Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2871/19

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Davida Duška, zastoupeného Mgr. Emilem Fischerem, advokátem, se sídlem U Prašné brány 1078/1, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -347 ze dne 28. 5. 2019, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. -305 ze dne 13. 6. 2018 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. -215 ze dne 20. 7. 2017, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Svou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle článku 36 d (dále jen " ") a ústavní záruka dědění dle článku 11 odst. 1 poslední věta y. Dále namítal porušení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a y.

2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že napadenými rozhodnutími obecné soudy zamítly stěžovatelovu žalobu o určení, že je dědicem po svém otci, jíž stěžovatel brojil proti ě o svém vydědění s tím, že pro ně nebyly dány důvody. Nejvyšší soud ve svém napadeném usnesení dospěl k závěru, že v dané věci není dovolání žalobce přípustné, neboť vyřešení otázky vydědění žalobce, na které dovoláním napadený rozsudek závisí, je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, včetně právních názorů vyjádřených v rozsudcích, které žalobce v dovolání označil. Podle Nejvyššího soudu bylo namístě, aby stěžovatel zájem o zůstavitele, resp. alespoň pokus o navázání kontaktu, projevil sám. V rozhodné době, kdy zůstavitel, tehdy ve věku 84 let, pořídil u o vydědění, stěžovateli bylo 31 let a byl vysokoškolsky vzdělaný. Podle Nejvyššího soudu nižší soudy přihlédly k okolnostem konkrétního případu a rozhodly ve spektru dobrých mravů, které se ve společnosti ustálily.

3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že učiněná skutková zjištění obecných soudů jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy a nemají oporu v provedeném dokazování a že rozhodnutí obecných soudů jsou založena na zkresleném skutkovém stavu. Podle stěžovatele obecné soudy hodnotily důkazy svévolně, účelově a jednostranně. Stěžovatel se domnívá, že se nemohl k některým skutečnostem dostatečně vyjádřit a že soudy dostatečně svá rozhodnutí neodůvodnily. Obecné soudy přistupovaly ke stěžovateli (nepominutelnému dědici) nikoliv jako k osobě, které je dědické právo ústavně zaručeno, ale jako k osobě, která si dědění musí zasloužit a před obecným soudem toto obhájit, aniž by tento svůj postoj řádně a přesvědčivě odůvodnily. Stěžovatel dále uvádí argumenty, proč nebyl úspěšný v kontaktování svého otce a že to byl otec, kdo o stěžovatele nejevil zájem. Podle stěžovatele též došlo k odchýlení od obvyklé judikatury v těchto věcech. Dále stěžovatel namítal, že soudkyně JUDr. Jana Hercíková působí jako poradce v Poradnách u Kostela Sv. Ignáce v Praze shodně jako manželka bratrance obou žalovaných dědiců zůstavitele, a proto měla být shledána podjatou.

4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejich projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), a ústavní stížnost je přípustná ( a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu . Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud dlouhodobě deklaruje, že není součástí soustavy obecných soudů, a do jeho pravomocí nespadá možnost instančního přezkumu jejich rozhodnutí [viz např. nález ze dne 1. 2. 1994

sp. zn.

(N 28/1 SbNU 219), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].

6. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy ( a y). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález

sp. zn.

ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203)]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince. Takovýto zásah však Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal.

7. Ačkoli stěžovatel odkazuje na svá základní práva a rozvíjí ústavně právní argumenty, podstata jeho polemiky se závěry napadených soudních rozhodnutí je založena na hodnocení podústavního práva a skutkových okolností případu, nemá tedy vlastně žádný ústavní rozměr. Rovněž námitkou podjatosti soudkyně, která ve věci stěžovatele rozhodovala, se již obecné soudy zabývaly (viz rozhodnutí Městského soudu v Praze č. j. -295 ze dne 28. 3. 2018) a Ústavní soud neshledal žádný ústavně relevantní důvod, proč se od jejich závěru odchýlit. Rovněž skutkovými námitkami stěžovatele se obecné soudy zabývaly dostatečně. Odůvodnění napadených rozhodnutí Ústavní soud shledává jako logická a dostatečně přesvědčivá.

8. K argumentu stěžovatele o jeho právu na dědění Ústavní soud navíc uvádí, že ve své dosavadní judikatuře zdůrazňuje i ve vztahu k vydědění potřebu respektovat na prvním místě projev vůle zůstavitele a poskytnout mu principiální ochranu. Na posuzování platnosti jednostranných právních úkonů je potřeba vztáhnout zásadu, podle které jsou-li možné dva opačné výklady, je potřeba upřednostnit ten, který neplatnost úkonu nezakládá. Nevedou-li důkazy k jednoznačným závěrům o neplatnosti úkonu, jímž došlo k vydědění, je potřeba poskytnout ochranu zůstavitelově vůli (srov. nález Ústavního soudu nález

sp. zn.

ze dne 7. 11. 2012, N 185/67 SbNU 231).

9. S ohledem na vše uvedené argumenty Ústavní soud dospěl k závěru, že stěžovatelovu ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. září 2019

Vojtěch Šimíček, v. r.

předseda senátu