Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2868/19

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti M. T., zastoupeného Ladislavem Kudrnou, advokátem se sídlem Mírové náměstí 157/30, 412 01 Litoměřice, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. -415 ze dne 7. 5. 2019 a rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích č. j. -372 ze dne 27. 11. 2018 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení a d.

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se v řízení vedeném u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. domáhal snížení výživného ke svým dvěma nezletilým dětem. Shora označeným rozsudkem Okresní soud v Litoměřicích rozhodl o snížení vyživovací povinnosti stěžovatele k nezletilému M. z částky ve výši 3 500 Kč na 3 000 Kč a k nezletilé J. z částky ve výši 6 000 Kč na 4 700 Kč, a to zpětně ke dni 1. 7. 2018 za stejných dosavadních podmínek splatnosti s tím, že spotřebované výživné se nevrací. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ústí nad Labem v záhlaví citovaným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že návrh na snížení výživného zamítl.

Proti rozhodnutím obou soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel namítl, že odvolací soud zamítl jeho návrh pouze na základě obecného konstatování nedostatečné změny poměrů, a to bez provedení dostatečných důkazů, které by jej k takovému závěru opravňovaly. Soud dle stěžovatele rovněž nepřihlédl k jeho nynějším skutečným příjmům, ke změně majetkové situace matky a ke skutečným potřebám nezletilých. Tyto své výhrady stěžovatel v ústavní stížnosti blíže rozvedl.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud předně podotýká, že řízení o ústavní stížnosti již není pokračováním opatrovnického řízení před obecnými soudy. Nelze se v něm tedy úspěšně domáhat přehodnocení skutečností, které v daném případě odvolací soud vedly k rozhodnutí zamítnout návrh na snížení výživného, z hlediska jejich správnosti. Stěžovatel přitom většinu svých námitek předestřel právě optikou vlastního posouzení těchto skutečností, resp. na jeho pozadí zformuloval tvrzená pochybení soudů obou stupňů. Ústavní soud však extrémní exces, který by jej vedl ke zrušení napadených soudních rozhodnutí, neshledal.

Odvolací soud své rozhodnutí založil především na tom, že ačkoli k určitým změnám v mezidobí od posledního rozhodování o výživném sice došlo, žádná z nich nemění poměry natolik zásadně, aby bylo zapotřebí přehodnotit placení výživného ve výši stanovené vzájemnou dohodou obou rodičů. Poukázal jednak na rostoucí potřeby dětí, z nichž jedno nastoupilo do první třídy základní školy, druhé pak na druhý stupeň základní školy, jednak na to, že v době uzavření dohody rodičů měl stěžovatel již jen příjem z podnikání (a nikoli též ze závislé činnosti), což bylo oběma stranám dohody zřejmé, a tento příjem vykazoval tehdy v nižší částce než v době rozhodování soudu o návrhu na snížení výživného. Uzavřel-li stěžovatel předmětnou dohodu, bylo lze rozumně předpokládat, že tak učinil po zvážení své majetkové situace. Odvolací soud tedy logicky a srozumitelně vyložil, proč nenašel prostor ke snížení výživného, o které stěžovatel usiloval.

Z uvedených důvodů tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. října 2019

David Uhlíř v. r.

předseda senátu