Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2348/19

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele D. K., zastoupeného JUDr. Martinem Klimo, advokátem, sídlem Sukova 49/4, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. dubna 2019 č. j. -899, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. listopadu 2018 č. j. - 859 a rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne 27. června 2018 č. j. -835, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Vyškově, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně a Okresního státního zastupitelství ve Vyškově, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d)y (dále jen "") a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v a d (dále jen "") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Napadeným rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným v bodech I. až VI. přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), dílem (v bodech II., IV. až VI.) ve spolupachatelství podle tr. zákoníku, a v bodech I., II., IV. a VI. též přečinem podvodu podle tr. zákoníku, dílem (v bodech II. a IV.) ve spolupachatelství podle tr. zákoníku, dílem (v bodě VI.) ve stádiu pokusu podle tr. zákoníku, a byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon mu byl podle a a 2 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu tří roků. Současně mu byla uložena povinnost, aby ve zkušební době podle svých sil uhradil způsobenou škodu. Dále mu byl podle , , 2, 3 a 5 a tr. zákoníku uložen peněžitý trest v částce 30 000 Kč a pro případ jeho nevykonání mu byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání tří měsíců. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody uplatněné pěti poškozenými, která byla způsobena prováděním neoprávněných kontrol a udělováním pokut.

3. Odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), zamítl jako nedůvodné.

4. Stěžovatel podal proti rozhodnutí krajského soudu dovolání opřené o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, které Nejvyšší soud dalším napadeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl.

II.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel namítá, že soudy nepostupovaly podle zásady volného hodnocení důkazů. Mezi jejich skutkovými závěry a provedenými důkazy shledává extrémní rozpor. Má za to, že poškození jsou osobně zainteresováni na výsledku řízení z důvodu přiznání náhrady škody, takže jejich nepřesvědčivé a rozporné výpovědi neměly být osamocené. Tvrdí, že nebylo prokázáno, že by vůči poškozeným jednal protizákonně. Podle jeho názoru okresní soud hodnotil důkazy, z nichž následně vycházel, zcela nekriticky a nerespektoval zásadu in dubio pro reo. Právo na spravedlivý proces porušil i tím, že mu dal k tíži, že využil všech zákonných prostředků k tomu, aby prokázal svoji nevinu, a že přihlédl jako k usvědčujícímu důkazu k trestnímu příkazu, kterým bylo rozhodnuto o vině a trestu u spoluobžalovaného. Krajský soud se pak nezabýval všemi argumenty, uplatněnými v odvolání, k námitkám nezaujal žádné stanovisko a pouze přebral odůvodnění okresního soudu. Obhajoba stěžovatele tak nebyla řádně vyvrácena. Neshledal-li ani Nejvyšší soud v postupech soudů nižších stupňů tvrzené vady, nedostál své ústavní povinnosti chránit základní práva a svobody stěžovatele.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky až 31 a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva ( téhož zákona a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ]. Není součástí soustavy soudů (y), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995

sp. zn.

(N 5/3 SbNU 17)].

8. Čl. 36 odst. 1, resp. y, jichž se stěžovatel dovolává, vyžadují mimo jiné, aby vina obviněného byla prokázána zákonným způsobem, a aby obviněný byl považován za nevinného, dokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem není o jeho vině rozhodnuto. Účelem uvedených článkůy je i požadavek zákazu svévole nebo libovůle při provádění a hodnocení důkazů. Proto Ústavní soud zaměřil svůj přezkum především na to, zda proces jako celek měl spravedlivý charakter [viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") ve věci Schenk proti Švýcarsku ze dne 12. 7. 1988, A 140). V postupu okresního soudu a v přezkumném odvolacím řízení i v řízení o dovolání však nezjistil žádné pochybení dosahující ústavněprávní roviny.

9. Okresní soud si provedením relevantních důkazů vytvořil dostatečný skutkový základ pro své rozhodnutí a patřičnou pozornost věnoval i hodnocení důkazů. U každého z dílčích útoků se soustředil na tvrzení stěžovatele, které konfrontoval s výpověďmi jednotlivých poškozených a s listinnými důkazy (tzv. listy hlídky o činnosti stěžovatele, kopiemi zajištěných bloků na pokuty a úředními záznamy Generální inspekce bezpečnostních sborů). Provedené důkazy vyhodnotil i v kontextu výpovědi bývalého nadřízeného stěžovatele svědka D. T. Podrobně přitom vysvětlil, proč neuvěřil obhajobě stěžovatele a naopak, z jakých důvodů shledal výpovědi poškozených, které byly podporovány i listinnými důkazy, za věrohodné. Posuzoval přitom i jejich drobné nepřesnosti a vysvětlil, za jakých okolností k nim došlo, přičemž zdůraznil, že poškození i přes dlouhý časový odstup podrobně popsali průběh a způsob zjevně nezákonných kontrol prováděných stěžovatelem. Dostál tak požadavkům § 2 odst. 5 a 6 tr. řádu. V napadeném rozsudku pak v souladu s § 125 odst. 1 tr. řádu své úvahy a závěry podrobně rozepsal. I Ústavní soud považuje za poněkud nešťastné, uváděl-li jako usvědčující důkaz trestní příkaz, jímž bylo pravomocně rozhodnuto o vině a trestu spoluobžalovaného Z. Š. Krajský soud však ve svých hodnotících úvahách takový důkaz pominul a nezmiňuje se o něm ve svém rozhodnutí ani Nejvyšší soud. Z hlediska ústavněprávního je rozhodující, že stěžovatel byl usvědčen jinými řádně provedenými a zhodnocenými důkazy, takže o jeho vině nevznikly žádné pochybnosti.

10. Ztotožnil-li se krajský soud s postupem okresního soudu, když jeho skutkové závěry k jednotlivým bodům označil za přehledné a odůvodňující závěry o vině stěžovatele, žádné ústavně zaručené právo tím neporušil. Soudům adresovaný závazek, plynoucí z práva na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy), promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění soudních rozhodnutí, nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument. Podle rozsudku ESLP ve věci Helle proti Finsku (ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, odst. 59 - 60) se odvolací soud při zamítnutí odvolání může omezit i na převzetí odůvodnění nižšího soudu. V rozporu s tím tedy není, jestliže krajský soud na odvolací námitky stěžovatele reagoval explicitním příklonem ke skutkovým závěrům okresního soudu, jež požadavkům ústavně konformního odůvodnění odpovídají. Stěžovatel sice namítá, že nezaujal žádné stanovisko k námitce, že bylo k jeho tíži zohledněno, že podal odpor proti trestnímu příkazu, z odůvodnění jeho rozhodnutí však vyplývá, že vyslovil souhlas s postupem okresního soudu, který při úvaze o druhu a výši trestu přihlížel ke všem skutečnostem, které jsou z hlediska ukládání trestu rozhodné. Zdůraznil přitom poměrně vysoký stupeň společenské škodlivosti jednání stěžovatele, rozsah a způsob rafinovanosti jednání a zištný motiv, takže uložený trest označil za přiměřený poměrům stěžovatele a možnostem jeho nápravy. Takové odůvodnění uloženého trestu z hlediska ústavně právního obstojí.

11. I Nejvyšší soud při znalosti judikatury Ústavního soudu, podle níž je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním, která jsou podkladem pro právní posouzení věci, uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi soudy zjištěným skutkovým stavem a provedenými důkazy [srov. nález ze dne 23. 3. 2004

sp. zn.

(N 42/32 SbNU 405) a usnesení ze dne 11. 2. 2010

sp. zn.

, dostupné jako všechna rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz], přezkoumal z pohledu takových vad rozhodnutí soudů obou stupňů, neshledal však žádný rozpor, natož rozpor extrémní.

12. Lze-li v trestní věci dospět na základě provedeného dokazování k několika co do pravděpodobnosti rovnocenným skutkovým verzím, má soud povinnost přiklonit se k té z nich, jež je pro obviněného nejpříznivější. Nedodržením této povinnosti porušuje soud zásadu in dubio pro reo a tím i princip presumpce neviny podle y [srov. nález ze dne 26. 11. 2009

sp. zn.

(N 247/55 SbNU 377)]. Uplatnění této zásady je však na místě až tehdy, dospěje-li soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si verzí [srov. nález ze dne 11. 11. 2002

sp. zn.

(N 37/28 SbNU 448)]. V posuzované věci jsou však soudy učiněné skutkové závěry dostatečně důkazně podložené. Přiklonily-li se soudy na základě podrobně popsaných skutečností k verzi podpořené řádně vyhodnocenými výpověďmi poškozených a listinnými důkazy, nelze jim vytýkat, že nepřistoupily k uplatnění zásady in dubio pro reo.

13. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů ani libovůle v rozhodování, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud nezasahuje.

14. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud postupoval podle a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. září 2019

Josef Fiala v. r.

předseda senátu