míry závislá na posouzení předchozí námitky, opět vychází z přesvědčení stěžovatelky o vadném průběhu doručování rozhodnutí správního orgánu, směřuje výlučně do roviny podústavního práva a stěžovatelka ji opakovaně uplatnila již v řízení před obecnými soudy. Ústavní soud proto pouze ve stručnosti konstatuje, že závěr obecných soudů, že v případě stěžovatelky nebyla v původním řízení před správním orgánem splněna žádná z podmínek pro ustanovení opatrovníka podle [zejména podle odst. 2 písm. d) nebo e)], nepovažuje za svévolný, excesivní nebo jinak vybočující z ústavněprávních limitů. Důvodnou není ani další námitka stran toho, že v důsledku prodlevy mezi nabytím právní mocí rozhodnutí správního orgánu a podáním návrhu na jeho výkon bylo porušeno stěžovatelčino právo na přístup k soudu, neboť jí uplynuly všechny lhůty k podání opravných prostředků. Jinak řečeno, stěžovatelka tvrdí, že to byl správní orgán, kdo svým postupem porušil, resp. zcela popřel její právo na přístup k soudu. Takovou právní konstrukci nemůže Ústavní soud přijmout. Nakonec nemohl Ústavní soud vyhovět ani námitkám stran postupu exekutora. Z ústavní stížnosti a přiložených listin nevyplývá, a stěžovatelka to ostatně ani netvrdí, že využila prostředky ochrany svého práva, které jí poskytuje exekuční řád, nebo další procesní předpisy.

9. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud dospěl k přesvědčení, že napadenými usneseními obvodního a městského soudu nebyla porušena stěžovatelčina práva podle hlavy pátéy. Ústavní stížnost proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl pro zjevnou neopodstatněnost podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. října 2019

Vojtěch Šimíček, v. r.

předseda senátu