Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 2388/19

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Filipa a Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Bohuslava Filipa, zastoupeného JUDr. Taťánou Hyndrichovou, advokátkou se sídlem v Prostějově, Sušilova 1609/8, proti usnesením Nejvyššího soudu č. j. -657 ze dne 27. března 2019, Krajského soudu v Brně č. j. -552 ze dne 4. ledna 2018 a Okresního soudu v Prostějově č. j. -492 ze dne 23. května 2016, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Prostějově jako účastníků řízení takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Okresní soud v Prostějově (dále jen "soud prvního stupně") napadeným usnesením určil cenu nově najevo vyšlého majetku, jež byl předmětem dědictví po otci stěžovatele, rozhodl o jeho nabytí jediným dědicem a současně uložil stěžovateli povinnost zaplatit soudnímu komisaři odměnu a náhrady v celkové výši 24 164 Kč., aniž by mu přiznal právo na náhradu nákladů řízení.

2. Krajský soud v Brně (dále jen "odvolací soud") usnesení soudu prvního stupně potvrdil a nepřiznal stěžovateli právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

3. Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné a právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nepřiznal žádnému z účastníků.

4. Právně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti, splňující požadavky , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), tvrdí, že zůstavitel byl vlastníkem i dalších nemovitostí, které měly být předmětem dodatečného dědického řízení, a proto měl být rozsah nově zjištěného majetku větší, neboť dvě celé knihovní vložky v příslušné katastrální knize chybí.

5. Stěžovatel je přesvědčen, že údaje v pozemkové knize byly podvodně změněny a bylo úkolem soudů tyto okolnosti zohlednit a bez jeho pomoci (kterou notářce přislíbil dne 23. 2. 2015) zjistit celkový rozsah nemovitého majetku, jež má být předmětem dědictví. Soud prvního stupně ale rozhodl jen o zjištěné části, stěžovateli neposkytl právní pomoc (nepoučil jej) a uložil mu nahradit náklady řízení v nepřiměřené výši. Nadto rozhodl až v době, kdy již jeho matka nežila, ač měla být podle přesvědčení stěžovatele rovněž dědičkou a měl jí připadnout větší podíl dědictví. Soud prvního stupně i odvolací soud postupovaly vadně, a proto soudce těchto soudů považuje stěžovatel za podjaté, neboť pro něj zjevný podvod (snížení rozsahu dědictví) přehlížely a vycházely jen z údajů z katastru nemovitostí, kterému ovšem stěžovatel nedůvěřuje.

6. V popsaném jednání spatřuje stěžovatel zásah především do práva na právní pomoc podle d (dále jen ""). Proti usnesení Nejvyššího soudu namítá, že rozhodnutí o nepřípustnosti dovolání neodpovídá judikatuře Ústavního soudu, neboť se týká vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod. Ústavní stížnost doplnil stěžovatel svým podáním (bez zástupce), ze kterého je patrné, že spory o rozsah dědictví po předcích vedl již otec stěžovatele před více než čtyřiceti lety. Účelem povinného právního zastoupení je, aby Ústavní soud nebyl zahlcen nekvalifikovanými podáními, a proto doplnění stěžovatele pouze vzal na vědomí.

7. Z napadených usnesení a dalších stěžovatelem předložených písemností se podává, že stěžovatel v průběhu celého řízení i v ústavní stížnosti projevuje především nespokojenost s rozsahem pozůstalosti a vinu přičítá obecným soudům.

8. Ústavní soud nesdílí názor stěžovatele v tom smyslu, že obecné soudy porušily jeho základní práva tím, že nevyvinuly větší snahu dohledat další (možný) majetek, jež by měl být předmětem dědického řízení, jen proto, že stěžovatel sám je přesvědčen o jeho existenci, aniž by pro takové tvrzení předložil jakýkoliv důkaz.

9. Podle y a y lze státní moc uplatňovat jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Účelem dědického řízení, které je řízením nesporným, je zprostředkovat převod majetku ze zemřelého zůstavitele na jeho žijící dědice; vychází přitom z prokazatelných tvrzení, a ohledně majetku, jehož vlastnictví podléhá evidenci (nemovité věci), vychází z údajů v příslušných rejstřících, u nichž platí presumpce správnosti. Rozporuje-li stěžovatel správnost údajů v katastru nemovitostí, je nezbytné takové tvrzení prokázat v řízení sporném, jehož iniciátorem ale musí být on sám. Teprve prokáže-li se v soudním řízení tvrzení stěžovatele, může být nově zjištěný majetek předmětem dědictví.

10. Nespokojenost stěžovatele s rozhodnutím o rozsahu zděděných nemovitostí nezakládá tvrzené porušení jeho práv; kupení námitek, hledání a tvrzení dalších vad řízení, není způsobilé založit protiústavnost postupu obecných soudů a nahradit (zákonný) postup, jehož iniciátorem musí být sám stěžovatel.

11. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, s nímž zákonodárce spojuje naplnění přísnějších požadavků. Přesvědčení stěžovatele, s nekonkrétním odkazem na judikaturu Ústavního soudu, že pouhé tvrzení porušení základních zaručených práv a svobod v dovolání automaticky zakládá jeho přípustnost, není správné.

12. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy se věcí zabývaly v dostatečném rozsahu, vypořádaly se s rozšiřujícími se námitkami stěžovatele způsobem, který jej v ústavně zakotvených právech na přístup k soudu (y) ani v právu na právní pomoc (y) nezkrátil. Jak již bylo uvedeno, je na stěžovateli, aby zákonem předvídaným postupem tvrdil a prokázal, že předmětem dědického řízení má být i další majetek; pak teprve může být tento majetek projednán v (dodatečném) dědickém řízení.

13. Podle proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. září 2019

Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu