Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
108938.html
HTML · 0 B
No categories available
III.ÚS 1875/19
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Radovana Suchánka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatele P. P., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Příbram, zastoupeného JUDr. Janem Vondráčkem, advokátem, sídlem Zbraslavské náměstí 458, Praha 5 - Zbraslav, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. března 2019 č. j. 4 Tdo 211/2019 -61, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. září 2018 sp. zn. 3 To 22/2018 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. ledna 2018 č. j. 1 T 72/2017 -3241, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, konkrétně rozsudku Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud"), rozsudku Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") a usnesení Nejvyššího soudu.
2. Z ústavní stížnosti a ústavní stížností napadených rozhodnutí zjistil Ústavní soud následující skutečnosti pojící se k předmětu ústavní stížnosti.
3. Stěžovatel byl ústavní stížností napadeným rozsudkem krajského soudu uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 a odst. 3 trestního zákoníku . Za to mu byl uložen trest odnětí svobody v délce trvání pěti let, peněžitý trest ve výši 1 mil. Kč a trest zákazu činnosti v délce trvání pěti let.
4. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel i státní zástupce odvolání. Vrchní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zrušil rozsudek okresního soudu ve výroku o peněžitém trestu a stěžovateli byl uložen peněžitý trest ve výši 2,1 mil. Kč. Odvolání stěžovatele bylo zamítnuto. Podle vrchního soudu provedl krajský soud dokazování v souladu s požadavky kladenými trestním řádem a s ohledem na ochranu základních práv a svobod stěžovatele. Rovněž odůvodnění rozsudku podaného krajským soudem považuje vrchní soud za přiléhavé a v souladu s provedenými důkazy. Co se však týče výroku o vině, dospěl vrchní soud k závěru, že zvýšení uloženého peněžitého trestu bude lépe vyjadřovat rozsah zkrácení daně a vylákání výhody na dani a získaného majetkového prospěchu.
5. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl. Podle Nejvyššího soudu stěžovatelem podané dovolání z velké části napadá skutková zjištění učiněná krajským soudem a vrchním soudem. Podle Nejvyššího soudu však nedošlo k extrémnímu nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Rovněž odůvodnění ústavní stížností napadených rozsudků považuje Nejvyšší soud za dostačující a postup krajského soudu a vrchního soudu podle jeho mínění dostatečně chránil ústavně chráněná práva a svobody stěžovatele.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že v jeho případě došlo k nepřípustnému porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu plynoucího z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobo d (dále jen "Listina "). Dále se domnívá, že obecné soudy postupovaly v rozporu se zásadou presumpce neviny zaručené čl. 40 odst. 2 Listin y. Stěžovatel také konstatuje, že obecné soudy porušily jim uloženou povinnost poskytovat ochranu právům vyjádřenou čl. 90 Ústavy České republik y (dále jen "Ústava ").
7. Stěžovatel je přesvědčen, že obecné soudy zasáhly do jeho základních práv a svobod při výpočtu škody, kterou měl svým jednáním způsobit. V této souvislosti poukazuje na to, že výše škody byla odvozena od tzv. fiktivních faktur, přičemž v průběhu trestního řízení se prokázalo, že se jedná o fiktivní transakce. Škoda tedy měla být stanovena na jiném skutkovém základě. V tom stěžovatel spatřuje projevy libovůle obecných soudů, nerespektování kogentních právních norem a neodůvodněného vybočení ze standardů interpretace práva.
8. Stěžovatel dále uvádí, že obecné soudy nesprávně posoudily jednu z transakcí jako dílčí útok pokračujícího zločinu zkrácení daně, poplatku a jiné podobné platby a nikoliv jako samostatný čin, u kterého došlo k zániku trestní odpovědnosti uplynutím promlčecí doby. Stěžovatel je přesvědčen, že tímto jednáním obecných soudů došlo k nepřípustnému rozšíření jeho trestní odpovědnosti, neboť se mu přičítá vina za trestný čin, za nějž trestní odpovědnost zanikla. Takový postup obecných soudů považuje stěžovatel za rozporný se skutkovými zjištěními a také za projev svévole, neboť obecné soudy své závěry logicky neodůvodnily.
9. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel dále napadá porušení principu presumpce neviny. Podle jeho názoru obecné soudy porušily § 211 odst. 3 trestního řádu. Stěžovatel je přesvědčen, že přečtení protokolu o dřívější výpovědi svědka v hlavním líčení je vyloučeno, pokud svědek vypovídá shodně, což mělo nastat v tomto případě. Takové jednání je podle stěžovatele příkladem extenzivního postupu obecných soudů, kterým porušily zásadu presumpce neviny, neboť vycházely z přesvědčení o vině stěžovatele a tomu přizpůsobily dokazování.
10. Stěžovatel dále napadá další skutková zjištění obecných soudů, kterými mělo dojít k nepřípustnému zásahu do jeho ústavně zaručených práv a svobod. Skutková zjištění jsou podle jeho názoru v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Stěžovatel je také přesvědčen, že obecné soudy nehodnotily s náležitou pečlivostí jeho obhajobu a nevyslechly jím navrženého svědka, aniž by k takovému postupu měly jakýkoli relevantní důvod. Obecné soudy také dle mínění stěžovatele vycházely ze skutkových zjištění, která nejsou založena na skutečných důkazech, případně jim žádné dokazování nepředcházelo, což je zcela v rozporu se zásadami trestního řízení.
11. Součástí ústavní stížnosti je také návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu , s ohledem na zdravotní stav stěžovatele a kroky, které musí učinit, aby mohl splnit uložený peněžitý trest.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s požadavky kladenými § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu zákon o Ústavním soudu ").
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
13. Zákon o Ústavním soudu Zákon o Ústavním soudu vymezuje zvláštní kategorii návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné [viz § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ]. V této části řízení o ústavních stížnostech je přípustné rozhodnout bez dalšího pouze na základě obsahu napadených soudních rozhodnutí a údajů obsažených v ústavní stížnosti. Dospěje-li Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, je bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
14. Ústavní soud konstantně připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (viz čl. 83 Ústav y), který je postaven mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústav y). Proto není další kontrolní nebo dozorovou instancí v systému obecných soudů. V případech, kdy podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústav y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů, nemá pravomoc svým vlastním rozhodováním nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho přezkum je limitován ústavností pravomocných rozhodnutí, jakož i řízení, která je předchází. Vázán touto svou pravomocí posoudil i předloženou ústavní stížnost.
15. Ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů nejsou stižena žádnou vadou, která by zasáhla do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele. Obecné soudy vycházely z dostatečně zjištěného skutkového stavu, který - navzdory přesvědčení stěžovatele - není v rozporu s provedeným dokazováním. Z rozhodnutí je rovněž patrné, proč krajský soud některé důkazy neprovedl a nejedná se tak o tzv. opomenutý důkaz [viz např. nález
sp. zn. III. ÚS 61/94
ze dne 16. 2. 1995 (N 10/3 SbNU 51), nález
sp. zn. III. ÚS 95/97
ze dne 12. 6. 1997 (N 76/8 SbNU 231), nález
sp. zn. III. ÚS 173/02
ze dne 10. 10. 2002 (N 127/28 SbNU 95), nález
sp. zn. III. ÚS 569/03
ze dne 29. 6. 2004 (N 87/33 SbNU 339), nález
sp. zn. III. ÚS 139/05
ze dne 20. 10. 2005 (N 200/39 SbNU 117) - všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná v internetové databázi Nalus - http://nalus.usoud.cz].
16. Ústavní soud dále zjistil, že obecné soudy dodržely všechna procesní pravidla, a to včetně čtení z protokolů o dřívější výpovědi některých svědků. Nejvyšší soud dostatečně srozumitelně vysvětlil, jak je nutné chápat slova trestního řádu "v podstatných bodech odchyluje od své dřívější výpovědi" (viz § 211 odst. 3 trestního řádu). Předpoklad stěžovatele, že se jedná výlučně o rozpor, nemá v ustanovení trestního řádu dostatečnou oporu. V této souvislosti Ústavní soud také připomíná, že nemá pravomoc zasahovat do výkladu podaného obecnými soudy, ledaže by se jednalo o vykročení z ústavo u daných mezí. Tyto podmínky k realizaci pravomoci Ústavního soudu splněny nejsou.
17. Ústavní soud také připomíná, že nemá pravomoc nahrazovat zjištění a právní úvahy obecných soudů svými vlastními, a to včetně hodnocení důkazů. Stěžovatel svou ústavní stížnost namířil především do otázek skutkových. Hodnocení důkazů je v pravomoci obecných soudů, které v předloženém případě postupovaly v mezích vymezených jim Ústavo u. Jak při stanovení výše škody, v otázce pokračujícího trestného činu či promlčení, neprovedených důkazů, nepřezkoumatelnosti rozhodnutí, případně dalších vad vytýkaných jim stěžovatelem, postupovaly obecné soudy v souladu s Ústavo u předepsanými pravidly a do základních práv a svobod stěžovatele nezasáhly nad ústavním pořádkem a zákony dané meze.
18. Ústavní soud proto podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
19. Stěžovatel se také domáhal toho, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu . Tento postup by však byl důvodný, pouze kdyby Ústavní soud ústavní stížnost přijal, neboť takový návrh má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu, a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit. Pokud je ústavní stížnost odmítnuta, je takový návrh posouzen stejně jako ústavní stížnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. září 2019
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu