Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1254/18

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Dipl.ek. Miroslava Patočky, zastoupeného JUDr. Pavlem Virágem, advokátem, se sídlem v Praze, Sudoměřská 6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. října 2017 č. j. -762, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. listopadu 2016 č. j. -743 a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. prosince 2015 č. j. -733, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů. Tvrdí, že jimi došlo k porušení jeho základních práv, zaručených v a d, jakož i v Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. 12. 2015 č. j. -733 bylo podle , o soudních poplatcích, zastaveno odvolací řízení pro nezaplacení soudního poplatku z odvolání. Odvolání směřovalo proti rozsudku téhož soudu, jímž soud uložil žalované v dané věci, České republice, za kterou jednalo Ministerstvo financí, zaplatit stěžovateli za omezení jeho vlastnického práva tzv. regulací nájemného 88 243 Kč s příslušenstvím a zamítl žalobu co do částky 13 434 717 Kč. Městský soud v Praze usnesením ze dne 22. 11. 2016 č. j. -743 usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení potvrdil a Nejvyšší soud usnesením ze dne 19. 10. 2017 č. j. -762 odmítl stěžovatelovo dovolání v dané věci.

2. Stěžovatel v ústavní stížnosti především uvedl, že soudní poplatek ve výši 671 736 Kč odmítl zaplatit, jelikož je přesvědčen o tom, že řízení o jeho žalobě na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem státu je dle , o soudních poplatcích, ve smyslu , v tehdejším znění, od povinnosti platit poplatek osvobozeno. Ve prospěch tohoto svého právního názoru stěžovatel obsáhle argumentuje a poukazuje mimo jiné na stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. , které prý obecné soudy vyložily v nesouladu s jeho smyslem.

3. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud často opakuje, že pokud obecné soudy ve své jurisdikci respektují jak podmínky dané procesními a hmotněprávními předpisy, tak zásady plynoucí z ústavního pořádku České republiky, nespadá do jeho pravomoci jejich rozhodnutí přezkoumávat. V dané věci vyslovil Nejvyšší soud, že závěr odvolacího soudu je v souladu s ustálenou judikaturou (s poukazem např. na usnesení Nejvyššího soudu sp.zn. , uveřejněné pod č. 106/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a na některá usnesení Ústavního soudu, např. sp.zn.

II.ÚS 3475/14

), od které není důvod se odchýlit. Jde o právo na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle d a nikoliv o nárok podle , o odpovědnosti za škodu, způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Právní závěry obecných soudů považuje Ústavní soud pro daný případ za přijatelné; takové rozhodnutí není možno považovat arbitrární ani neočekávané a vyplývalo z podstatných okolností zkoumané věci. Jde tak o výsledek nezávislého rozhodování obecného soudu, na kterém nelze shledat nic neústavního. Lze poznamenat, že názorům stěžovatele také nelze upřít jistou oprávněnost, z hlediska ústavněprávního však není důvod vstupovat do oblasti sjednocování judikatury, vyhrazené Nejvyššímu soudu, navíc za situace, kdy tento soud konstatuje, že judikatura je v dané problematice sjednocena. Samotná skutečnost, že stěžovateli byla uložena poplatková povinnost není způsobilá kvalifikovaně zasáhnout do jeho ústavně zaručených práv. Stěžovatel sice zastává opačný názor, to však samo o sobě k vyhovění ústavní stížnosti nemůže samozřejmě vést. Ústavní soud zde opět zde odkazuje na svoji ustálenou judikaturu, podle níž je jeho pravomoc ve vztahu k orgánům veřejné moci dána pouze subsidiárně, přičemž důsledně respektuje princip minimalizace zásahů do jejich rozhodovací činnosti, což se týká zejména nezávislých obecných soudů.

4. Ústavní stížnost byla tedy odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. října 2019

David Uhlíř v. r.

předseda senátu