Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 3093/19

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Svazu klubů mládeže, z.s., se sídlem Teplická 280/20, 190 00 Praha 9, zastoupeného Pavlem Hubálkem, advokátem se sídlem Na Příkopě 1047, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -1381 ze dne 19. 6. 2019, rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. -1342 ze dne 31. 5. 2018 a rozsudku Okresního soudu v Klatovech č. j. -1223 ze dne 21. 8. 2017 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení d.

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Okresní soud v Klatovech zamítl žalobu stěžovatele na určení, že je vlastníkem v rozsudku blíže označených nemovitostí v katastrálním území Filipova Huť, obec Modrava. Současně zamítl i návrh na vyklizení předmětných nemovitostí a jejich předání stěžovateli. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Plzni v záhlaví citovaným rozsudkem rozhodnutí nalézacího soudu ve věci samé jako věcně správné potvrdil, změnil je pouze co do výše nákladů řízení mezi účastníky před soudem prvního stupně, jejichž náhradu přiznal procesně úspěšnému žalovanému. Následné dovolání Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením odmítl.

Proti rozhodnutím soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel namítl, že odmítnutím dovolání Nejvyšší soud popřel své vlastní předchozí kasační rozhodnutí, které ani nižší soudy posléze nerespektovaly, a sice v otázce platnosti hospodářské smlouvy, na jejímž základě došlo k převodu vlastnictví k daným nemovitostem. Napadená rozhodnutí dle názoru stěžovatele rovněž jdou proti objektivitě a vědomosti politické situace 70. let minulého století, jakož i proti závěrům vysloveným v judikatuře Ústavního soudu, dle nichž byl stěžovatel systematicky likvidován a jeho majetek byl nezákonně převáděn na Svaz socialistické mládeže, což se zjevně dělo na příkaz Komunistické strany Československa. Ve spojitosti s tím stěžovatel zdůraznil, že je proti logice těchto historických skutečností, aby stěžovatel v roce 1974 mohl (pro zřejmý naprostý nedostatek svobodné vůle) vůbec něco platně převádět hospodářskou smlouvou, která se navíc jako celek nenašla. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti dále přiblížil.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud pokládá úvodem za nutné podotknout, že úspěšnost ústavní stížnosti je vyloučena za situace, kdy napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci je postaveno na vícero samostatných právních závěrech, z nichž každý zvlášť může sám o sobě vést k rozhodnutí pro stěžovatele shodně nepříznivému, přičemž alespoň jeden z takových závěrů v ústavněprávní rovině obstojí. Za této situace nemohou mít případné vady ostatních závěrů žádný vliv na věcnou správnost daného rozhodnutí (výroku) jako celku. Případná kasace tohoto rozhodnutí by byla nepřípustným a z ústavního hlediska nepřijatelným formalismem. Naopak kdyby Ústavní soud stížnosti vyhověl, pak by paradoxně sám přispěl k dalšímu porušení základních práv stěžovatele tím, že by jen z důvodu dodržení "procesní čistoty" prodlužoval řízení, jež za daných okolností nemá šanci na úspěch (k principu racionality ústavní stížnosti viz kupř. nález Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 3. 3. 2009, N 43/52 SbNU 431). Taková situace nastala i v nyní projednávané věci.

Stěžovatel totiž ve své argumentaci opomíjí, že rozhodnutí nalézacího (a potažmo i odvolacího) soudu ve skutečnosti spočívá na řešení dvou na sobě fakticky nezávislých právních otázkách. První je otázka převodu vlastnictví k dotčeným nemovitostem, tedy zodpovězení toho, zda Západočeské papírny, n. p., k nim platně nabyly vlastnické právo na základě hospodářské smlouvy ze dne 3. 5. 1974, a tím i odvozeně toho, zda jejich současnému zapsanému vlastníkovi, žalovanému, svědčí vlastnické právo. Druhou je pak otázka posouzení dobré víry žalovaného při nabytí nemovitosti od (potenciálního) nevlastníka. Stěžovatel v ústavní stížnosti věnuje všechnu svoji pozornost toliko prvně uvedené otázce a v tomto ohledu polemizuje s výkladem Nejvyššího soudu, jehož odmítavé usnesení se rovněž - v intencích podaného dovolání - zaobírá jen první právní otázkou, resp. jejími dílčími aspekty.

Okresní soud se přitom ve svém rozsudku druhou otázkou zabýval též důsledně (srov. str. 11 - 12). V té souvislosti poukázal na judikaturu Ústavního soudu i Nejvyššího soudu, jež se ustálila na názoru, že i podle právní úpravy do 31. 12. 2013 (resp. do 31. 12. 2014 s ohledem na znění ), bylo možné vlastnické právo evidované v katastru nemovitostí nabýt od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí. Nalézací soud vyzdvihl zejména skutečnost, že vlastnické právo stěžovatele nebylo nikdy vedeno v pozemkové evidenci. Prvý zápis vlastnického práva k předmětným nemovitostem byl v evidenci nemovitostí proveden až v roce 1975, a to ve prospěch československého státu, Bytového podniku Obvodního národního výboru Plzeň 3. Na základě tohoto a dalších skutkových zjištění dospěl nalézací soud k závěru, že žalovaný měl k dispozici veškeré nabývací tituly od r. 1978, zachoval i potřebnou opatrnost, kterou bylo možno od něj požadovat, a byl v dobré víře, že poslední převodce je držitelem nemovitostí i dle zápisu v katastru nemovitostí (žalovaný je nabyl na základě kupní smlouvy ze dne 27. 8. 2003). Soud tedy uzavřel, že i kdyby vzpomínaná hospodářská smlouva byla shledána neplatnou, takto zjištěná dobrá víra žalovaného by založila nabytí jeho vlastnického práva k předmětné nemovitosti. Žalobě by byl soud beztak nemohl vyhovět.

Stěžovatel právě uvedené závěry, které Ústavní soud pokládá za racionální, srozumitelné a prosté jakéhokoli excesu, ponechal v ústavní stížnosti zcela nedotčeny. Ústavní soud se proto i ve shodě se zásadou hospodárnosti řízení již blíže nezabýval argumentací stěžovatele, neboť ani kdyby jí přisvědčil, nemohlo by to nic změnit na výsledku celého řízení, jak bylo shora vyloženo.

Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. října 2019

David Uhlíř v. r.

předseda senátu