Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2276/19

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelky UBK KB, spol. s r. o., se sídlem Tisová 21, Březová, zastoupené Mgr. Barborou Musilovou, advokátkou se sídlem Závodní 391/96, Karlovy Vary, proti výroku II rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. -759 ze dne 3. 4. 2019, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci a dosavadní průběh řízení

1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení výroku II. shora uvedeného soudního rozhodnutí, neboť má za to, že jím došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv a svobod podle a 2 a d (dále jen " ") a a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), y základních práv Evropské unie (dále jen " ") a Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "MPOPP").

2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadeného rozhodnutí se podává, že se před obecnými soudy město Aš (vedlejší účastník v řízení o ústavní stížnosti) domáhal proti stěžovatelce vydání rozhodnutí, jímž by stěžovatelce byla uložena řada povinností vyplývajících z příslušných ustanovení smlouvy o spolupráci ze dne 23. 5. 2007, jež byla uzavřena mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem, přičemž tyto povinnosti se týkaly rekultivace skládky a skládkování.

3. Okresní soud v Sokolově rozsudkem č. j. -719 ze dne 5. 9. 2018 výrokem I rozhodl o neúčinnosti částečného zpětvzetí žaloby, výrokem II žalobu zamítl a výrokem III rozhodl o náhradě nákladů řízení tak, že vedlejší účastník je povinen stěžovatelce zaplatit částku 73 939,34 Kč. Okresní soud dospěl k závěru, že smlouva o spolupráci není dostatečně určitá a že tuto neurčitost nelze odstranit ani výkladem. Neurčité pojmy obsažené v této smlouvě podle okresního soudu od počátku každá ze stran vykládala odlišně. Okresní soud se zabýval procesem kontraktace, a to i na základě výpovědí svědků, přičemž jeden z nich například vypověděl, že stěžovatelka upravila znění smlouvy v průběhu března 2006 (s. 12 rozsudku). Okresnímu soudu se však nepodařilo zjistit, jak se která ze stran podílela na znění jednotlivých ustanovení smlouvy o spolupráci. Okresní soud dospěl k závěru, že smlouva je neplatná pro neurčitost, a stěžovatelce vzhledem k úspěchu ve věci přiznal náhradu účelně vynaložených nákladů řízení.

4. Krajský soud v Plzni k odvolání vedlejšího účastníka rozhodl v záhlaví uvedeným rozsudkem tak, že výrokem I potvrdil rozsudek okresního soudu co do výroků I a II o neúčinnosti zpětvzetí a zamítnutí žaloby. Napadeným výrokem II změnil rozsudek okresního soudu ve výroku III tak, že se žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává. Výrokem III stěžovatelce přiznal náklady odvolacího řízení ve výši 11 957 Kč. K nepřiznání náhrady nákladů řízení krajský soud přistoupil, neboť dospěl k závěru, že jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele dle (dále jen ). Důvodem pro nepřiznání náhrady nákladů za řízení v prvním stupni procesně úspěšné stěžovatelce je podle krajského soudu to, že obě strany - stěžovatelka i vedlejší účastník - se nepochybně podílely na přípravě smlouvy, i když již nelze zjistit v jaké míře. Obě strany tedy mají podíl na nejasnosti a neurčitosti smlouvy, a tím pádem také na sporu.

II. Argumentace stěžovatelky

5. Dle stěžovatelky krajský soud v projednávané věci nesprávně aplikoval , neboť krajský soud neposoudil ani nezjistil relevantní důvody pro takový postup, ani ve svém rozhodnutí přesvědčivě a řádně neodůvodnil, proč využil tohoto výjimečného institutu. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že "vedlejší účastník se sice dovolával dobrodiní ust. , avšak neuvedl žádné relevantní důvody" k použití tohoto institutu a krajský soud účastníky řízení neupozornil, že hodlá zmíněné ustanovení aplikovat, tudíž se k tomu podle názoru stěžovatelky nemohli vyjádřit. Stěžovatelka krajskému soudu vytýká použití , neboť využití tohoto institutu je namístě jen ve výjimečných případech, pokud by se jiné řešení jevilo jako příliš tvrdé. Uvádí s odkazy na judikaturu Ústavního soudu, že aplikace tohoto ustanovení vyžaduje, aby byly řádně zjišťovány a posuzovány veškeré relevantní okolnosti případu a aby soud odůvodnil, v čem spatřuje okolnosti hodné zvláštního zřetele, kvůli nimž je třeba užít Podle stěžovatelky je však tato část rozhodnutí krajského soudu nepřezkoumatelná a závěry krajského soudu ohledně okolností uzavření předmětné smlouvy "neodpovídají obsahu spisu". Konečně stěžovatelka namítá, že se proti změně výroku o náhradě nákladů řízení nemohla bránit žádným řádným opravným prostředkem, v čemž spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces, jehož součást podle ní tvoří i "právo na přezkum". Krajský soud přitom mohl věc v předmětné části vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

III. Hodnocení Ústavního soudu

6. Ústavní soud podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

7. Ústavní soud se k přezkumu rozhodnutí týkajících se náhrady nákladů řízení staví zdrženlivě. Při zkoumání, jsou-li dány důvody hodné zvláštního zřetele, které odůvodňují využití moderačního práva dle , "je třeba přihlížet ke všem okolnostem konkrétní věci, přičemž je dána relativně široká míra uvážení soudu, ne však možnost libovůle" [nález

sp. zn.

ze dne 9. 2. 2016 (N 31/80 SbNU 401), bod 21, všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. Úvaha soudu tak "musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci" a musí být "řádně a přesvědčivě" odůvodněna [viz např. nález

sp. zn.

ze dne 6. 8. 2012 (N 134/66 SbNU 89), bod 12]. Nic to však nemění na tom, že rozhodnutí, zda je namístě využít moderační právo ve smyslu , nebo nikoli, je do značné míry závislé na konkrétních skutkových okolnostech případu a průběhu řízení. Z toho důvodu jsou k posouzení vhodnosti takového postupu nejlépe vybaveny právě obecné soudy rozhodující ve věci. Naopak přezkumná pravomoc Ústavního soudu je v této oblasti omezená a zasáhnout lze pouze v případech extrémního vykročení z ústavních limitů (viz např. usnesení

sp. zn.

ze dne 21. 5. 2019, bod 9; srov. obdobně usnesení

sp. zn.

ze dne 3. 9. 2019 nebo usnesení

sp. zn.

ze dne 21. 5. 2019, bod 9). V projednávané věci k takovému excesu při aplikaci nedošlo.

8. Krajský soud náležitě odůvodnil své rozhodnutí aplikovat , přičemž důvody hodné zvláštního zřetele shledal v již zmiňovaných okolnostech uzavření smlouvy, tedy že stěžovatelka i vedlejší účastník se podíleli na tvorbě smlouvy, jejíž neurčitost byla důvodem soudního sporu. Je tedy zřejmé, proč krajský soud přistoupil k aplikaci tohoto ustanovení. Jde-li o námitku stěžovatelky, že skutečnosti, z nichž krajský soud vycházel, neodpovídají obsahu spisu, již okresní soud se zabýval otázkou, jak byla smlouva sjednávána. Tato námitka tak představuje pouze polemiku s hodnocením důkazů ze strany obecných soudů. Ústavní soud do hodnocení důkazů ze strany obecných soudů zasahuje pouze v případě, jsou-li skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy [srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255)], o takový případ však v projednávané věci nejde.

9. Námitka stěžovatelky, že krajský soud neinformoval účastníky o své úvaze, že hodlá aplikovat , a stěžovatelka se tak nemohla k této otázce vyjádřit, je lichá. Sama stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že se vedlejší účastník dovolával dobrodiní tohoto ustanovení, z čehož vyplývá, že stěžovatelka o možné aplikaci tohoto institutu věděla. V kontextu projednávané věci nepovažuje Ústavní soud za relevantní, zda vedlejší účastník uvedl relevantní důvody pro využití tohoto institutu. Jeho použití totiž krajský soud opírá o zjištění, že obě strany sporu se podílely na znění smlouvy, přičemž tato otázka byla řešena již v prvním stupni a obě strany měly dostatečnou možnost se k ní vyjádřit.

10. Konečně ani námitka stěžovatelky o porušení zásady dvojinstančnosti neobstojí, neboť z ústavního pořádku nelze nárok na dvojinstančnost civilního řízení dovodit [nález

sp. zn.

ze dne 29. 9. 2010 (N 205/58 SbNU 827; 332/2010 Sb.), zejména body 44 a 56; z poslední doby viz např. usnesení

sp. zn.

ze dne 21. 5. 2019, bod 12].

11. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. října 2019

Vojtěch Šimíček, v. r.

předseda senátu