Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2452/19

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Viktora Burcina, zastoupeného JUDr. Barborou Peškovou, advokátkou, sídlem Štramberská 143/12, Praha 10 - Dubeč, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2019 č. j. -87, usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 6. listopadu 2018 č. j. -64 a usnesení Okresního soudu v Rokycanech ze dne 30. května 2018 č. j. -36, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Rokycanech, jako účastníků řízení, a Lenky Herbertové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle d (dále jen " ").

2. Okresní soud v Rokycanech (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 30. 5. 2018 č. j. -36 prohlásil exekuci vedenou stěžovatelem (oprávněným) proti vedlejší účastnici řízení (povinné) na základě rozhodčího nálezu JUDr. Libora Petříčka ze dne 2. 1. 2018 č. Ro 101/2017 za nepřípustnou podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), a exekuční řízení zastavil (výrok I.). Stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici řízení náhradu nákladů řízení ve výši 4 890 Kč (výrok II.) a soudní exekutorce nepřiznal právo na náhradu nákladů exekuce (výrok III.).

3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 6. 11. 2018 č. j. -64 rozhodnutí okresního soudu ve výroku I. potvrdil (výrok I.); změnil jej toliko ve II. výroku tak, že stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici řízení částku 3 260 Kč (výrok II.) a dále rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejší účastnici řízení náklady odvolacího řízení ve výši 1 630 Kč (výrok III.). Krajský soud se ztotožnil se závěrem okresního soudu, že je namístě aplikovat závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2014

sp. zn.

(N 226/75 SbNU 527; všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), z něhož plyne povinnost exekučního soudu přezkoumávat nejen platnost rozhodčí doložky, ale dokonce celé smlouvy, do které byla rozhodčí doložka včleněna (v daném případě šlo o smlouvu úvěrovou). Okresní soud se přitom nezabýval věcnou správností exekučního titulu, nýbrž v souladu s ustálenou judikaturou zkoumal, zda smluvní ujednání, která jsou základem tvrzené pravomoci rozhodce, nejsou projevem zcela zjevné nespravedlnosti. Tomuto přezkumu jsou soudy povinny podrobit jakákoliv rozhodčí ujednání, bez ohledu na to, zda účastníkem rozhodčí smlouvy je či není spotřebitel. V posuzované věci soudy dovodily nemravnost uvěrové smlouvy především vzhledem k výši dohodnuté úrokové sazby (72 % p. a.) a vysokým smluvním pokutám. Krajský soud uzavřel, že úvěrová smlouva zákládající pravomoc rozhodce, je podle , , ve znění pozdějších předpisů, jako celek neplatným právním jednáním pro rozpor s dobrými mravy.

4. Následné dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2019 č. j. -87 odmítnuto, neboť trpělo vadou obsahu, kterou po uplynutí lhůty k dovolání nebylo možno odstranit a v dovolacím řízení tak nebylo možno pokračovat. Nejvyšší soud konstatoval, že stěžovatel v rozporu se zákonným požadavkem ohledně nezbytných obsahových náležitostí dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř) jednak nevylíčil důvod dovolání (vymezením právního posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a výkladem, v čem spočívá nesprávnost tohoto posouzení - a 3 o. s. ř), jednak ani neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( ve spojení s ). K tomu dále doplnil, že stěžovatel citoval k podmínce přípustnosti dovolání , aniž by však některé z hledisek tam uvedených zvolil. Konkrétní hledisko přípustnosti dovolání neupřesnil stěžovatel ani v dalších částech dovolání, neboť se rovněž minul s důvodem dovolání ( ). Kritikou postupu soudů nižších stupňů [že nepostupovaly procesně korektně, neboť měly důsledně použít , o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ")] stěžovatel uplatnil vady řízení, jimiž se Nejvyšší soud s ohledem na nepřípustnost dovolání nemůže zabývat, resp. k nim nepřihlíží. Námitka, že mezi účastníky nešlo o spor ze spotřebitelské smlouvy, pak byla skutkové povahy a nebylo možno na ní založit důvod dovolání (specifikaci rozhodné právní otázky) či hledisko přípustnosti dovolání.

II.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Stěžovatel popisuje průběh dosavadního řízení a v něm vydaná rozhodnutí. Okresnímu soudu a krajskému soudu vytýká, že pochybily, když exekuci proti vedlejší účastnici řízení prohlásily podle za nepřípustnou a řízení zastavily. Namítá, že postupovaly v rozporu s zákona o rozhodčím řízení, podle něhož, je-li podán povinným návrh na zastavení exekuce rozhodčího nálezu, musí být exekuční řízení přerušeno a povinnému bude uloženo, aby podal návrh na zrušení rozhodčího nálezu. Nerespektováním uvedeného postupu se stěžovatel dostal do obtížné situace, když mu sice svědčí exekuční titul, ale ten nelze vykonat a podá-li sám žalobu, kterou se bude chtít domoci vydání způsobilého exekučního titulu, bude řízení o takové žalobě pravděpodobně zastaveno s poukazem na překážku věci rozsouzené. Tím dochází k ohrožení principů soudní ochrany subjektivních práv. Stěžovatel rovněž nesouhlasí se závěrem o neplatnosti rozhodčí doložky, včetně úvěrové smlouvy. Domnívá se, že soudy měly uplatnit závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 8. 1. 2019

sp. zn.

, z něhož vyplývá potřeba upřednostnění principu autonomie vůle stran před formalistickým výkladem. Stěžovatel konečně vyslovuje přesvědčení, že v dané věci nešlo o spor ze spotřebitelské smlouvy, když soudy ignorovaly skutečnost, že vedlejší účastnice řízení vystupovala při uzavírání smlouvy jako podnikatelka a má tedy stejné postavení, práva i povinnosti jako stěžovatel.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud se nejprve zabýval splněním procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Ústavní stížnost je proti usnesení Nejvyššího soudu rovněž přípustná ( a contrario). Proti rozhodnutí krajského soudu a okresního soudu však ústavní stížnost procesní předpoklady řízení nesplňuje, neboť jde o návrh nepřípustný (viz níže).

IV.

Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí soustavy soudů [ y (dále jen " ")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle písm. d) y oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

8. Ústavní soud se nejprve zabýval ústavní stížností proti usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo stěžovatelovo dovolání odmítnuto pro existenci vad, neboť neobsahovalo ani vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, ani řádné vymezení dovolacího důvodu. Na úvod Ústavní soud podotýká, že ačkoliv stěžovatel v petitu ústavní stížnosti formálně napadá rozhodnutí Nejvyššího soudu, v podstatě žádnou argumentaci, natož relevantní argumentaci ústavněprávní proti němu neuplatňuje, když se věnuje převážně pochybením, která podle jeho názoru nastala v řízení před okresním soudem a krajským soudem. Jeho tvrzení se nachází v rovině pouhé polemiky s jejich právními závěry (nesouhlas s posouzením neplatnosti úvěrové smlouvy jako celku či se závěrem o tom, že šlo o spotřebitelský vztah). Ústavní soud se proto omezí na stručné konstatování, že neuvedl-li stěžovatel v dovolání, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, ani řádně nevymezil dovolací důvod, nemohl Nejvyšší soud postupovat jinak a musel jeho dovolání odmítnout pro existenci vad.

9. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že požadavky na dovolání, včetně zákonem stanovené náležitosti vymezit předpoklad jeho přípustnosti podle , plynou přímo ze zákona ( ). Dovolání, které neobsahuje vymezení předpokladu jeho přípustnosti ( ), je vadným podáním, které může dovolatel doplnit o chybějící náležitosti jen do uplynutí dovolací lhůty ( věta první, ), resp. do uplynutí lhůty, jež byla dovolateli stanovena pro splnění podmínky zajištění právního zastoupení. Jak Ústavní soud naznal např. v usnesení ze dne 8. 3. 2016

sp. zn.

, nevymezí-li stěžovatel i přes právě uvedené ve svém dovolání všechny zákonem stanovené obligatorní náležitosti, nelze odmítnutí jeho dovolání považovat za projev přílišného formalismu, ale za důsledek nesplnění zákonem stanovených požadavků. Obdobný právní názor zaujal Ústavní soud i ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. (460/2017 Sb.). Daný zákonný postup přitom stěžovatel, navzdory povinnému právnímu zastoupení, nerespektoval, pročež musí po právu snášet důsledky s tím spojené. V této části je tedy třeba ústavní stížnost posoudit jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji odmítnout podle .

10. Nad rámec výše uvedeného Ústavní soud nicméně podotýká, že stěžovateli se možnost, aby se Nejvyšší soud jeho dovoláním věcně zabýval, nabízela. Vymezil-li by totiž řádně (v souladu s ) podmínky přípustnosti dovolání, otevřela by se Nejvyššímu soudu cesta přinejmenším k přezkumu stěžovatelem tvrzeného pochybení krajského soudu spočívajícího v nerespektování zákona o rozhodčím řízení. Stěžovatel však podmínky přípustnosti dovolání vůbec nevymezil a nadto, jak již bylo řečeno výše, ačkoliv rozhodnutí Nejvyššího soudu v petitu ústavní stížnosti formálně napadl, žádnou konkrétní argumentaci proti němu stejně neuplatnil, takže Ústavnímu soudu v podstatě ani neposkytl žádný prostor, aby se tomuto rozhodnutí mohl blíže věnovat.

11. Nepodal-li stěžovatel řádné dovolání, nevyčerpal tak všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje ( ; viz i citované stanovisko sp. zn. ), neboť odmítnutí dovolání pro absenci vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, jakož i absenci vymezení dovolacího důvodu, není odmítnutím závisejícím na uvážení Nejvyššího soudu podle . Ústavní stížnost je proto v části, v níž stěžovatel napadá usnesení okresního soudu a krajského soudu, nepřípustná [ ] a neschopná tak byť jen "kvazimeritorního" posouzení.

12. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků zčásti odmítl podle jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti podle jako návrh nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. října 2019

Josef Fiala v. r.

předseda senátu