Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 2844/19

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Filipa a Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní korporace T - Renard, spol. s r. o., se sídlem v Brně, Ve Vilkách 113/31, zastoupené JUDr. Zlatavou Codrovou Davidovou, advokátkou se sídlem v Brně, Přívrat 1454/12, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. -48 ze dne 27. června 2019, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení a Odvolacího finančního ředitelství, se sídlem v Brně, Masarykova 427/31, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Odvolací finanční ředitelství (dále jen "vedlejší účastník") na základě odvolání stěžovatelky změnilo svým rozhodnutím č. j. 27906/15/5300-22444-711615 ze dne 16. 9. 2015 rozhodnutí Finančního úřadu pro Jihomoravský kraj (dále jen "správce daně") č. j. 730558/14/3003-24903-711542 ze dne 17. 2. 2014 v části II výroku a v ostatním rozhodnutí správce daně potvrdil. Vedlejší účastník dále svým rozhodnutím č. j. 27909/15/5300-22444-711615 ze dne 16. 9. 2015 zamítl odvolání stěžovatelky a potvrdil rozhodnutí správce daně č. j. 730855/14/3003-24903-711542 ze dne 17. 2. 2014.

2. Proti oběma výše uvedeným rozhodnutím vedlejšího účastníka ze dne 16. 9. 2015 podala stěžovatelka žalobu u Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud"), kterou krajský soud zamítl jako nedůvodnou rozsudkem č. j. -112 ze dne 30. 11. 2017. Nejvyšší správní soud následně zamítl stěžovatelčinu kasační stížnost jako nedůvodnou rozsudkem č. j. -48 ze dne 27. 6. 2019.

3. Stěžovatelka "obchodovala" tím způsobem, že jí společnost Retning s. r. o. nejprve dodala zboží (řepný cukr), a stěžovatelka poté zboží prodala svým odběratelům - slovenské společnosti Trinitos s. r. o., fyzické osobě K. J. a slovenské společnosti KF Company s. r. o. Předmětem řízení před správními soudy bylo, zda stěžovatelce vznikl nárok na odpočet daně z přidané hodnoty (dále také "DPH") za zdaňovací období prosinec roku 2012 a leden 2013, nebo zda měl být tento nárok správcem daně odepřen z důvodu podvodné spoluúčasti stěžovatelky v obchodním řetězci. Podle názoru orgánů finanční správy i soudů byly prokázány objektivní okolnosti svědčící o tom, že stěžovatelka mohla a měla vědět o její účasti na daňovém podvodu.

4. Proti rozsudku Nejvyššího správního soudu se stěžovatelka brání ústavní stížností a navrhuje jeho zrušení; namítá zásah do svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle d (dále jen "") a do práva na ochranu vlastnictví podle y. Stěžovatelka rovněž namítá porušení a y. V podstatné míře stěžovatelka opakuje argumentaci vznesenou již v žalobě a kasační stížnosti a zásah spatřuje zejména v posouzení věci obecnými soudy a orgány finanční správy. Stěžovatelka má za to, že jí nezákonně nebyl přiznán nárok na odpočet daně z přidané hodnoty za příslušná období i přesto, že nebyly prokázány ani znaky daňového podvodu, ani objektivní okolnosti nasvědčující tomu, že o své účasti na daňovém podvodu věděla či vědět měla.

5. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem v souladu s , ve znění pozdějších předpisů (dále jen "") a není nepřípustná ve smyslu téhož zákona; je však zjevně neopodstatněná.

6. Podle y je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principya zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé (viz např. usnesení

sp. zn.

ze dne 26. 1. 2016, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz).

7. Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy učinily dostatečná skutková zjištění, vypořádaly se s argumentací stěžovatelky a dospěly k logickým právním závěrům, které odůvodnily ústavně konformním způsobem. Stěžovatelka se svojí argumentací, jejíž podstatnou část vznesla již v řízení před obecnými soudy, snaží nepřípustně učinit z Ústavního soudu další instanci obecné justice.

8. Krajský soud přesvědčivě vysvětlil, že naplnění znaků daňového podvodu spatřuje v tom, že jednatel dodavatele předložil příslušnému správci daně čestné prohlášení, v němž tvrdil, že odvedl předmětnou daň do státního rozpočtu, ve skutečnosti však dodavatel vykázanou daňovou povinnost nesplnil, a navíc uplatnil nárok na odpočet daně z daňového dokladu vystaveného nekontaktní společností, čímž snížil vykázanou vlastní daňovou povinnost [viz bod 25 napadeného rozhodnutí]. Stěžovatelka v projednávané ústavní stížnosti pouze s uvedeným hodnocením nesouhlasí a poukazuje na údajné rozpory předmětných závěrů s judikaturou Nejvyššího správního soudu a Soudního dvora Evropské unie. Ústavní soud nezkoumá, zda napadený rozsudek obstojí s ohledem na standardy plynoucí z unijního práva; ústavně konformní je takové odůvodnění soudního rozhodnutí, které je udržitelné (obhájitelné a přesvědčivě vyargumentované) a které není zjevně v rozporu se základními zásadami práva Evropské unie (srov. nález

sp. zn.

ze dne 11. 6. 2018). Soudní dvůr Evropské unie i Nejvyšší správní soud konstantně judikují, že za podvod na DPH se považují situace, v nichž jeden z účastníků neodvede státní pokladně vybranou daň a další ji odečte, a to za účelem získání zvýhodnění, které je v rozporu s účelem příslušné směrnice o DPH, neboť uskutečněné operace neodpovídají běžným obchodním podmínkám (srov. např. bod 36 rozsudku Soudního dvora ze dne 17. prosince 2015 ve věci C-419/14 či bod 69 rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. -60 ze dne 30. 1. 2018). Ve stěžovatelkou zmiňovaném rozsudku Soudního dvora ze dne 10. července 2019 ve věci C-273/18 se uvádí, že je možné identifikovat neoprávněné daňové zvýhodnění i jiných společností zapojených do řetězce po sobě následujících prodejů dotčeného zboží. Výše zmíněný závěr krajského soudu, potvrzený Nejvyšším správním soudem, se tak jeví jako srozumitelný a logický.

9. V ústavní stížnosti dále stěžovatelka polemizuje se závěry správních soudů, které se týkají rozdílných rozhodnutí správce daně o odpočtu daně za různá zdaňovací období, existence objektivních okolností nasvědčujících tomu, že stěžovatelka měla a mohla vědět o své účasti na daňovém podvodu, důvodů nepřezkoumatelnosti rozhodnutí krajského soudu a otázky rozložení důkazního břemene. Argumenty stěžovatelky však byly správními soudy přesvědčivě vyvráceny; odůvodnění jejich rozhodnutí nevybočují z mezí ústavnosti - naopak zcela odpovídají požadavkům kladeným na ně příslušnými procesními předpisy. Kasační zásah Ústavního soudu by přicházel v úvahu pouze v případě excesu, který však v posuzované věci nenastal.

10. Napadenými rozsudky nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatelky. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. října 2019

Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu