Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 36/19

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce zpravodaje Jana Filipa a soudkyně Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Relax Sport Centrum Zbraslav, a. s., sídlem Pod Třešňovkou ev. č. 234, Praha-Zbraslav, zastoupené JUDr. Filipem Behenským, advokátem, sídlem Blažimská 1781/4, Praha 11 - Chodov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. září 2018 č. j. -608, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. prosince 2017 č. j. -574 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 21. srpna 2017 č. j. -507, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a 1. RELAX SPORT CLUB ZBRASLAV, sídlem Vězeňská 860/7, Praha 1 - Staré Město, 2. hlavního města Prahy, sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1 - Staré Město, a 3. městské části Praha-Zbraslav, sídlem Zbraslavské náměstí 464, Praha-Zbraslav, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi došlo k porušení rovnosti před zákonem podle d (dále jen " "), práva vlastnit majetek zakotveného v y, práva na soudní ochranu podle y, rovnosti účastníků řízení podle y a zásady ochrany práva zakotveného v y.

Napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatelka a první vedlejší účastník (dále jen "RS Club") domáhali, aby soud přikázal druhé vedlejší účastnici (dále jen "žalovaná") převést do jejich spoluvlastnictví konkrétní pozemky v katastrálním území Zbraslav, a dále bylo žalobcům uloženo zaplatit žalované a městské části Praha-Zbraslav jako vedlejší účastnici na straně žalované (dále jen "MČ Zbraslav") náhradu nákladů řízení ve výši 374 374 Kč a 221 000 Kč. Obvodní soud dospěl k závěru, že předmětné pozemky, na nichž vznikla stavba žalobců, jim nelze přikázat do vlastnictví, neboť takový postup zákon nepředpokládá [ , (dále jen " ")], a že navíc toto ustanovení na posuzovanou věc vůbec nedopadá, neboť nejde o stavbu neoprávněnou, protože stěžovatelka měla k výstavbě dočasný právní titul v podobě nájemní smlouvy (dále jen " "), kterou později MČ Zbraslav vypověděla, přičemž stěžovatelka do postavení nájemkyně vstoupila na základě jejího dodatku č. 2 ze dne 28. 2. 2003.

2. K odvolání žalobců Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") shora označeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu ve věci samé potvrdil, ve výrocích o nákladech řízení jej změnil pouze tak, že jejich výše ve vztahu mezi žalobci a žalovanou činí 35 513,50 Kč a mezi žalobci a MČ Zbraslav činí 24 100 Kč, a dále rozhodl, že žalobci jsou povinni zaplatit na nákladech odvolacího řízení žalované částku 10 466,50 Kč a MČ Zbraslav 10 500 Kč. Městský soud dospěl rovněž k závěru, že postup podle možný není, přičemž odmítl jako nedůvodnou námitku stěžovatelů, že šlo o stavbu neoprávněnou, a to z důvodu, že dodatek č. 2 Smlouvy byl neplatný.

3. Proti tomuto rozsudku brojila stěžovatelka dovoláním, které však Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením podle (dále jen " ") odmítl s tím, že není podle přípustné, a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Uvedený soud dospěl mj. k závěru, že stěžovatelce se nezdařilo zpochybnit závěry soudů nižších stupňů o platnosti dodatku č. 2 Smlouvy, resp. že šlo o oprávněnou stavbu, k čemuž dodal, že i kdyby šlo o stavu neoprávněnou, požadavek na přikázání pozemků do vlastnictví žalobců by nemohl být důvodný.

II.

Stěžovatelčina argumentace

4. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že Smlouvou (ve znění dodatku č. 1) pronajala MČ Zbraslav předmětné pozemky sdružení Český curling club, a to do 31. 12. 2055 s právem opce na prodloužení. Do právního postavení tohoto nájemce stěžovatelka vstoupila na základě (již zmíněného) dodatku č. 2. Téhož dne uzavřela MČ Zbraslav darovací smlouvu, na jejímž základě se stal RS Club vlastníkem základové desky na jednom z předmětných pozemků, a to za účelem výstavby sportovního areálu. Následně stěžovatelka zahájila stavební práce, dne 14. 9. 2010 obdržela dopis od MČ Zbraslav, v němž byla upozorněna na porušení smluvních povinností a na to, že je třeba dokončit první etapu výstavby do 31. 12. 2010. Po více než čtyřech letech jí MČ Zbraslav zaslal výpověď Smlouvy, datovanou dnem 4. 12. 2014, a odůvodněnou mj. tím, že stavba nebyla dokončena v uvedeném termínu. Tento postup MČ Zbraslav vyústil v zahájení řízení o odstranění stavby, které je vedeno u obvodního soudu pod sp. zn. , v němž jí hrozí vznik závažné újmy ve výši 60 mil. Kč.

5. Vzhledem k tomu, že žalobci považovali danou stavbu za neoprávněnou, domáhali se na žalované vypořádání tak, aby soud přikázal předmětné pozemky do jejich vlastnictví za přiměřenou náhradu. V této souvislosti stěžovatelka poukázala na judikaturu Nejvyššího soudu, dle níž není-li možné vztahy k neoprávněné stavbě vypořádat dle žalobního návrhu, musí soud rozhodnout podle jiným způsobem, nikoliv zamítnout žalobu, jinak by soud aproboval, resp. nijak nevyřešil protiprávní stav. Obvodní soud opomenul provést její důkazní návrhy a nepřípustně vychýlil rovnováhu v důkazním řízení v neprospěch žalobců, a proto dospěl k nesprávnému právnímu závěru o platnosti dodatku č. 2 Smlouvy. Toto pochybení nenapravil ani městský soud a Nejvyšší soud pak zásah do jejích ústavních práv dokonal, když v rozporu s judikaturou Ústavního soudu odmítl dovolání, aniž by byly pro to naplněny zákonem stanovené podmínky.

6. Dle stěžovatelčina názoru je dodatek č. 2 Smlouvy neplatný, neboť nebyla splněna podmínka zveřejnění záměru jeho uzavření na úřední desce MČ Zbraslav podle , o hlavním městě Praze (dále jen " "), přičemž namítá, že městský soud si byl vědom, že žalovaná, resp. MČ Zbraslav neunesly v tomto ohledu důkazní břemeno, a že Nejvyšší soud zaměňuje pojmy hodnocení důkazů a potřebná míra důkazu pro unesení důkazního břemene. Současně vytýká obecným soudům, že neprovedly důkazy právními stanovisky dvou advokátních kanceláří, které si MČ Zbraslav objednala, což má dle stěžovatelky její vědomost o neplatnosti dodatku č. 2 "bezvýhradně potvrzovat", a v souvislosti s hodnocením důkazů soudy nižších stupňů se dovolává rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016 sp. zn. . Upozorňuje, že obecné soudy nepřípustně "prominuly" žalované důkazní břemeno ohledně prokázání daného zveřejnění, a také že k prokázání neplatnosti navrhla provést důkazy zmíněnými stanovisky, obecné soudy se však s těmito návrhy řádně nevypořádaly. V této souvislosti tvrdí, že formální nezávaznost těchto právních stanovisek nezbavuje obecné soudy povinnosti zhodnotit relevanci jejich obsahu, neboť jde nejen o důkaz neplatnosti dodatku č. 2, ale i nepoctivého jednání MČ Zbraslav vůči ní, neboť ji (stěžovatelku) držela v dobré víře a nechala ji investovat značné prostředky do stavby, a i dalšími aktivními kroky (souhlas s kolaudací) vytvářela iluzi, že investuje a provádí stavbu po právu, ač věděla, že napomáhá vzniku a výstavě neoprávněné stavby a dostává ji do mimořádně nevýhodné právní situace.

7. Nejvyššímu soudu stěžovatelka vytýká, že odmítl přezkoumat hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, ač šlo o relevantní dovolací důvod, neboť podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2014 sp. zn. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat ze způsobu, jak k takovému výsledku odvolací soud dospěl, a dovolací soud je (hodnocení důkazů) může přezkoumávat i tehdy, je-li v rozporu s pravidly elementárního logického myšlení.

8. Závěrem stěžovatelka tvrdí, že obecné soudy se nedokázaly osvobodit od přepjatého formalizmu a zcela rezignovaly na elementární logiku celé věci, městský soud důkazy vůbec nehodnotil, resp. je ignoroval, aniž by vysvětlil, jaké důvody jej k tomu vedly, Nejvyšší soud pouze přitakal nesprávným závěrům městského soudu s formalistickým paušálním odkazem na nepřípustnost přezkumu hodnocení důkazů. Tím porušily její právo na spravedlivý proces. Znovu upozorňuje na nepoctivé jednání MČ Zbraslav s tím, že je přičitatelné žalované, a namítá, že to obecné soudy nepřípustně aprobovaly.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná ( a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti ( y), který stojí mimo soustavu obecných soudů ( y); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mj.) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do dané rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

11. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas s právním závěrem obecných soudů, že dodatek č. 2 Smlouvy je platným právním úkonem, a tudíž stavba sportovního areálu ve vlastnictví žalobců na předmětných pozemcích je oprávněnou stavbou, a danou věc nelze posuzovat "v režimu" neoprávněné stavby podle , přičemž nesprávnost daného právního závěru stěžovatelka vyvozuje z nesprávného skutkového závěru, dle něhož MČ Zbraslav svou povinnost podle splnila.

12. V ústavní stížnosti stěžovatelka upozorňuje na to, že MČ Zbraslav (a potažmo žalovaná) se vůči ní nezachovala čestně, neboť věděla o neplatnosti Smlouvy, a přesto ji nechala ve stavbě sportovního areálu (jako stavbě neoprávněné) pokračovat a na tento účel vynakládat finanční prostředky, čímž ji dostala do "mimořádně nevýhodné situace"; v této souvislosti obecným soudům vytýká, že takovému nepoctivému jednání poskytly soudní ochranu. Ústavní soud přitom nemohl pominout, že obecné soudy naopak shledaly Smlouvu platným právním úkonem (a uzavřely, že o neoprávněnou stavbu nešlo), takže stěžovatelkou tvrzený závadný stav vůbec nenastal. To, jaké je stěžovatelčino právní postavení, je dáno především tím, že stavba sportovního areálu se nachází na pozemcích, k nimž má, resp. měla stěžovatelka pouze právo nájmu, a to na základě Smlouvy, kterou ovšem MČ Zbraslav z důvodu porušování povinností stěžovatelkou vypověděla. Vzhledem k těmto rozporům a tomu, že smluvní strany až do této doby (tj. více jak 10 let) podle Smlouvy postupovaly, a tvrzený důvod neplatnosti se nijak stěžovatelky netýká, je očividné, že stěžovatelka danou námitku uplatňuje jen proto, aby si zajistila posouzení své věci v právním režimu, který momentálně považuje za výhodnější.

13. V tomto kontextu je pak třeba vnímat úvahy městského soudu týkající se otázky (ne)zveřejnění záměru MČ Zbraslav uzavřít dodatek č. 2 Smlouvy. Městský soud, přestože přímý důkaz o zveřejnění předložen žalobkyní nebyl, ze zjištěných skutečností (resp. z toho, co v řízení vyšlo najevo) vyvodil, že ke zveřejnění došlo. V této souvislosti poukázal mj. na to, že jde o události, k nimž došlo před 14 lety, žalobci ve výstavbě pokračovali a investovali do stavby značné finanční prostředky, přičemž žádného z účastníků neoslovil případný zájemce o pronájem dotčených nemovitostí, který by namítl nesplnění dané publikační povinnosti. Ústavní soud s ohledem na tyto okolnosti a zjevnou účelovost stěžovatelkou vznesené námitky žádný důvod ke svému zásahu do "procesu" hodnocení důkazů obecnými soudu v posuzované věci neshledal.

14. K tomu Ústavní soud pokládá za vhodné dodat, že stěžovatelčin předpoklad, že v případě neoprávněné stavby by soud nemohl její žalobu zamítnout, ale musel by postupovat podle , je - jak již uvedl v napadeném usnesení Nejvyšší soud - nesprávný. Důvodem je, že podává-li žalobu vlastník neoprávněné stavby, nelze nařídit odstranění stavby v případě, že postup a 3 není namístě (jako tomu bylo ve věci řešené rozsudkem ze dne 8. 11. 2007 sp. zn. ). Namítá-li stěžovatelka porušení svého vlastnického práva chráněného y, nejde o námitku případnou, neboť napadenými rozhodnutími do tohoto práva nijak zasaženo nebylo (naopak to byla stěžovatelka, kdo se svou žalobou domáhal, aby obecné soudy "zbavily" žalovanou jejího vlastnického práva, nebo alespoň toto právo omezily). K takovému zásahu by mohlo dojít až na základě rozhodnutí obecných soudů o žalobě žalované podle (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2009 sp. zn. ), neboť její pozemek stěžovatelka nyní eventuálně neoprávněně užívá a zasahuje tak do jejích vlastnických práv (čímž žalované vzniká i nárok na vydání bezdůvodného obohacení).

15. Napadá-li stěžovatelka usnesení Nejvyššího soudu, z jeho odůvodnění plyne, že se tento soud námitkami, které stěžovatelka uplatnila v dovolání, zabýval, přičemž řádně vysvětlil, proč nemohou přípustnost dovolání založit; v tomto rámci se Nejvyšší soud přiléhavě vyjádřil i k vytýkanému neprovedení "důkazů" právními stanovisky advokátních kanceláří. Ke stěžovatelčině námitce, že Nejvyšší soud odmítl přezkoumat hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, Ústavní soud pokládá za vhodné dodat, že ve svém stanovisku [viz body 55 a 58 stanoviska pléna ze dne 28. 11. 2017

sp. zn. (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.)] zřetelně vyslovil názor, že v daných souvislostech může být předmětem přezkumu dovolacího soudu to, zda soudy nižších stupňů při zjišťování skutkového stavu respektovaly procesní zásady, neboť toto je otázka právní (otázka procesního práva), přičemž podmínkou je, že tato otázka bude dovolacímu soudu prezentována zákonem stanoveným způsobem, mj. v souladu s ve spojení s Vytýká-li tedy stěžovatelka Nejvyššímu soudu, že nepřezkoumal hodnocení důkazů, tato námitka nemůže ústavnost postupu uvedeného soudu zpochybnit.

16. Vzhledem k tomu, že v posuzované věci nic nenasvědčuje porušení ústavně zaručených základních práv, kterých se stěžovatelka dovolává, Ústavní soud její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. října 2019

Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu