Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2195/19

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelky EKO Logistics s. r. o., se sídlem Tyršova 68, Týnec nad Labem, zastoupené Mgr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem se sídlem Sluneční náměstí 2588/14, Praha 5, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. -24 ze dne 25. 4. 2019, usnesení Krajského soudu v Praze č. j. -70 ze dne 28. 6. 2018, rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. -26 ze dne 14. 12. 2017 a rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. -33 ze dne 29. 8. 2017takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci a dosavadní průběh řízení

1. Svou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí a namítá, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 d (dále jen " ") a právo na ochranu vlastnictví podle y.

2. Jak plyne z napadených rozhodnutí, stěžovatelka vykázala ve svém daňovém přiznání za říjen 2012 nadměrný odpočet ve výši 4 929 029 Kč, načež byla finančním úřadem stěžovatelka vyrozuměna o zahájení postupu k odstranění pochybností. Finanční úřad poté, po více než roce, vyměřil stěžovatelce platebním výměrem nadměrný odpočet za předmětné zdaňovací období ve výši 1 883 644 Kč, který byl stěžovatelce vyplacen 24. 1. 2014.

3. Finančnímu úřadu bylo rozsudkem Krajského soudu v Praze č. j. -43 ze dne 22. 3. 2016 uloženo vydat rozhodnutí o úroku z vratitelného přeplatku stěžovatelky ve výši 1 883 644 Kč na DPH za zdaňovací období říjen 2012. V návaznosti na to byl rozhodnutími finanční správy stěžovatelce přiznán úrok z vratitelného přeplatku podle , daňový řád, ve znění účinném do 31. 12. 2014 (dále jen "daňový řád"), ve výši 256 677 Kč. Úrok z vratitelného přeplatku nebyl stěžovatelce uhrazen. Dne 8. 12. 2016 podala stěžovatelka u Odvolacího finančního ředitelství podnět na ochranu před nečinností podle daňového řádu, ve kterém se domáhala uhrazení přiznaného úroku. Podnět byl Odvolacím finančním ředitelstvím odložen jako nedůvodný.

4. Žaloba stěžovatelky na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu podle a násl. , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), byla zamítnuta jako nedůvodná v pořadí prvním napadeným rozsudkem Krajského soudu v Praze č. j. -33 ze dne 29. 8. 2017. Podle krajského soudu z ustanovení daňového řádu vyplývá, že se úrok z vratitelného přeplatku vrací pouze na žádost daňového subjektu, a nehradí se tedy z úřední povinnosti, jak v řízení namítala stěžovatelka. Vzhledem k tomu, že taková žádost stěžovatelkou podána nebyla, nelze označit postup finančního úřadu za nezákonný.

5. Nejvyšší správní soud rozsudek Krajského soudu v Praze napadeným rozsudkem č. j. -26 ze dne 4. 12. 2017 zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud se ztotožnil s právním názorem krajského soudu v tom, že úrok z vratitelného přeplatku se vrací pouze na žádost a že není možná aplikace § 254a odst. 4 daňového řádu ve znění účinném od 1. 1. 2015, upravující povinnost vracet úrok ex officio, a to ani cestou analogie. Uložil však krajskému soudu, aby si vyžádal správní spis týkající se řízení ve věci úroku z odpočtu a posoudil, jestli by některé podání stěžovatelky bylo možné ve smyslu § 70 daňového řádu považovat dle obsahu za žádost o uhrazení úroku.

6. Krajský soud ve shodě se stanoviskem stěžovatelky v dalším řízení posoudil její podnět na ochranu proti nečinnosti jako žádost o úhradu předmětného úroku z vratitelného přeplatku. Na výzvu soudu stěžovatelka během jednání sdělila, že setrvává na uplatněném petitu, ani žalobní tvrzení není dle ní třeba měnit. Krajský soud v Praze následně napadeným usnesením č. j. -70 ze dne 28. 6. 2018 žalobu odmítl jako nepřípustnou podle ve spojení s Podle je žaloba na ochranu před nezákonným zásahem nepřípustná tehdy, pokud se ochrany lze domáhat jinými prostředky. Vzhledem k tomu, že vratitelný přeplatek se podle daňového řádu vrací na žádost a o stěžovatelčině žádosti ze dne 8. 12. 2016 nebylo ke dni rozhodnutí soudu rozhodnuto, může se stěžovatelka bránit podnětem na ochranu před nečinností podle daňového řádu, a případně až poté žalobou proti nečinnosti správního orgánu podle a násl. , nikoli ovšem žalobou na ochranu před nezákonným zásahem.

7. V pořadí druhá kasační stížnost stěžovatelky byla zamítnuta jako nedůvodná druhým z napadených rozsudků Nejvyššího správního soudu č. j. -24 ze dne 24. 4. 2019. Nejvyšší správní soud zrekapituloval, že stěžovatelka i přes výzvu krajského soudu setrvala na nesprávném žalobním typu. Během druhého řízení před Nejvyšším správním soudem byl stěžovatelce vyplacen požadovaný úrok 256 677 Kč, podle Nejvyššího správního soudu však tato nová skutečnost nemohla být v řízení o kasační stížnosti zohledněna a nelze na jejím základě zrušit rozhodnutí krajského soudu a umožnit stěžovatelce změnit svůj návrh tak, že se domáhá pouze deklarace nezákonnosti zásahu finančního úřadu.

II. Argumentace stěžovatelky

8. Stěžovatelka namítá, že postupem správních soudů došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces podle y a práva vlastnit majetek podle y.

9. Správní soudy dle stěžovatelky nesprávně posoudily právní otázku povinnosti správce daně vrátit přeplatek na úroku stěžovateli z úřední povinnosti. Dle stěžovatelky povinnost správce daně uhradit úrok z nadměrného odpočtu z úřední povinnosti vyplývá z ustanovení , o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož se nadměrný odpočet vrací bez žádosti do 30 dnů od vyměření nadměrného odpočtu. Stěžovatelka namítá, že citované ustanovení dopadá i na úrok z nadměrného odpočtu podle daňového řádu, neboť se jedná o jeho příslušenství, které podle daňového řádu sleduje osud daně, a toto tvrzení podkládá dále ustanoveními upravujícími příslušenství věci a principem jednoty právního řádu České republiky. Stěžovatelka dále namítá, že v daném případě je v její prospěch možné retroaktivně analogicky aplikovat ustanovení věta poslední daňového řádu, ve znění od 1. 1. 2015, podle něhož správce daně vrací úrok z daňového odpočtu, jedná-li se o vratitelný přeplatek, současně s vrácením nadměrného odpočtu - tedy bez žádosti. Podle stěžovatelky je analogická aplikace citovaného ustanovení možná, protože v případě úhrady úroku z nadměrného odpočtu se v daňových předpisech ohledně povinnosti daňových orgánů vrátit přeplatek nachází mezera v právu, kterou by bylo možné odstranit aplikací typově nejbližšího ustanovení. Ustanovení věta poslední daňového řádu, ve znění od 1. 1. 2015, je dle stěžovatelky bezprostřední reakcí zákonodárce na judikaturu Nejvyššího správního soudu. Stěžovatelka dále vyjádřila přesvědčení, že by se nejednalo o jeho nepřípustnou retroaktivní aplikaci, neboť se jedná o procesní normu, upravující toliko vedení řízení. K vrácení přeplatku mělo dojít dne 20. 5. 2016, kdy citované ustanovení již bylo účinné.

III. Hodnocení Ústavního soudu

10. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu .

11. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy ( a y). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci [srov. nález

sp. zn.

ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do činnosti obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince. Takovýto zásah však Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal.

12. Již ze samotné argumentace v ústavní stížnosti plyne, že stěžovatelka opakuje své námitky z řízení před správními soudy. S těmito námitkami se však správní soudy vypořádaly způsobem, který nelze shledat rozporným s právem stěžovatelky na spravedlivý proces podle y. Ústavní soud tedy shledal, že stěžovatelka nepředložila žádné argumenty, které by dosahovaly ústavněprávní roviny. Nesouhlas stěžovatelky s právními závěry správních soudů sám o sobě nepředstavuje porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu y.

13. Stěžovatelka byla v řízení před správními soudy neúspěšná z toho důvodu, že použila nesprávný žalobní typ - žalobu na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu podle a násl. Stěžovatelka byla v průběhu v pořadí druhého řízení o žalobě na ochranu proti nezákonnému zásahu soudem dotazována, zda na dané žalobě výslovně trvá a zda v případě, že skutečně požádala některým ze svých podání o vyplacení sporného úroku, obdržela k takové žádosti zamítavé rozhodnutí žalovaného či zda se nějakým způsobem bránila proti nečinnosti žalovaného - stěžovatelka uvedla, že si je vědoma judikatury Nejvyššího správního soudu a toho, že je nutné se bránit proti nevydání rozhodnutí o žádosti v rámci ochrany proti nečinnosti. I přes tyto výzvy a dotazy soudu nicméně stěžovatelka na petitu žaloby a skutkovém vymezení věci trvala, a soudu tak nezbylo než ji jako nepřípustnou odmítnout. Správní soudy dostatečně odůvodnily závěr, že z ustanovení daňového řádu plyne, že o výši úroku podle tohoto ustanovení vydává správce daně rozhodnutí, a to bezodkladně po vrácení přeplatku a teprve poté, je-li takové rozhodnutí vydáno, je podle ve spojení s daňového řádu povinností správce daně ve stanovené lhůtě přiznaný úrok předepsat na osobní daňový účet daňového subjektu. Vznikne-li předepsáním přiznaného úroku na osobní daňový účet vratitelný přeplatek, je daňový subjekt oprávněn o něj požádat podle daňového řádu. Tuto žádost sice podle správních soudů stěžovatelka podala, avšak následně nevyužila odpovídající prostředky ochrany svých práv. Ústavní soud nepovažuje tyto závěry správních soudů za jakkoliv excesivní.

14. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle , o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. září 2019

Vojtěch Šimíček, v. r.

předseda senátu