Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 52/19

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího S. (jedná se o pseudonym), t. č. Vazební věznice Břeclav, zastoupeného JUDr. Dominikem Okenicou, advokátem, sídlem Plucárna 3560/1, Hodonín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. září 2018 č. j. -89, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. března 2018 č. j. -1384 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. října 2017 č. j. -1120, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d)y (dále jen „“) a , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“), stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v a d. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.

2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“) ze dne 9. 10. 2017 č. j. -1120 byl stěžovatel (vedle dalších spoluobviněných) shledán vinným zvlášť závažným zločinem vydírání podle a 2 písm. b) a d) , (dále jen „“). Za tento trestný čin byl odsouzen podle k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle zařazen do věznice s ostrahou. Podle mu byl uložen trest propadnutí dvou v rozsudku blíže specifikovaných mobilních telefonů.

3. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci (dále jen „vrchní soud“) ze dne 15. 3. 2018 č. j. -1384 bylo stěžovatelovo odvolání zamítnuto jako nedůvodné.

4. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2018 č. j. -89 bylo stěžovatelovo dovolání proti usnesení vrchního soudu odmítnuto jako zjevně neopodstatněné.

5. Trestná činnost, pro kterou byl stěžovatel odsouzen, spočívala, stručněji shrnuto, v tom, že spolu se spoluobžalovanými Janem A. a Josefem K. (jedná se o pseudonymy) poté, co stěžovatel na podzim roku 2016 získal od nezletilého Pavla B. (jedná se o pseudonym) informaci o tom, že v B. se pohybuje nezletilý chlapec, který rozdává cizím osobám vysoké částky v dolarových bankovkách, které bere bez vědomí svých rodičů v místě svého bydliště, kde má být uloženo dalších nejméně 40 000 USD, poskytl tuto informaci Josefu K., který ji koncem října 2016 předal Janu A. a jeho společníku Stanislavu J. Následně dne 2. 11. 2016 Jan A. a Josef K. za přítomnosti Petra M. (jedná se o pseudonym) navštívili Pavla B. v místě jeho bydliště, kde ho Jan A. pod záminkou, že nějaký chlapec rozdává peníze, které jsou jejich, vyzval, aby sdělil, kde a který chlapec peníze bere a rozdává, a přiměl ho, aby mu Pavel B. vydal částku nejméně 6 000 USD, kterou měl od tohoto chlapce získat. Dne 3. 11. 2016 Jan A. a Josef K. s Petrem M. opět navštívili Pavla B. a ten jim před základní školou ukázal nezletilého Tomáše S. (jedná se o pseudonym), jako toho chlapce, od něhož opakovaně získal americké dolary v hodnotě několika tisíců Kč, a když mu to obžalovaní nevěřili, označil Pavel B. nezletilého Ondřeje P. (jedná se o pseudonym), jako toho, kdo má bližší informace a má další finanční prostředky od Tomáše S. brzy získat; téhož dne odpoledne převezli Jan A. a Josef K. osobním automobilem Ondřeje P. a Pavla B. do baru ve V., kde je nutili, aby jim sdělili informace o uložení amerických dolarů, a to tak, že jim vyhrožovali že je zbijí a zabijí, že už neuvidí svoje rodiče a opakovaně je takto nutili, aby jim potřebné informace sdělili, případně aby vylákali Tomáše S. z domu a Jan A. dal oběma nezletilým ránu pěstí do obličeje a oba obžalovaní takto jednali minimálně v přítomnosti stěžovatele, který se do útoku vůči nezletilým aktivně zapojoval tak, že opakovaně naléhal na Pavla B., aby řekl pravdu a nevymýšlel si; následně se obžalovaní společně s Ondřejem P. a Pavlem B. přesunuli do bytu Josefa K., kde Jan A. a Josef K. v přítomnosti stěžovatele pokračovali v útocích na Ondřeje P. v době, kdy Pavel B. se svým strýcem Petrem M. z bytu odešli, a to tak, že mu opět Jan A. a Josef K. vyhrožovali, že ho pobodají, vyhodí ho z okna a zejména Josef K. mu vyhrožoval popálením, přičemž v ruce držel letlampu, jejíž funkčnost před Ondřejem P. demonstroval a nutil ho, aby se svlékl; posléze dal Jan A. pokyn Pavlu B., který se do bytu dostavil, aby jim ukázal rodinný dům, v němž bydlel Tomáš S. se svými rodiči a aby ho vylákal ven, a proto se Pavel B. za dohledu stěžovatele přemístil k tomuto domu a nejméně čtyřikrát zazvonil, byť bezvýsledně, na domovní zvonek; po návratu Pavla B. do bytu Josefa K. přišel Šimon K. (jedná se o pseudonym) a Jan A. mu vyhrožoval že ho „kopne do huby, pokud mu neřekne všechno, co ví o tom klukovi a o těch penězích“, tedy pohrůžkou násilí nutil Šimona K., aby mu poskytl potřebné informace, a to v přítomnosti Josefa K. a stěžovatele, a současně mu Jan A. dal za úkol, aby zjistil, kde jsou v domě manželů S. uloženy peníze, případně aby vylákal on Tomáše S. z domu a pod falešnou záminkou ho předal Janu A., což Šimon K. ze strachu slíbil, avšak od uložení tohoto úkolu upustil a žádné informace obžalovaným nepředal. Stěžovatel pak v noci ze 4. na 5. 11. 2016 zjišťoval možnosti přístupu do rodinného domu, v němž bydlel Tomáš S. se svými rodiči, a to tak, že neoprávněně vnikl na pozemek přilehlý k tomuto domu a prohledával přilehlé stavení. Takto stěžovatel a další obžalovaní jednali v úmyslu získat neoprávněně finanční prostředky ve výši nejméně 500 000 Kč, které měly být uloženy v tomto domě v amerických dolarech.

II.

Argumentace stěžovatele

6. Stěžovatel uvádí, že měl záměr odcizit dané finanční prostředky, avšak pouze krádeží. Popírá, že by se podílel na vydírání a nátlaku na svědky. Z výpovědí spoluobžalovaných vyplynulo, že stěžovatele ani příliš neznali, jen se jim „připletl do cesty“, a tedy logicky neměli důvod jej do věci zapojovat. Důkazy provedené v řízení nepředstavují přímé důkazy proti stěžovateli, ani řetězec nepřímých důkazů.

7. Stěžovatel dále namítá, že jeho první výslech proběhl, ačkoliv byl pod vlivem návykových látek. Soudy prvého a druhého stupně vycházely z prvotní písemné zprávy Vazební au pro výkon zabezpečovací detence Brno (dále jen „“), ze které nevyplývalo ovlivnění stěžovatele návykovými látkami. Poté, co ve věci rozhodl soud odvolací, však stěžovatel písemně kontaktoval věznici, a ta mu zaslala lékařskou zprávu, ze které vyplývá, že stěžovatel následující den po vzetí do vazby, to jest dne 10. 11. 2016, byl podroben vstupní lékařské prohlídce s pozitivním výsledkem, kdy byla zjištěna přítomnost pervitinu a marihuany. Dále ze sdělení ředitele ze dne 18. 4. 2018 vyplývá, že věznicí byly poskytnuty orgánům činným v trestním řízení nesprávné informace o ovlivnění stěžovatele návykovými látkami. Dovolací soud ovšem závažnost tohoto zjištění bagatelizoval.

8. Stěžovatel též upozorňuje, že na konci roku 2016 žádal vyšetřovatele a dozorujícího státního zástupce o zajištění důkazu – kamerového záznamu z baru ze dne 3. 11. 2016, což však zůstalo bez reakce.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatel je právně zastoupen podle až 31 . Ústavní stížnost je přípustná ( téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. Ústavní soud připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. a až 92y). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle písm. d)y je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a použití jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro použití toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě jen při nejzávažnějších pochybeních představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména kdyby závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.

11. Nutno konstatovat, že ve věci bylo provedeno standardní a poměrně rozsáhlé dokazování, jehož výsledky soudy v odůvodnění svých rozhodnutí rozebraly a své závěry odůvodnily. Tvrdí-li stěžovatel, že jeho odsouzení není důkazně podloženo, pak předkládá polemiku se závěry obecných soudů pohybující se toliko v rovině práva podústavního, kdy je nutno připomenout, že není úlohou Ústavního soudu, aby svým uvážením nahrazoval hodnocení obecných soudů. Soudy se přitom věnovaly i stěžovatelově námitce, že při svém prvém výslechu byl pod vlivem návykových látek, když vysvětlily, že z existence určitého množství takovýchto látek v těle vypovídajících osob ještě nelze automaticky dovozovat, že by těmito látkami byla podávaná výpověď nějak reálně ovlivněna, přičemž charakter těchto výpovědí a další okolnosti svědčí naopak o tom, že tomu tak nebylo. Ze skutečnosti, že věc vyšetřující orgány nereflektovaly stěžovatelův návrh na zajištění určitého důkazu, pak rovněž nelze usuzovat na porušení jeho ústavně zaručených práv a základních svobod, když zákonná úprava jim ani takovou povinnost neukládá. To platí tím spíše, když ve věci ani nic nevzbuzuje pochybnosti o celkové dostatečnosti provedeného dokazování.

12. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. září 2019

Josef Fiala v.r.

předseda senátu