Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 2831/19

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje, soudce Jana Filipa a soudkyně Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatele J. U., zastoupeného Mgr. Robertem Valou, advokátem se sídlem ve Znojmě, Fischerova 770/12, proti usnesením Nejvyššího soudu č. j. -826 ze dne 30. května 2019, Vrchního soudu v Olomouci č. j. -768 ze dne 29. ledna 2019 a rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. -673 ze dne 10. října 2018, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Krajský soud v Brně (dále jen "nalézací soud") uznal stěžovatele vinným ze zločinu braní rukojmí podle , 2 písm. b) , a odsoudil jej k trestu odnětí svobody v trvání pěti let do věznice s ostrahou. Odvolání stěžovatele proti rozsudku Vrchní soud v Olomouci (dále jen "odvolací soud") napadeným usnesením zamítl; dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.

2. Právně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), spatřuje v napadených rozhodnutích porušení svých ústavně zaručených práv zakotvených v d (dále jen " "), jakož i v Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Pochybení obecných soudů spatřuje v tom, že ačkoliv v řízení před nalézacím soudem předložil vlastní znalecký posudek, nalézací soud z něj nevycházel, neboť jej považoval za nadbytečný a nevěrohodný, a své závěry založil na dvou dříve vypracovaných znaleckých posudcích. V rámci odvolání dodal stěžovatel další znalecký posudek, který potvrzoval závěry jím předloženého znaleckého posudku, odvolací soud jej však vůbec neprovedl jako důkaz a odkázal na zhodnocení prvního znaleckého posudku stěžovatele nalézacím soudem. Stěžovatel odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu; podle rozsudku sp. zn. ze dne 22. 1. 2014 se na posudek předložený účastníkem řízení pohlíží jako na posudek vyžádaný soudem a jeho neakceptování může přicházet v úvahu jen za situace, kdy skutkový stav byl zjištěn dříve provedenými důkazy s praktickou jistotou a nový důkaz nemohl zjištěný stav vyvrátit (sp. zn. ze dne 27. 1. 1010). V postupu obecných soudů spatřuje stěžovatel zásah do svých zaručených práv a navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

3. Z napadeného rozsudku se podává, že stěžovatel předložil nalézacímu soudu znalecký posudek, podle kterého trpí takovou chorobou, v jejímž důsledku byly v době stíhaného jednání jeho rozpoznávací i ovládací schopnosti podstatně sníženy. Nalézací soud se v odůvodnění napadeného rozsudku podrobně zabýval rozporem mezi znaleckým posudkem předloženým stěžovatelem s výsledky znaleckých zkoumání druhého psychiatra a psycholožky, uvedl, v čem považuje závěry nového znaleckého posudku za účelové a nedostatečné. Odvolací soud přezkoumal závěry nalézacího soudu a potvrdil, že znalec vycházel především ze sdělení stěžovatele, provedené dokazování považoval za dostatečné a neprovedl další znalecký posudek znalkyně z oboru psychiatrie předložený stěžovatelem v odvolacím řízení ani nepřijal návrh na vytvoření revizního znaleckého posudku. Rovněž Nejvyšší soud se zabýval námitkami stěžovatele k neprovedení dalšího znaleckého posudku a znovu konstatoval, že odvolací soud správně považoval dokazování provedené nalézacím soudem za dostačující, nepotřebující další doplnění, tedy ani žádný nově navržený důkaz.

4. Ústavní soud nesdílí přesvědčení stěžovatele o vadném hodnocení provedeného důkazu (prvního stěžovatelem dodaného znaleckého posudku) ani o pominutí dalšího důkazu (druhý dodaný znalecký posudek). Úkolem obecných soudů je při realizaci práva na přístup k soudu ( y) a na spravedlivý proces ( Úmluvy) poskytovat zákonem stanoveným způsobem ochranu právům ( y). Skutečnost, že provedené důkazy obecné soudy vyhodnotí jinak, než jak účastník řízení očekává, případně nevychází z důkazu, který je v rozporu s dalšími zjištěními, ani nepřihlédnou k důkazu za situace, kdy dříve provedené dokazování považují za ucelené a ukončené, není porušením zmíněných základních zaručených práv. Nalézací soud zhodnotil znalecké posudky v souvislosti s dalšími důkazy, provedenými výslechy svědků; ani odvolací soud nepovažoval za věrohodné informace, které stěžovatel poskytl znalcům, aniž by tím snižoval jejich odbornou způsobilost. Zvolený postup nalézacího soudu je úplný a vypořádávající se s veškerými okolnostmi případu v souladu s § 2 odst. 5 a 6 trestního řádu.

5. Stěžovatel není spokojen se závěry obecných soudů a je přesvědčen, že akceptování jím navrženého důkazu by vedlo k moderaci výroku o vině a trestu, což ovšem nemůže založit opodstatněnost ústavní stížnosti. Soudy v řízení postupovaly v souladu s procesními předpisy a na základě řádně provedeného dokazování důkazů dospěly k jednoznačnému závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu.

6. Podle proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. října 2019

Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu