Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 2637/19

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Filipa a Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatele P. K., zastoupeného Mgr. Veronikou Kostkovou, advokátkou se sídlem v Praze 10, Nové náměstí 1370/14, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -371 ze dne 22. května 2019, usnesení Městského soudu v Praze č. j. -312 ze dne 2. října 2018, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 č. j. -283 ze dne 28. května 2018, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "nalézací soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu ublížení na zdraví podle a 3 , a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, podmíněně odloženému na zkušební dobu dvou let. Dále byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit poškozeným částky 219 577,45 Kč a 39 171 Kč, se zbytkem byla první poškozená odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") odvolání stěžovatele zamítl, Nejvyšší soud jeho následné dovolání odmítl jako nedůvodné.

2. Právně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti, splňující požadavky , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), namítá nesprávný postup orgánů činných v trestním řízení od samého začátku, neboť jeho trestní stíhání bylo zahájeno na základě trestního oznámení podaného až tři měsíce po poškozenou tvrzeném útoku. Následně byla věc postoupena podle stěžovatele nepříslušnému policejnímu orgánu, který zahájil trestní stíhání, aniž poškozená (bývalá manželka stěžovatele) učinila výslovný souhlas s trestním stíháním. Poškozená podala trestní oznámení teprve poté, co stěžovatel podal návrh na rozvod, a to ze zištných důvodů.

3. Stěžovatel dále namítá, že byly porušeny zásady dokazování v trestním řízení. Orgány činné v trestním řízení ve věci postupovaly způsobem porušujícím princip presumpce neviny, požadovaly vyloučení důkazů navržených stěžovatelem a nalézací soud nekriticky převzal závěry znalců, kteří odpovídali otázky, které podle stěžovatele překročily meze odborného posouzení věci. Předmětem řešení se tak podle stěžovatele stala především otázka, zda lékaři postupovali "lege artis", a nikoliv, zda jedinou a jasnou příčinou vzniku diskomfortu poškozené bylo jednání stěžovatele. Obecné soudy učinily závěr bez přímých důkazů, pouze na základě výpovědi poškozené, která měla i další motivací (materiální prospěch na úkor stěžovatele). Stěžovatel proto navrhuje zrušení napadených rozhodnutí, přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v d (dále jen " "), jakož i v Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a Úmluvy ve znění protokolů 3, 5 a 8 a Úmluvy ve znění protokolu č. 7.

4. Z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel a poškozená řešili v září 2016 rozvrat svého manželství v průběhu přibližně třicetihodinového pobytu ve společném bytě. Podle stěžovatele probíhalo "řešení" klidně, podle stěžovatelky ji manžel napadl a způsobil jí zranění. Teprve poté, co jí byl v prosinci 2016 doručen návrh na rozvod, obrátila se na orgány činné v trestním řízení, byť ji k tomu jedna svědkyně nabádala krátce po incidentu. Dalším svědkům registrujícím změny (psychické i fyzické) přitom uvedla jinou příčinu zranění. Všechny tyto okolnosti, včetně lékařských vyšetření, které poškozená v mezidobí absolvovala, obecné soudy zohlednily.

5. Nalézací soud i odvolací soud se pečlivě zabývaly obhajobou stěžovatele, zabývaly se i vznikem zranění a jeho detekovatelností s téměř tříměsíčním odstupem, vyhodnotily výpovědi svědků obhajoby i obžaloby a závěry znalců. Při vyhodnocení míry dopadu zranění na poškozenou akceptovaly, že i po třech měsících byla nejprve aplikována konzervativní léčba, než lékaři přistoupili k první operaci. Z napadených rozhodnutí není patrné, že by obecné soudy ve věci postupovaly předpojatě, jak stěžovatel namítá, ale naopak je zřejmé, že se provedenými důkazy zabývaly způsobem, který odpovídá požadavkům daným v § 2 odst. 6 trestního řádu.

6. K námitce absence souhlasu poškozené s trestním stíháním svého (tehdejšího) manžela podle § 163 odst. 1 trestního řádu lze odkázat na vyjádření státního činného zástupce při Nejvyšším státní zastupitelství k dovolání (str. 2 poslední odstavec), a také na relevantní judikaturu [usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 7. 2002, sp. zn. (R 54/2003 tr.)], podle kterého musí být souhlas poškozeného s trestním stíháním obžalovaného určitým a srozumitelným projevem jeho vůle adresovaným orgánu činnému v trestním řízení; takový postup lze v případě osobního podání trestního oznámení presumovat.

7. Jak je patrné z napadených rozhodnutí, stěžovatel popírající spáchání trestného činu i v rámci ústavní stížnosti opakuje svoji obhajobu, snaží se znevěrohodnit výpověď poškozené, svědků vypovídajících v její prospěch a bagatelizovat závěry znalců. Ústavní soud však není další instancí všeobecného soudnictví a nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Prezentuje-li stěžovatel pouze svůj nesouhlas se závěry obecných soudů a neuvádí další skutečnosti, považuje Ústavní soud takové tvrzení za pouhou polemiku, nezakládající důvodnost ústavní stížnosti.

8. Právo na spravedlivý proces ( Úmluvy) a na přístup k soudu ( y) představuje záruku spravedlivého soudního řízení, v němž může účastník uplatnit všechny procesní nástroje, není jej však možné považovat za záruku úspěchu v řízení. Z napadených rozhodnutí je patrné, že obecné soudy se věcí řádně zabývaly, na základě provedených důkazů učinily jednoznačný závěr o naplnění skutkové podstaty trestného činu a postupovaly přitom v souladu s procesními předpisy.

9. Podle proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. září 2019

Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu