Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2947/19

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti navrhovatele T. R., zastoupeného Mgr. Václavem Hebkým, advokátem se sídlem Sokolská 1802/32, Praha 2, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2019, sp. zn. , za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností ( , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen " ") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [ a contrario; , ] brojí stěžovatel proti v záhlaví citovanému usnesení Nejvyššího soudu, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho základní právo na zákonného soudce zaručené v d (dále jen " ").

2. Pro posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a vydaného rozhodnutí nezbytná, jelikož účastníkům jsou všechny relevantní skutečnosti známy, a proto postačuje stručně uvést toliko základní fakta.

3. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a přiložených listin, napadeným usnesením rozhodl Nejvyšší soud o návrhu stěžovatele na odnětí a přikázání věci podle ustanovení § 25 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád") v řízení o povolení obnovy řízení tak, že se věc Okresnímu soudu Praha-západ neodnímá. Nejvyšší soud posoudil stěžovatelův návrh v kontextu předchozích identických podání, jimiž se stěžovatel domáhal delegace věci projednávané u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. původně k Obvodnímu soudu pro Prahu 2 (nebo Okresnímu soudu v Mladé Boleslavi či Okresnímu soudu v Berouně) a následně k Okresnímu soudu v Jihlavě. Ve všech těchto podáních (celkem již šesti) se stěžovatel dovolával porušení práva na zákonného soudce (daného tvrzeným přidělením věci senátu 14 T mimo rozvrh práce a podjatostí soudců).

4. Nejvyšší soud v napadeném usnesení zohlednil, že "podávání námitek podjatosti a návrhů na delegaci patří k běžnému procesnímu postupu obviněného i v řadě jiných (civilních i trestních) soudních řízeních [...] a námitky obviněného nejsou ničím jiným, než opakováním jeho tvrzení o porušení jeho práva na zákonného soudce." Zdůraznil, že k námitce stěžovatele o porušení práva na zákonného soudce se obecné soudy již v minulosti opakovaně vyjadřovaly, přičemž dospěly k závěru, že daná "trestní věc byla senátu 14 T přidělena v souladu s rozvrhem práce daného soudu a ve správném pořadí, tedy byla přidělena zákonnému soudci [...] a námitky podjatosti tohoto senátu byly shledány nedůvodnými."

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti s tímto závěrem nesouhlasí, když opětovně uvádí, že dané trestní řízení bylo stiženo vadami a zmatečností spočívajícími v přidělení soudce v rozporu se zákonnými předpisy. Stěžovatel v jednání Nejvyššího soudu spatřuje odmítnutí spravedlnosti, "kdy od počátku řízení k dnešnímu dni je toto již nejméně sedmý opravný prostředek zamítnutý, resp. odmítnutý týmž senátem, přičemž se nelze zbavit důvodných pochybností, že věc byla přidělena senátu vždy mimo rozvrh práce soudu."

6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení . Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

7. Ústavní soud totiž po prostudování napadeného rozhodnutí neshledal nic, co by odůvodňovalo jeho kasační zásah. Opakovaně předkládané námitky stěžovatele svědčí spíše o jeho neochotě přijmout - pro něj nepříznivě vnímané - závěry obecných soudů, včetně závěru Nejvyššího soudu, že v dané věci nebyly splněny předpoklady pro postup podle ustanovení § 25 trestního řádu. Napadené usnesení je přitom přesvědčivě odůvodněno odkazem na předchozí rozhodnutí, v nichž se Nejvyšší soud zabýval identickými podáními stěžovatele. V tomto postupu Ústavní soud nespatřuje cokoliv protiústavního.

8. Námitku o porušení práva na zákonného soudce, k němuž mělo dle názoru stěžovatele dojít tím, že věc byla přidělena senátu 7 Nejvyššího soudu, považuje zdejší soud toliko za spekulativní. Stěžovatel totiž tuto námitku jakkoliv neodůvodňuje a omezuje se na pouhé neurčité subjektivní tvrzení. Nelze též přehlédnout, že obdobné námitky stěžovatel vznesl rovněž ve vztahu k jiným ve věci rozhodujícím obecným soudům (srov. usnesení Nejvyššího soudu, s. 6).

9. Dle názoru Ústavního soudu nelze právním závěrům a ani procesnímu postupu Nejvyššího soudu z ústavněprávního hlediska nic vytknout, a proto ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. září 2019

Vojtěch Šimíček v. r.

předseda senátu